StarCraftCZ.com

Johny, Killer, Satyra, Insolitus, Solnakar, další dva vysoce postavení lovci démonů a Tyrael seděli opět ve velké kruhové místnosti. Bavili se o průběhu bitvy, o tom jak vůbec bylo možné aby Kzaxar sehnal tak mocné démony, že dokázali ve dvou udělat takovou paseku, o tom co se musí udělat dále.

Pevnost se musí co nejrychleji opravit a povolají se posily z jiných pevností řádu andělských. Sice sem lovci přišli přednostně proto, že mají od Kzaxara kšeft na ulovení Insolita, ale v pekle se nejde mnoho démonů, jenž rádi zaplatí za oslabení řádu. Tyrael pronesl obavu, že se lovci mohou zaměřit teď spíše na pevnost, jelikož ta je teď velmi zranitelná. Přesto že se naši hrdinové nabídli, že pomohou s opravami jak jen budou moci, bylo nakonec dohodnuto něco jiného. Solnakar všem nabídl jakýsi rychlokurz boje s démony (boj s démony se nedá pořádně naučit za celý život, tohle je opravdu jen pár nejzákladnějších rad, typu že svěcená voda jim ublíží více než normální). A ještě něco. Tyrael vyjevil obavu že po světě nyní chodí Mormegil, lovec ledového srdce. Je považován za jednoho z nejsilnějších lovců, i samotní démoni z něho mají strach. Nikdo s ním neobchoduje rád, ale někdy prostě není nikdo jiný kdo by byl schopen. „OBÁVÁM SE ŽE JESTLI JD PO TOBĚ INSOLITE, MÁŠ OPRAVDU VELIKEJ PROBLÉM“

Ještě několik dní pobyli naší hrdinové v Andělské tvrzi. Pomáhali s opravami, učili se. Killer se Satyrou trénovali ovládání chakry, Johny se věnoval Hornovi a rozmlouval s Tyraelem (který se překvapivě zdržoval v pevnosti. Normálně se vždy jen objevil a v zápětí zmizel. Teď ale chtěl být přítomen, kdyby nastal nějaký problém), Insolitus trávil dlouhé volné hodiny v obrovské knihovně řádu a hrál si s Kráskou.

Jak jsem napsal,psal jsem to ve spěchu,tak jsem to nevysvětlil. To,co Zlatý viděl,byla jenom iluze,způsob,jak ho kontaktovala. A jak jsem napsal,zlatý ji hledal a neseděl s prázdnýma rukama. Jinak k tomu požadavku,souhlasím,je trochu blbý,takže ho změním. Všechno je to způsobeno tím,že jsem to psal ve spěchu(radši jsem to neměl psát vůbec)takže je tady ani ne polotovar. Radši to smažu a přepíšu to.

Ano, jestli budeš tak laskav, Víš, dokonce ani iluze by tam nefungovala, navíc. Draci jsou imunní vůči magii mysli, takže iluze ani nezaregistrují...
Každopádně, zítra budu pokračovat normálně, jakoby se nic z toho nestalo. Jak jsem napsal, prozatím můžeš hrát za Lobastiho a dejme tomu ukrást mu nějakou samici nebo nedej bože jeho samotného...
To by se Zelený hoooodně zlobil.
Nejlepší prostě bude když mě kontaktuješ přes icq, spoustu věcí ohledně draků mám sepsaných a také se tam mnohem lépe vysvětluje... 257-938-512

Gormar se zastavil u obrovských dvojkřídlých dveří a vši silou na ně zatlačil, ty se se skřípotem otevřeli, jako by je už dobrých pár let nikdo nepoužil. Vešel do místnosti a oči se mu zastavili na jediném předmětu který v obrovské místnosti stál. "Tak to je ono? Naděje na záchranu světa? Hleděl na obrovskou sochu anděla která v rukou držela kamennou desku. A na desce ležela nejmocnější věc na světě, věc s mocí tak velikou že by mohla pohltit celé galaxie a poslední naděje na záchranu světa... lektvar věčnosti. Nikdo neví kde se tady vzal ani co je jeho pravý účel, jediné co se ví je že možná dokáže zachránit svět a že on Gormar je ten který ho k tomu použije. "Musím najít a zničit toho kdo za tohle všechno může, kvůly komu zemřeli statisíce lidí." říkal si sám pro sebe Gormar a uchopil nádobu a přitáhl si ji blíž k ústům. "Těš se, tvůj osud se blíží. Já budu měč osudu a probodnu tvé srdce! Mammone!" dořekl a vypil obsah nádoby. Pak s obrovským zábleskem světla zmizel.

Slibované pět a půl stránkové pokračování.


FLASHBACK: Komnata Zlatého při dračí radě, tehdy se odehrávala těsně po mém splnění tří testů…

Bylo nepsaným pravidlem, že na dračí radu přijíždějí všichni dračí císaři současně. Někteří se v sedlech setkávají dříve, někteří až před vstupem do hlavní jeskyně. Pětice rytířů v zářivých zbrojích postupně sesedalo, dvojice draků na stráži se napřímila a převzala otěže falešných koní. Jeden z nich dost někoňsky zasyčel. Iluze na nich vyčarované se postupně ztráceli, vmžiku zde místo koní stáli na zadních nohách velcí, hladoví a smrtelně nebezpeční jízdní ještěři…

Ačkoliv se tato pětice znala, nikdo nepronesl ani slovo, pozdrav, nic. Mlčky pokračovali do hlavní síně. Ostatní zbabělá stvoření číhající z temnot postraních chodeb se raději ještě více vzdálila. Rytíři, dění okolo nevěnovali pražádnou pozornost, jakýkoliv muž by se v těchto chodbách cítil minimálně nejistě, ovšem oni byli daleko, daleko víc než pouzí lidé…

Zanedlouho se chodba začala zvětšovat, až nakonec stanuli v obrovské a prastaré síni, která musela být dílem něčeho daleko staršího než jsou draci či patraci. Uprostřed síně po stranách stálo několik prazvláštních soch dávno vyhynulých a zapomenutých ras. Dračí rada byla od toho, aby se z draků nestala další vyhunlá rasa, po které by zde zbyla pouze socha.

Spoře osvětlená síň nepotřebovala víc světla, draci dokáží ve tmě vidět jasněji než lidé, ale také protože na ně již čekal uprostřed vládce této země, Zlatý…
Postavy ve zbrojích utvořili okolo něj půlkruh a zároveň poklekli. V půlkruhu byli občasné mezery, jakoby na toto místo měl ještě někdo přijít. Ve tmě se jejich postavy poněkud měnili, skoro jakoby byli z rtutě, jejich těla se v přítmí začala ohromně zvětšovat, jejich podobnost s lidmi se naproto vytratila po zhruba pěti sekundách.
Dračí císaři zvedli své hlavy, jejich zářivé oči promítali snad všechny možné pocity, které jsou lidem známé. Jakýkoliv alespoň trochu živý tvor by raději riskoval smrt, než se byť jen jednomu z nich podívat do očí.

