Slibované pět a půl stránkové pokračování.
FLASHBACK: Komnata Zlatého při dračí radě, tehdy se odehrávala těsně po mém splnění tří testů…
Bylo nepsaným pravidlem, že na dračí radu přijíždějí všichni dračí císaři současně. Někteří se v sedlech setkávají dříve, někteří až před vstupem do hlavní jeskyně. Pětice rytířů v zářivých zbrojích postupně sesedalo, dvojice draků na stráži se napřímila a převzala otěže falešných koní. Jeden z nich dost někoňsky zasyčel. Iluze na nich vyčarované se postupně ztráceli, vmžiku zde místo koní stáli na zadních nohách velcí, hladoví a smrtelně nebezpeční jízdní ještěři…
Ačkoliv se tato pětice znala, nikdo nepronesl ani slovo, pozdrav, nic. Mlčky pokračovali do hlavní síně. Ostatní zbabělá stvoření číhající z temnot postraních chodeb se raději ještě více vzdálila. Rytíři, dění okolo nevěnovali pražádnou pozornost, jakýkoliv muž by se v těchto chodbách cítil minimálně nejistě, ovšem oni byli daleko, daleko víc než pouzí lidé…
Zanedlouho se chodba začala zvětšovat, až nakonec stanuli v obrovské a prastaré síni, která musela být dílem něčeho daleko staršího než jsou draci či patraci. Uprostřed síně po stranách stálo několik prazvláštních soch dávno vyhynulých a zapomenutých ras. Dračí rada byla od toho, aby se z draků nestala další vyhunlá rasa, po které by zde zbyla pouze socha.
Spoře osvětlená síň nepotřebovala víc světla, draci dokáží ve tmě vidět jasněji než lidé, ale také protože na ně již čekal uprostřed vládce této země, Zlatý… Postavy ve zbrojích utvořili okolo něj půlkruh a zároveň poklekli. V půlkruhu byli občasné mezery, jakoby na toto místo měl ještě někdo přijít. Ve tmě se jejich postavy poněkud měnili, skoro jakoby byli z rtutě, jejich těla se v přítmí začala ohromně zvětšovat, jejich podobnost s lidmi se naproto vytratila po zhruba pěti sekundách. Dračí císaři zvedli své hlavy, jejich zářivé oči promítali snad všechny možné pocity, které jsou lidem známé. Jakýkoliv alespoň trochu živý tvor by raději riskoval smrt, než se byť jen jednomu z nich podívat do očí.
Přestože byl Zlatý ze všech dračích císařů nejmladší, nikdo mu nemohl upřít jeho vládu. Nikdo kromě Stříbrného, ten však se svými kmeny zmizel téměř před padesáti lety. Dodnes nikdo neví kde by se mohl skrývat a zda vůbec žije. Avšak tato rada byla svolána kvůli něčemu úplně jinému… Zlatý si začal prohlížet všechny příchozí a zastavil svůj pohled nad některými mezerami mezi nimi. „Modrý…“ lesklý drak, připomínající spíše obrovského vodního hada povstal, jeho křídla byla uzpůsobena víceméně plavání, navíc k plavání se i víc než dobře hodili plovací blány, které měl mezi prsty. „…Černý…“ temně černý drak, povstal také, on jediný nevrhal ze svých šupin do okolí žádné světlo, proto byl nejhůře viditelný. „…Zelený…“ také tento vládce jižních lesů se zvedl, jeho smaragdově zelené šupiny vysílali do okolí plno pozitivní energie, zdálo se, že od ostatních vládců má dobrou náladu. „…Hnědý…“ nejvyšší, nejsvalnatější, nejzjizvenější, nejsadističtější a bohužel (naštěstí) od narození neplodný vládce Pustin a jeho nejbližšího okolí také povstal. „…a Purpurový.“ Také tento dračí císař zvedl své tělo z úklony, jeho sytě fialové šupiny lehce zářili svým vlastním světlem. Ačkoliv vypadal ze všech nejzranitelněji, nebylo tomu tak, on svou moc využíval pomocí magie.