Přestože byl Zlatý ze všech dračích císařů nejmladší, nikdo mu nemohl upřít jeho vládu. Nikdo kromě Stříbrného, ten však se svými kmeny zmizel téměř před padesáti lety. Dodnes nikdo neví kde by se mohl skrývat a zda vůbec žije.
Avšak tato rada byla svolána kvůli něčemu úplně jinému…
Zlatý si začal prohlížet všechny příchozí a zastavil svůj pohled nad některými mezerami mezi nimi.
„Modrý…“ lesklý drak, připomínající spíše obrovského vodního hada povstal, jeho křídla byla uzpůsobena víceméně plavání, navíc k plavání se i víc než dobře hodili plovací blány, které měl mezi prsty.
„…Černý…“ temně černý drak, povstal také, on jediný nevrhal ze svých šupin do okolí žádné světlo, proto byl nejhůře viditelný.
„…Zelený…“ také tento vládce jižních lesů se zvedl, jeho smaragdově zelené šupiny vysílali do okolí plno pozitivní energie, zdálo se, že od ostatních vládců má dobrou náladu.
„…Hnědý…“ nejvyšší, nejsvalnatější, nejzjizvenější, nejsadističtější a bohužel (naštěstí) od narození neplodný vládce Pustin a jeho nejbližšího okolí také povstal.
„…a Purpurový.“ Také tento dračí císař zvedl své tělo z úklony, jeho sytě fialové šupiny lehce zářili svým vlastním světlem. Ačkoliv vypadal ze všech nejzranitelněji, nebylo tomu tak, on svou moc využíval pomocí magie.

„Jako vždy, chybí Stříbrný a Krystalový…
Červený dal pro změnu přednost kratochvílím se samicemi před radou."
Modrý s Černým se slabě zasmáli.
Hnědý se zamračil čímž jen zvýraznil své jizvy: „Dovol mi, pane, ztrestat ho. Pak bude přicházet na rady pokaždé a samice mu budou k ničemu, věřte mi…“
Král králů se posumál, nejspíš se mu ten nápad zalíbil, pak zavrtěl hlavu: „Ne, protentokrát mu odpustím, ale tvůj nápad zvážím, až se bude projednávat něco důležitého a on bude chybět.“
Hnědý se náhle lehce pousmál, „Jak si přejete. Doufám, že to bude brzy,“
Doposud přehlížený Purpurový se ozval: „Buď rád, že se nic vážného neděje, jestli by propukla další větší válka, tak by vám byli samci na nic.“
Hnědý se rozzuřil: „My máme samic dost, jen, jen je schováváme. Na rozdíl od vás, umíme alespoň bojovat a létat, kdyby…“
„Dost!“ Všichni se otočili na Zlatého, „nikdo tu není zvědavý na vaše chvástání, chováte se jako… Lidi.“
Po chvíli ticha se vládce zdejších zemí jal opět slova: „Důvodem, proč jsem shromáždil tuto radu je tvor, jež si říká Shade, prošel mými třemi testy bez škrábnutí.“ Zlatý se odmlčel.
Známým bublavým hlasem vládce Irrilianu vyplnil ticho: „Kdo, kdo, je to? Já chznát hodně chras nejen na zemi i na vodě.“
„Nevím, ačkoliv se pohybuje a tělo má podobné jako člověk, jsem si naprosto jist, že to není člověk a ačkoliv je to zvláštní, má i lehký náznak pachu draka…“
Smaragdově zelený drak kypěl nedočkavostí: „A kde je? Toho tvora bych velmi rád…“
Zlatý stočil svůj zrak kamsi za ním. „Omlouvám se, že tě přerušuji Zelený, ale důvod naší rady právě dorazil…“


„Důvodem, proč se nás nižší rasy bojí, vyplývá ze strachu z neznáma. Navíc, nižší rasy mají tendenci bát se věcí, které jsou pro ně nebezpečné a které nemohou ovládnout. Bojí se nás, přestože jim nepácháme škody, když nemusíme. Kdyby některý člen nižší rasy byl mocný a velký jako drak, báli by se ho ostatní? Samozřejmě…“
Neznámý drak, dochoval se pouze jeho věk. 939 let měl, když sepsal tento dopis.


Současnost…
Přišlo mi to zábavné, nebýt zase drakem, ale obyčejným humanoidem. Po chvíli se však můj žaludek ozval, už přes dva dny jsem nic pořádného nejedl… Snad bude mít Morphin něco, v nejhorším případě si půjdu něco ulovit.
Naštěstí, Morphin skutečně doma něco na jídlo měl, ale on sám doma nebyl. Jenom jeden chleba…
Ne, slušné vychování mi to zakazovalo. Hmm, ale toho si ani nevšimne. Tak jeden…
Konečky prstů se už dotýkali bochníku chleba.
„BAF!“
Zděšením jsem spadl ze židle a praštil se do hlavy…



Než jsem se postavil na nohy, téměř se neovládl a proměnil se, naštěstí, jsem to neudělal.
Malý stařec se ještě porád smál, „vítám tě zpátky, klidně si vem ten chleba, můžu přičarovat další…“
Zamumlal jsem si pro sebe pár ne moc hezkých slov na adresu starých mužů a s chutí jsem se pustil do chleba.
„Tak Shadee, opravdu mě to mrzí, ale jsem zastáncem toho, říkat špatné zprávy nejdřív. Kyuubi neviděl nikdo dřív, než v dobu kdy jsi ji viděl naposledy ty.“
Nic jiného jsem ani nečekal, ne když ji drží ta černá mrcha…
„Bohužel, tyto věci se stávají, budeš se s tím muset smířit. Je mi to líto.“
Měl jsem sto chutí mu všechno říct, každopádně by to byla obrovská hloupost. Ukousl jsem další pořádný kus chleba.
„Zanedlouho se začne stmívat, pamatuj, že bys měl alespoň šest hodin počkat, než se ti ten chleba stráví…“
Stěží jsem Morphina vnímal, proč by ji někdo měl unášet a proč jsem já tak nebezpečný, že se nemám do ničeho plést? Pokud měla být pletka ti drakobijci tak… Ne, tím musela myslet něco většího…
„… A tak se budeš jmenovat Ssarekai.“
„Cože??? To samé jméno jsem slyšel ve spaní!“
Drakomág se pousmál: „Slyšel nebo řekl?“
„Jak to víš? Ty jsi mi vysílal ten sen? Vždyť jsi řekl, že draci jsou odolní vůči magii mysli!“
Morphin si posunul židli blíž ke mně. „To já neudělal, ale já i Kara jsme měli podobné sny, ať už tohle kouzlo bylo vysláno úmylně nebo ne, podíleli se něm velmi mocní tvorové. Myslím, že ani já s Karou bychom něco takového nezvládli.“
Chvíli bylo ticho. Někdo zabušil na dveře.
Morphin vstal: „Myslím, že s tebou chce Zlatý mluvit, určitě s tebou chce projednat zítřek. Chovej se slušně, draci to berou smrtelně vážně.“
Vstal jsem a přešel ke dveřím. Zmáčkl jsem kliku. Za dveřmi stála Derwína.


Přesněji, stála v lidské podobě a ačkoliv jsem netušil jak je možné, že jsem ji poznal. Ačkoliv jsem ji nikdy neviděl proměněnou.
„Zlatý chce s tebou mluvit, neměl bys ho nechat čekat.“
„Samozřejmě, hned přijdu, ale proč posílá tebe?“
Derwína byla čím dál tím víc okouzlující: „Protože, je to důvěrné a já se stejně chci trochu proletět.“
Bez varování, se Derwína proměnila a vznesla se k  noční obloze.
Chvíli jsem se, rozhodoval, jestli bych neměl udělat to samé, ale mohla by to brát jako urážku. Chtěl jsem se ji na hodně toho zeptat.
Rozum zvítězil a zamířil jsem ke Zlatému…


Již cestou jsem se snažil obrnit co nejvíc nadcházejícím otázkám, dopředu jsem si připravoval odpovědi, i když jsem věděl, že mně určitě něčím zaskočí…
Bez větších potíží jsem došel až do naposto všemi loučemi osvětlené síně. Uznale jsem poklekl.
„Povssstaň a vítej.“ Pronesl Zlatý a majestátně se zvedl na zadní.
„Děkuji, můj králi. A blahopřeji vám, že jste si našel tak krásnou družku.“ Pronesl jsem jednu z mých předpřipravených poklon.
Zlatý se tajemně pousmál: „Ve ssskutečnossti, ssi ona načšla mně, alle zanechhme fformalit ohledně poznááváání. Jak jsssem řekl na mýttině takk platíí, tteď bych potřřebovall, abysss poklekll, ale jako drrak.“
Na tohle jsem úplně zapomněl, vždyť mám být povýšen do královské stráže. Rychle jsem se snažil potlačit překvapení a začal jsem s proměnou. Ačkliv jsem neviděl, ani nic necítil, poznal jsem, kdy skončila má proměna. Návrat duše zpět do těla byla tou méně příjemnější částí.
Po chvíli jsem opět procitl a ucítil okolní svět. Po chvilkovém otřesu jsem poklekl…


„Vskutku Ssarekaii, nyní patříš do mé královské stráže, tvou povinností jest, hlídati mně, mé potomky, mé družky s nasazením svého života, kdykoliv to bude potřeba. Až dokud sám nepadneš nebo nerozhodnu jinak. Nyní máš výsady hlásiti se u Madraka, ten ti sdělí kdy budeš mít hlídku.“ Dokončil svou řeč Zlatý.
Z mého zoufalého pohledu Zlatý ještě dodal: „Samozřejmě, zajdeš za ním, až později. Být královskou stráží má i své výhody, když budeš na hlídce, ostatní jsou povinni ti nosit maso, jsi vykonavatel našich zákonů. Navíc máš vyšší postavení nad ostatními draky. Hmm, a pro někoho možná nejdůležitější důvod, máš vyšší šance kvůli svému postavení, najít si družku…“
Mísili se ve mně pocity, na jednu stranu jsem byl rád, na druhou stranu jsem měl strach, abych svůj život nemusel nasazovat příliš brzo a často.
„Bude mi ctí, pane.“

Zlatý nervózně přešlápl: „To rád slyším, ovšem je tu něco co se ti asi nebude líbit…“
Než jsem se stačil zeptat, někdo mi zapálil záda. Bolest, nemohl jsem se pohnout. Uvědomil jsem si, že mi záda nehoří, spíš se mi do zad cosi vypaluje. Zmateně jsem zíral na Zlatého, který měl ve tváři kamenný výraz.
Po nekonečné minutě, která mi připadala jako hodina, bolest ustala. Těžce oddychujíc, zvedl jsem hlavu k Zlatému.
Ten konejšivě řekl: „Je mi to líto, ale jelikož jsi se členem královské stráže stal, ale nenarodil, pouze takto je možné tě označit.“
Ze zad mi pulzovala stále už pomalu odeznívající bolest. Pomalu sykavě jsem se zeptal: „Tohle, musí podstoupit každý drak?“
Zlatý se smutně zadíval do země: „Ne,“ otočil se a ukázal mi své záda, kupodivu měl na sobě také zvláštní znaky, nebyly příliš velké a bylo jich jen několik. „Já jsem se už s nimi vyklubal, stejně tak ostatní královští draci.“ Otočil se: „Obyčejní draci, kteří si získají mou přízeň a stanou se královskými musí podstoupit toto označení. Ze zkušeností vím, že nejlepší je to co nejrychlejší. Pomalé, ale méně bolestivé se poté víc podobá mučení.“ Při těch slovech se dračí císař zachvěl. Poté předstíral, že ho zaujali vlastní nohy.
Otočil jsem svůj dlouhý krk, na to, kolik bolesti to stálo, byli znaky na mých zádech překvapivě malé…
„Je tu poslední věc, slibuji u Velkého Pradraka, že pak tě nechám odejít.“
Neovládl jsem se a řekl, ne příliš slušným tónem: „Pokud mě to nezabije…“
Zlatý to přešel a pokračoval: „Zajisté víš co je zítra za den.“
Měl jsem nutkání říct neděle, ale rozmyslel jsem si to: „Pářící lety.“
„Určitě také víš, od kolika let se jich mohou draci účastnit.“
„Od sto let.“
„Obávám se, že tvůj dračí věk není dostatečný. Odhaduju tě tak na zhruba devadesát pět. Pro jistotu se zeptej Morphina, jakmile tě prohlédne, dokáže s určitostí říct kolik ti je přesně.“
„Já ani neměl v plánu…“
Zlatý se zasmál: „To říkají všichni, nic se nedá naplánovat.“ Pak zvážněl: „Každopádně, kdybys snad porušil zákon… Obávám se, že ani já bych nedokázal zabránil popravě.“
Ssarekai se snad poprvé usmál: „Budu se krotit, pane.“
„Výborně, zítra se hlas u Madraka, dnes a vlastně i zítra máš volno.“



„I moudří se občas mýlí. Já jsem moudrý, avšak nikdy se nemýlím.“
Stříbrný, jménem při vyklubání, Dargrath. Věk neznámý.


„Hope, jag daleko eště?“ zeptal se statný barbar svého zvláštního společníka.
Drak zvedl hlavu a zavětřil. „Nejsme sami...“
Kolem barbarovy hlavy těsně proletěl šíp. Oba se polekaně otočili. Šíp se zarazil do stromu až po konec hrotu.
Ze křoví za nimi se ozval ženský hlas: „Co dělají člověk – barbar a drak – mutant, spolu, na tak vzdáleném místě?“
Dvojice se otočila připravená se bránit.
Naproti nim stála žena, ovšem spíš to, co z její ženskosti zbylo.
Byla to hraničářka. Hraničáři, mistři luků a přežití, divočina a lesy, to je jejich domov. Někteří prý dokáží mluvit se zvířaty. Což se ostatně potvrdilo. Barbar za sebou uslyšel výstražné zavrčení.
Vlci.
Celá smečka.
„Nenuťte nás opakovat otázku.“ Pak hraničářka cosi zavrčela a zaštěkala.
Zak se otočil na svého společníka: „Teť, by se nám chodila nějaká písničga…“


„Otevři tlamu prosím, ták, tady, tady všechno v pořádku. Zuby máš ve skvělém stavu, ohnivé žlázy také. Lehce škrábnutý čenich, už se téměř zahojil. Mám se tě ptát kde jsi si ho poranil?“
Nechápal jsem, jak tahle prohlídka souvisí s určováním věku. „Raději se neptej.“
„Hmm, krk je natáhlý, už máš většinu růstu za sebou, ovšem, ještě povyrosteš.“ Morphin se sehnul
„Drápy máš menší, než je obvyklé, ale ne o moc, takže zas takový problém to není, kosti u předních končetin se zdají být v pořádku.“
Morphin spíš „chtěl“ než „musel“ mě prohlédnout celého. Cítil jsem se malinko trapně, ale s úctou k Zlatému a protože, jsem nevěděl ani kolik mi je let, jsem to trpěl dál…
Morphin přešel k boku.
„Žebra v pořádku,“ položil na mně dlaň. „Tep a teplota v normě. Mohl bys prosím tě natáhnout křídla, ták, no páni. Na svůj věk, opravdu velké, jednou možná je budeš mít i větší než samotný Zlatý…“
Připadal jsem si opravdu hloupě, ještě že byla hluboká noc a nikdo v okolí nás nepozoroval: „Nemohl bys mi raději říct, kolik mi je?“
Morphin se zamračil, jako dítě kterému kazíte zábavu: „Dočkej času, ještě jsem si tě pořádně neprohlédl, jsem zastáncem toho, aby každý znal svůj zdravotní stav.“
„Děkuji za optání, nic mi není…“
„Svaly na křídlech nic moc, potřebuješ častěji létat a méně chodit pěšky. Záda…
U Pradraka… ty jsi v královské stráži???“
Maličkost, kterou jsem zapomněl zmínit.
„Ano, já…“
Morphin se na mě vrhl a objal mi přední nohu.
Omyl, teprve teď jsem se cítil opravdu hloupě…
„Jsem na tebe tak hrdý… Já věděl, že z tebe něco bude…“
„Zatím je ze mě drak který neví, kolik mu je let, můžeme pokračovat?“
„Ano, samozřejmě…“ Zdálo se mi, jakoby si drakomág protřel hřbetem ruky oči…
„Záda, v naprostém pořádku, jen by to chtělo posilovat křídla. Ehm, zadní, myslím, že bys měl sem, tam se projít…
Teď jsem byl dokonale zmaten: „Neříkal jsi, že mám více létat? Teď zase říkáš ať víc chodím…“
Morphin se zamračil: „Vážně? Ukaž, znovu si prohlédnu křídla…“
Povzdechl jsem si: „Dobrá, pokračuj, budu více chodit…“
„Prosím, pokus se nehýbat se svým ocasem.“
Pokusil jsem se… Jde to dost těžko, asi jako by vám řekli, ať nemrkáte. Chvíli to jde, poté je to čím dál tím víc k nevydržení…
„Podle délky ocasu, no, takový lehký podprůměr, můžeš ho na chvíli zvednout?“
Poslechl jsem, nevěděl jsem ale proč…
„Aha, vypadá to, že jsi neplodný…“
Otočil jsem hlavu: „COŽE???“
„To byl vtip, dobrý, že?“
Otočil jsem se k Morphinovy čelem, „Víš jak jsi říkal, že draci nemají rádi vtipy?“
Morphin se pousmál: „Ano.“
„Už chápu proč…“



„Nejde to, nevím proč, nemůžu zpívat…“ řekl Hope beznadějně
„Ticho!“ Vykřikla neuvěřitelně silně žena, zahalená do šupinaté zbroje. Drak se raději neodvažoval pomyslet, z jakých šupin je její zbroj dělaná…
Hraničářka vydala několik dalších zvířecích zvuků. Jako odpověď vyšel ze smečky, jeden vlk a sedl si k jejím nohám. Pozorně sledujíc hlavně barbara.
„Draku,“ hraničářka mu namířila luk na hrdlo, „Zhluboka se nadechni, vydrž dvě sekundy a pak směrem do vzduchu vydechni.“
Drak zakroutil hlavou téměř jako člověk: „Ne“
Zak, tomu příliš nerozuměl, proč by neměl dělat něco tak jednoduchého?
Hraničářka vystřelila, šíp jen lehce minul Hopeův krk.
„Příště se trefím lépe.“
Drak rezignovaně poslechl, nadechl se, po chvíli vydechl proud ohně.
„Výborně, ještě pětkrát.“
Celý průběh se zopakoval, při třetím výdechu vyšlehl sotva plamínek, při pátém jen tři jiskřičky.
„Jag, todle víš?“
Hraničářka se usmála, „studovala jsem dračí anatomii, neboj se, i lidskou. Dokážu vám oběma způsobit ohromnou bolest, aniž bych vás zabila. Každopádně, odhoď svůj meč, i dýku schovanou v botě.“
Zak zaváhal, nakonec poslechl, proti takové přesile nemá šanci. Navíc zde ještě existuje šance, že všechno vysvětlí…
„Tak,“ hraničářka sklopila luk, ne proto, že by jim věřila, spíš proto, že nemají šanci. „Kdo z vás dvou samců mi vysvětlí, co vás přivádí do lesa hraničářů? Varuji vás, lež poznám, i z dračí tváře“ přitom přivřenýma očima se zadívala na draka…
Zak se ujal slova: „Vracel jsem se to trábora…“



Devadesát čtyři, jak nepředstavitelné. Samozřejmě, pouze fyzicky mi bylo čtyřiadevadesát, život žiju o mnoho mladší. Považován však jsem, jako téměř dospělý drak.
S tímto jsem se vrátil do své, teda naší jeskyně a usnul jsem…
Královský strážce… Ssarekai… devadesát čtyři…
Kyuubi...



„Volal jsi mne pane?“ Postarší drak se uklonil.
„Ano. Povstaň.“
Zlatý se pousmál na svého dávného přítele, na přítele svého otce.
„Jelikož jsi velmi moudrý, víš, proč jsem tě zavolal. Nemám pravdu?“
Madrak se zazubil. „Vaše výsost mi chce zítra předat vládnutí, aby se mohla věnovat jiným věcem?“
„Přesně tak, doufám, že to chápeš, moje první lety. Nerad bych si je kazil drobnými malichernostmi. Navíc, zítra je všeobecný mír, pochybuji, že se něco významného stane. Mrzí mě, že na tebe bude jen nudná jednání s několika otravnými draky…“
Velitel královského vojska zvedl přední nohu, ve které držel malý kamínek.
„Jeden den… Co je to pro tenhle kamínek? Méně než nic.“
„Děkuji moc, příteli. Mimochodem, zítra za tebou přijde nový člen královského vojska…“
Madrak pustil kámen na zem, „umí něco zvláštního?“
„Je trochu, hmm… zmatený, ale má talent, jistě ho poznáš.“
Kdesi za nimi se ozval, alespoň pro Zlatého známý hlas: „Talent? Mluvíte snad o mně?“
Zlatý se zazubil: „Ty máš talent na překvapení Derwíno.“ králova nastávající se líbezně usmála.
Velitel královských vojsk se rozpačitě podíval na dračici a pak na svého císaře. „No, nechám vás o samotě.“



„Draci a líčit pasti? Hloupost!“
Poslední slova kapitána, než se z jezírek okolo něj vynořili modří draci a zmrazili jej, i s celou jeho výpravou.



FLASHBACK:
Dračí králové otočili své hlavy od svého císaře. Nastalo hrobové ticho. Šestice si zkoumavě a podezíravě prohlížela tvora v potrhaném oblečení. „Jmenuji se Shade.“ Řekl polohlasem a poklekl. Ačkoliv se snažil na sobě nedávat nic zdát. Měl strach, ne o svůj život, ale spíš o to, čemu smrtelníci říkají duše.
„Pojď mezzi náss.“ Zasyčel Zlatý.
Shade váhavě vykročil, jeho kroky se ozývali v ozvěnách. Při procházení okolo Modrého jsem ucítil mráz, ovšem ne jen fyzický na těle, ale i takříkajíc mi běhal po zádech.
„Toohle žše prožšlo třemi tessty?“ Zasyčel výsměšně Hnědý a jazyk mu přitom vystřeloval z tlamy, víc než obvykle. „Dejj mi hho na výcsvik a já zz nějj uděláám prravého vválečšníka.“
Zlatý se na něj obořil: „Pozzor na jazzyk bratře. Žžádné tykání nestrrpím. Uvědom ssi kdo je ttu vládcce.“
Purpurový dodal: „Ccítím zz něj ttalentt, pro nevídanéé sschopnossti. Přenecch mi hho na chvvíli ke ssttudiu.“
Shade se cítil rozpačitě z toho, jak se o něj přetahují, byl by daleko radši, kdyby mluvili svou mateřštinou a nemohl jim rozumět.
Jako by mu Zlatý četl myšlenky nakonec v dračí řeči prohlásil: „Ne, bratře Purpurový, zůstane zde. Morphin jej bude učit. Tak jsem rozhodl.“
Ačkoliv byl Zlatý mladý, vládnout uměl skvěle, stejně jako jeho otec.
„Tuto rradu jssem ssvolal, prrotožže chci, aby jsste věděli, žže odteď Sshade patří k zlatým drrakům. Mátte někdo nějakéé otáázky?“
Lehce slizem pokrytý vládce moří kloktavě promluvil: „Šchejde, Irrilian i cellé pobchřeží tě bude respechtovat. Kdykcholiv kchamkoliv půjdeš.
Shade se uctivě poklonil, „děkuji vám.“
„Všechny lessy naše. Zavázány a projít tě nechají.“ Pronesl Zelený téměř bez sykavého přízvuku.
„Kdykoliv, kamkoliv. Budouu tvvé krroky směřřovati. Černí draci brániti nebuddou ti.“
Purpurový téměř zklamaně pokýval hlavou: „Přes našše území, projití ssmíš. Zdržžovati sse ale nessmíš.“
Nakonec jsem poděkoval všem, jen Hnědý stále mlčel.
„Našše území, uzavřené zůstává všemu, co má méně než čtyři nohy.“ Hnědý se uraženě otočil k odchodu.
Zlatý se ani neodvažoval cokoliv říct, věděl, že jeho kmeny jsou na tom čím dál hůř. Ale slušně chovat by se měl.
„Ttak teddy, tímtto rušším radu.“

Vláda nepatří lidem,
Vládu zaslouží jen mocní.
Mocní nezasouží být lidmi,
Mocní mají být pouze čarodějové...
Drenek, mistr cehcu mágů temné Luny

Hraničářka zkoumavě pozorovala barbara.
Mluvil pravdu, bylo jí líto jaký osud postihl jeho vesnici, i když barbaři jsou ničitelé přírody. Nebyla scopna něco takového jen tak přehlédnout.
"Půjdu s vámi, zaveďte mne na místo vašeho střetu."
Drak i s barbarem se s úlevou připravovali na odchod.
"Nejdřív si ale musím něco vybojovat. Držte se od nás dál a nezasahujte."
Oba se zmateně ohlédli. To co viděli je zmátlo ještě víc, obzvlášť Zaka.
Hraničářka ze sebe stáhla veškerý oděv. Jakmile byla naprosto nahá tak ji popadla zvířeckost.
Začala s sebou zmítat, poté spadla na ruce. Zanedlouho, vypadala jakoby její kůže zešedla. Což byl omyl, jen se pokryla srstí. Žena, pokud se jí tak ještě dalo říkat, ztratila své ženské proporce a místo rukou a nohou měla čtyři tlapy se zanutými drápy, její oči lehce zčernaly, nakonec i její hlava se změnila, šedý ocas jen doplnil skutečnost, že se z hraničářky stala vlčice...

Vlci za barbarem a drakem utvořili kruh, v jejímž středě stála právě naše vlčice a vůdce smečky. Zak a Hope se také stáhli mimo kruh.
"Co to gce dělat?"
Drak přivřel oči, "asi tuším."
Oba vlci chvíli kroužili okolo sebe dokola. Proměněná hraničářka pak se zavrčením vyrazila na vlka.
Vůdce smečky byl lstivý a tenhle útok očekával, včas uskočil.
Vlčice se rychle otočila, když v tom vlk již zaútočil.
Kousl ji do přední tlapy, hraničářka zakňučela a vrhla se s rostoucí zuřivostí na jeho krk. Vlk pod váhou celé samice se neudržel na nohou a převrátil se na záda. Vlčice drásala vlkův krk a čenich. Nechtěla ho zabít, chtěla jen aby uznal porážku.
Vůdce smečky se přestal bránit. Prohrál.
Celý souboj netrval ani patnáct sekund. Na znamení usmíření si oba vlci vzájemně olizovali rány.
Hraničářka zavyla, a ukázala hlavou směrem k jednomu z vlků, vůdce smečky již ztratil své postavení, proto přistoupil na požadavek.
Vlčí smečka se odebrala zpět do lesů. Bez svého vůdce, ten nedokázal udržet své postavení a byl ze smečky vyřazen a také bez vlka, kterého si hraničářka vybrala.
Bývalý vůdce odešel opačným směrem než jeho bývalá smečka.
Hraničářka se začala proměňovat zpět. Jakoby mimochodem vytáhla své oblečení z úplně jiného keře, než do kterého jej uložila.
"Nyní, můžeme jít. Abych se vám představila - Jsem Narda, a tohle je Vločka," ukázala na mladého vlka, který přátelsky vrtěl ocasem.
Narda pokračovala, "pánové, nestrpíme žádné urážky, ani já, ani Vločka. Utáboříme se na místě kde byl váš tábor, porozhlédnu se tam a zjistím, jaké stvoření pobila tvůj kmen Zaku." Přehodila si luk přes rameno, zkontrovala si své dvě dýky a točivě si je zastčila zpátky do opasku...

Gormar po vypití lektvaru
Bolest... Jako by svět přestal existovat a jediné co bylo a je, je bolest... Bolest a světlo. Gormar pomalu zase začínal cítit tělo. Bolest ustupovala a pomalu začínal vnímat okolní svět.

Mezitím u mě při meditaci
Klid a mír. Odpoutávám se od ruchu okolního světa a nechávám svou duši uvolněnou. Klid a mír. To jediné co tady je.
Stojím na obrovské louce, a předemnou je Satyra která taky medituje. Je slyšet šum lesů a štěbetání ptáků. Nadechnu se abych nasál čerstvý vzduch a pohlédnu na oblohu, abych mohl pozorovat mraky. Přemýšlím co my jednotlivé mraky připomínají, když narazím na jeden který má jasný tvar obličeje. Něco mě na něm přitahuje, nedokážu od něj odtrhnout oči. Klid a mír, to jediné co v tomto světě je, najednou jako by umíral. Louka se zvolna mění na moře lávy, Satyra zmizela, šum lesů zmizel a nahradilo jej řinčení řetězů, ptáci zmizeli a místo jejich štěbetání, začal být slyšet nářek lidí. I já sem se začal měnit. Kůže mi zrudla, povyrostl jsem asi o metr, na hlavě jsem začal cítit tlak a rukama jsem nahmatal obrovské rohy. Svaly my začali nekontrolovatelně růst až se zastavili. Na obloze se mrak začal měnit na přesný obraz. Obraz muže s jizvou která se mu táhla přes celý obličej. Muž se na mě usmál a řekl: "Konečně tě vidím ve tvé pravé podobě Mammone. Připrav se... Jdu si pro tebe." Jenom to dořekl všechno se rozplynulo.
Klid a mír. To jediné co v tomto světě je. Znovu jsem stál na louce. Ukončil jsem meditaci a celý zpocený jsem se zhroutil na kamennou zem jedné z věží pevnosti. Klid a mír...

To killer:
Moc pěkný, začínám cítit konkurenci

Dovolil jsem si sem dát jednu svou básničku:
Daruj
Daruj mi křídla,
Aby moje láska nezvadla,
Daruj mi zuby dračí,
Abych okusil ten pocit ptačí,
Daruj mi moc,
Aby se mi vyhnula každá nemoc,
Daruj mi drápy,
Abych neměl žádné další útrapy,
Daruj mi jazyk rozeklaný,
Abych nemusel mluvit na obě strany,
Nakonec, daruj mi potomka,
Aby po mém životě zůstala vzpomínka...


Nyní již k příběhu:
Nadcházející den
Drak, s jasně zlatými šupinami se začal pomalu probouzet ze spánku. Avšak měl pocit, jakoby mu něco chybělo. Se zafuněním, při kterém se pár malinkatých kamínků odkutalélo, se postavil. Zatím ani jednou nevstal dřív než ona. A to byl oproti ostatním drakům vzhůru vždy o něco dřív.
Rychle se protáhl a odkráčel do své hlavní síně.
Kupodivu, Derwína nebyla jediná, která vstávala dřív než on.
Drak uprostřed síně se poklonil, "jaké bylo procitnutí ze říše snů, můj králi?"
"Nedočkavé," usmál se Zlatý, "Jak dlouho už zde jsi?"
Madrak se zvedl z úklony, "ani nevím," starší drak se zamyslel, "odhaduji asi dvě hodiny."
Dračímu císaři jakoby na tváři zamrzl úsměv: "A viděl jsi Derwínu?"
Madrak zatřásl hlavou, "ne, měl jsem za to, že je s vámi... Mám ji dát hledat?"
"Ne, podívám se po ní sám, kdyby se zde vrátila, tak mi dej telepaticky vědět."
Velitel královských vojsk a zároveň jeden z nejlepších mágů přikývl.


V jednom z přepychovějších příbytků v Ank dul Ponthy

"Pane, k čemu jsou všechny ty boje?"
Friedrich se podíval na svůj výtvor, který mu poslušně seděl na rameni.
Tvor by se dal nejlépe popsat jako kombinace vlka a jestřába. Na zadních nohou měl ptačí pařáty se zahnutými drápy, jako mají většinou gryfové či jestřábi. Byl pokryt tmavě šedou srstí, která skrývala tvrdou kůži. Přední nohy se víc podobaly právě těm vlčím, měl krátké tlapy zakončené dlouhými a jako břitva ostrými drápy. Šedé dlouhé křídla, na konci zakončené do špičky zakončenými kostmi a hlava se zobákem určeným k trhání masa a očima s pohledem dravce doplňovali obraz majestátnosti a síly.
Čaroděj byl na svůj výtvor patřičně hrdý, Firn, jak ho pojmenoval, také od svého stvořitele dostal vynikající zrak, vnímavost, vycítění magie, rychlost, zbabělost, ale také oddanou poslušnost.
Navzájem spolu byli propojeni, nejen magií, ale duševně, cokoliv ucítil Firn, ucítil také Friedrich, proto také to byl snad jediný tvor, který toho o něj samotném věděl víc, než kdokoliv jiný, možná dokonce než i on sám...

Friedrich mu neodpověděl, žít stovky, možná tisíce let je ohromná nuda, už si nevzpomínal, kvůli čemu se s Borchem pohádali, to již bylo dávno zapomenuto, v závoji času. Když už nic, alespoň se nenudili.

Jeho protivník se lehce pousmál a kolem Friedricha se začala spirálovitě vzhůru zvedat černá mlha. Firn se lehce pousmál, tohle jeho pána nezastaví.
Jakmile mlha dosáhla vrcholu a úplně je pohltila, čaroděj nechal explodovat jeden ze svých štítů. Výboj moci se nesl jen pár metrů, avšak mlhu to naprosto rozfoukalo.
Borch nadále zahalený v černém rouchu, který byl v čarodějné módě asi před miléniem si mezitím utkal další, mnohem silnější, štít okolo své fyzické podstaty.
Friedrich neváhal a natáhl obě své ruce, dlaní vzhůru. V jeho rukávech se začalo cosi pohybovat, zanedlouho se z jeho levéo rukávu vynořila černá zmije.
Se zasyčením se vrhla k Borchovy, v těsném závěsu ji následovali ještě tři, vynořivší se z rukávů.
Borchovy nešlo pořádně vidět do tváře, za což mohla hlavně jeho kapuce, avšak Friedrich pocítil jeho úsměv.
Vůbec se nebránil, jen nadále pozoroval čtyři hady plazící se mu k nohám.
Nakonec se jeden z nich dostal dost blízko aby ho uštknul. Borch stále nic nedělal.
Zmije se mu zahryzla do nohy a vysílala mu do těla svůj jed.
Borch stále nic nedělal, jen se stále usmíval.
Firn nervózně zatnul drápy do pánova ramena, "co to dělá?" zeptal se jeho společník zvědavě.
"Nedělá vůbec nic." řekl Friedrich
Po chvíli se i ostatní zmije zakousali do jeho těla.
Borch stále nic nedělal.
Jedna ze zmijí, ta, která se do něj zakousla jako první, se pak bolestivě stáhla a v smrtelných křečích se svinula do kolečka. Jakmile z ní vyprchal veškerý život, rozpadla se zpět na magii, ze které byla stvořena...
"Co to udělal?" zeptal se zmateně Firn.
"Chytré," okomentoval to Friedrich, "ten všivák si napustil krev jedem, který musel být dost prudký na to, aby zabil i hada a zároveň dostatečně koncentrovaný, aby se zneutralizoval s jedem zmije."
Po chvíli i ostatní zmije pomřeli.
Friedrich by rád pokračoval v boji, ale měl před sebou další nudnou schůzi s úředníky, jenž se jej budou snažit přemluvit, aby zvedl daně. Předem, měl jasno, co jim řekne.
"Uvidíme se, příště." A odteleportoval se...


Jakmile Zlatý vyšel ven ze své jeskyně, naskytla se mu podívaná, po které vždy snil. Nyní, se jí již smí zúčastnit, ovšem musí najít to nejdůležitější.
Jakási dračice k němu přišla. "Pojď." Řekla jen, a vzlétla vzhůru. Císař byl chvíli zmaten, nakonec si uvědomil, že to byla Derwína.
Nemohl odolat, odrazil se od země, zamával svými obrovskými křídli a letěl s ní, vzhůru k nebi, co nejrychleji, co nejvýš.
Rozum vystřídal instinkt.
Už byli oba tak vysoko, že se jim špatně dýchalo a byla jim zima, pak náhle spojili své nohy, omotali si své ocasy a přitiskli k sobě své těla. Hlavami dolů padali v strašilvém střemhlavém pádu, to jim však nevadilo, jediné co vnímali, byl jejich dech, a svého partnera.
Nic neexistovalo a oni se nadále propadali nekonečnou rychlostí, nekonečnou výškou.
Země se nebezpečně blížila. Oni však nadále zůstavali semknutí.
Už zbývali desítky metrů.
Na poslední chvíli se rozdělili. A roztáhli svá křídla.
Pro oba, nyní začíná další, nová, dosud nepoznaná etapa života...

V tvrzi:

Johny seděl na místě odkud byl výhled až k nedalekému lesu. A přemýšlel co dál. Když tak hleděl k lesu nespatřil nic zajímavého než každodení činnosti obyvatel lesa. Po chvíly upřel oči k obloze a a hleděl na na nebeskou modř a sametově bílé mraky. Jeden z mraků mu připomínal hlavu ptáka. Pak si vzpoměl proč se tu zdržuje když chtěl najít Gryfy. Vstal a vydal se do stájí protože neměl náladu s kýmkoli mluvit. Když scházel z hradeb uviděl na nebi tvora o kterém si myslel že neexistuje, Fénix. Pták tvořený z ohně letěl majestátně po nebi jakoby plul vzduchem. Letěl na východ. Johny stál a zíral na místo kde naposledy Fénixe vyděl. Připadalo mu to neuvěřitelné. Rozběhl se za Tyraelem který trávil hodně času v kruhové místnosti....

...tak taky majinko přidám...

„Když měsíc svá dítka objímá
A schovává je ve stínech
Života v nich ubývá
Zdobí je pak zaschlá krev“
(ruosanský anděl Demeel – Druhá válka svatozáří)

Byla opět noc. Nebo spíše brzo ráno. Obzor Zlatých hor začínal pomalu krvácet pod dotekem vycházejícího slunce. Stíny stromů se nevlídně vracely zpět ke svým stvořitelům a několik černých havranů vzlétlo vstříc novému dni.
Kain poděkoval několika duchům Stínu, za darovanou ochranu během noci, a propustil je. Ti se vsákli do země jako hejno zmijí majících svou kořist.
Svěřenec Purpurového si promnul volnou rukou krk a zaklonil s výdechem hlavu. Otevřel oči a mimoděk si odrhnul několik vlasů platinové barvy. Hleděl vstříc koruně majestátného smrku. Ucítil lehké zachvění na svém těle. Pousmál se. To se jen spící Athaneris k němu více přitulila.
Slunce už vykouklo svým oranžovým kotoučem nad jedním z vrcholků Zlatých hor.
“Měl bych ji už probudit.“, pomyslel si Kain. Malinko se natočil k spící dračí dívce a hřbetem volné ruky ji zlehounka pohladil po její nafialovělé tváři.

“Měsíc se k spánku uchýlil
A já tě volám zpět z tvé říše snů
Dovol abych tě políbil
Jen ty jsi mým důvodem dalších dnů“,

zašeptal Kain Athaneris do vlasů a políbil ji na čelo. Dívka se malinko zachvěla a vykouzlila na svých rtech ten neodolatelný úsměv, který dokázal jen ona.

“Volal jsi mne a já jsem zde
Pár křídel z růží mě k tobě vždy přivedou
Nenechala bych tě čekat až do soudného dne
Já budu dál na věky jen s tebou!“

Pak Athaneris pozvedla svou rozkošnou tvář a zahleděla se Kainovi do očí. Tedy, kdyby ty její nebyly stále skryté pod tou černou látkou, z které Kain cítil silné ochranné magické kouzlo. Její milý se k ní naklonil a políbil jí na rty. Vždy, když to udělal, Athaneris cítila prazvláštní něžnost, ale i mrazivý chlad jako by se ji dotkla samotná Smrt. Kain povolil svůj stisk lásky a opatrně vstal.
Setřásl ze svého pláště trochu prachu a zbylé jehličí.
“Měli bychom jít, ale jsme již blízko domova zlatých. Raději půjdeme pěšky.“, pravil již svým typickým ledovým hlasem. Athaneris také vstala a oprášila své šaty. Chytla Kaina za ruku a kývla hlavou směrem, kterým se mají vydat. Její vlasy, zářící rubínovou barvou, se jen lehounce zavlnily.
Po necelé půlhodince vstoupily do lesa a po jedné z cestiček jím prošli ani ne za dvě hodiny. Kain během přestávky vyleštil opět Lilithinu slzu a Athaneris se podařilo něco ulovit. Jak, to se Kain neptal, ale její rty, pokryté lehkou vrstvou krve, vyzrazovaly celkem přesvědčivě co se asi tak mohlo stát. Nicméně již delší dobou měl Kain takový zvláštní pocit, že je někdo sleduje. Dokonce by i přísahal, že párkrát zahlédl i čísi stín. Přidal do kroku, aby dohnal dračí slečnu a podělil se s ní o svém tušení. Ta se zastavila a obdařila ho jen jedním ze svých úsměvů. Kain nechápal jak může být tak klidná.
“Ale můj drahý! Myslíš, že by zlatí draci dovolili jen tak někomu kráčet po jejich území?“, zeptala se Athaneris. „Sledují nás už nejméně dva dny.“, a se smíchem se rozeběhla k blížícímu se konci lesa. Na jeho okraji se zastavila a poslala Kainovi vzduchem polibek. Její ochránce s mrtvolně bílou kůží se za ní pustil, ale když i on vyběhl z lesa spatřil Athaneris jako přikovanou.
"Co se děje, lásko?", zeptal se Kain opatrně.
Dračice se vyjeveně dívala na oblohu.
Kain zvedl hlavu a to co uviděl nečekal.
Přes oblohu létala zhruba dvacítka zářivě žlutých draků, křižovali mraky a postupně slétávali níž a níž.
Kain přistoupil blíže ke své milé a i jeho upoutala ona podívaná. Athaneris začala stékat po tváři jedna slzička. jedním ladným pohybem si ji setřela rukávem svých šatů. Doufala, že Kain si toho nevšiml, ale ten stále hleděl s údivem na námluvy zlatých draků. Sartharský anděl něžně objal svou milovanou. I když se na ni ani nepodíval, věděl co cítila. Její změnu emocí vycítil díky svému daru a díky tomu, že nebyl drak. Bylo mu jí líto. Pohladil ji a v ruce mu zůstal malinký chomáček jejich vlasů. Měl šedivou barvu s lehkým nádechem fialové.
Kain znejistěl. Sevřel dračici pevněji. „Neboj se má lásko.“, řekl jí sotva slyšitelně. “Také budeme mít děti. Krásné, zdravé a silné.“
Athaneris nic neřekla. Jen tiše vykročila vstříc jednomu z mohutných vstupů vedoucích přímo do srdce Zlatých hor. Kain ještě chvíli pozoroval dění na obloze. Zbylo již zde jen několik párů. Sklonil zpět pohled a zadíval se na vzdalující se siluetu zamilované dívky. Vítr, který zrovna opět začal vát mu do tváře vehnal několik jeho sněhových vlasů. Kain se usmál a nechal větrem unášet onen vlas, který dosud držel mezi svými prsty. Měl opět sytě karmínovou barvu…

...kdesi na západě Gryfí říše...
Listí zašumělo. Lovec natáhl tětivu a zamířil. Byl připraven okamžitě vystřelit šíp na svou kořist v křoví, ať to již bylo cokoliv.
„No tak.“, šeptal si pro sebe „Starý Marcolio se už postará o tvou chutnou posmrtnou podobu.“ Listí opět zašumělo a zvíře se dalo do běhu pryč od Marcolia. Ten zaklel a vyrazil za svou trofejí. „To ne holenku! Tak snadno mi neunikneš.“
Zvíře se dalo do panického sprintu, ale lovec ji stále následoval hlouběji do lesa. Větve ho šlehaly do tváře, kameny a kořeny stromů překážely, ale Marcolio nehodlal ztratit svůj cíl.
Tak běžel. Náhle si všiml, že se kolem něho ochladilo. Z úst mu vycházela pára. Celý udýchaný se zastavil.
Všude okolo něj byla kůra stromů pokrytá jinovatkou a místo listí je zdobilo několik tisíc malinkatých krápníčků. Lovec opět zaznamenal pohyb nalevo od něj. Otočil se tím směrem, luk stále připraven aby vystřelil. Ono mrtvolné ticho rozpoltil až svištivý zvuk zakončený nechutným plesknutím. K Marcoliovým nohám se začala linout teplá krev.
Zaplavila ho vlna paniky. Chtěl odejít, utéct, zmizet odsud, ale nohy ho přestali poslouchat. Přímo před něj zpoza stromu neslyšně předstoupila postava.
Tichem se opět pronesl smrtonosný zvuk zakončený prásknutím.
Oči.
Čtyři černé oči, bylo to poslední co Marcolio spatřil.