„Jako vždy, chybí Stříbrný a Krystalový… Červený dal pro změnu přednost kratochvílím se samicemi před radou." Modrý s Černým se slabě zasmáli. Hnědý se zamračil čímž jen zvýraznil své jizvy: „Dovol mi, pane, ztrestat ho. Pak bude přicházet na rady pokaždé a samice mu budou k ničemu, věřte mi…“ Král králů se posumál, nejspíš se mu ten nápad zalíbil, pak zavrtěl hlavu: „Ne, protentokrát mu odpustím, ale tvůj nápad zvážím, až se bude projednávat něco důležitého a on bude chybět.“ Hnědý se náhle lehce pousmál, „Jak si přejete. Doufám, že to bude brzy,“ Doposud přehlížený Purpurový se ozval: „Buď rád, že se nic vážného neděje, jestli by propukla další větší válka, tak by vám byli samci na nic.“ Hnědý se rozzuřil: „My máme samic dost, jen, jen je schováváme. Na rozdíl od vás, umíme alespoň bojovat a létat, kdyby…“ „Dost!“ Všichni se otočili na Zlatého, „nikdo tu není zvědavý na vaše chvástání, chováte se jako… Lidi.“ Po chvíli ticha se vládce zdejších zemí jal opět slova: „Důvodem, proč jsem shromáždil tuto radu je tvor, jež si říká Shade, prošel mými třemi testy bez škrábnutí.“ Zlatý se odmlčel. Známým bublavým hlasem vládce Irrilianu vyplnil ticho: „Kdo, kdo, je to? Já chznát hodně chras nejen na zemi i na vodě.“ „Nevím, ačkoliv se pohybuje a tělo má podobné jako člověk, jsem si naprosto jist, že to není člověk a ačkoliv je to zvláštní, má i lehký náznak pachu draka…“ Smaragdově zelený drak kypěl nedočkavostí: „A kde je? Toho tvora bych velmi rád…“ Zlatý stočil svůj zrak kamsi za ním. „Omlouvám se, že tě přerušuji Zelený, ale důvod naší rady právě dorazil…“
„Důvodem, proč se nás nižší rasy bojí, vyplývá ze strachu z neznáma. Navíc, nižší rasy mají tendenci bát se věcí, které jsou pro ně nebezpečné a které nemohou ovládnout. Bojí se nás, přestože jim nepácháme škody, když nemusíme. Kdyby některý člen nižší rasy byl mocný a velký jako drak, báli by se ho ostatní? Samozřejmě…“ Neznámý drak, dochoval se pouze jeho věk. 939 let měl, když sepsal tento dopis.
Současnost… Přišlo mi to zábavné, nebýt zase drakem, ale obyčejným humanoidem. Po chvíli se však můj žaludek ozval, už přes dva dny jsem nic pořádného nejedl… Snad bude mít Morphin něco, v nejhorším případě si půjdu něco ulovit. Naštěstí, Morphin skutečně doma něco na jídlo měl, ale on sám doma nebyl. Jenom jeden chleba… Ne, slušné vychování mi to zakazovalo. Hmm, ale toho si ani nevšimne. Tak jeden… Konečky prstů se už dotýkali bochníku chleba. „BAF!“ Zděšením jsem spadl ze židle a praštil se do hlavy…
Než jsem se postavil na nohy, téměř se neovládl a proměnil se, naštěstí, jsem to neudělal. Malý stařec se ještě porád smál, „vítám tě zpátky, klidně si vem ten chleba, můžu přičarovat další…“ Zamumlal jsem si pro sebe pár ne moc hezkých slov na adresu starých mužů a s chutí jsem se pustil do chleba. „Tak Shadee, opravdu mě to mrzí, ale jsem zastáncem toho, říkat špatné zprávy nejdřív. Kyuubi neviděl nikdo dřív, než v dobu kdy jsi ji viděl naposledy ty.“ Nic jiného jsem ani nečekal, ne když ji drží ta černá mrcha… „Bohužel, tyto věci se stávají, budeš se s tím muset smířit. Je mi to líto.“ Měl jsem sto chutí mu všechno říct, každopádně by to byla obrovská hloupost. Ukousl jsem další pořádný kus chleba. „Zanedlouho se začne stmívat, pamatuj, že bys měl alespoň šest hodin počkat, než se ti ten chleba stráví…“ Stěží jsem Morphina vnímal, proč by ji někdo měl unášet a proč jsem já tak nebezpečný, že se nemám do ničeho plést? Pokud měla být pletka ti drakobijci tak… Ne, tím musela myslet něco většího… „… A tak se budeš jmenovat Ssarekai.“ „Cože??? To samé jméno jsem slyšel ve spaní!“ Drakomág se pousmál: „Slyšel nebo řekl?“ „Jak to víš? Ty jsi mi vysílal ten sen? Vždyť jsi řekl, že draci jsou odolní vůči magii mysli!“ Morphin si posunul židli blíž ke mně. „To já neudělal, ale já i Kara jsme měli podobné sny, ať už tohle kouzlo bylo vysláno úmylně nebo ne, podíleli se něm velmi mocní tvorové. Myslím, že ani já s Karou bychom něco takového nezvládli.“ Chvíli bylo ticho. Někdo zabušil na dveře. Morphin vstal: „Myslím, že s tebou chce Zlatý mluvit, určitě s tebou chce projednat zítřek. Chovej se slušně, draci to berou smrtelně vážně.“ Vstal jsem a přešel ke dveřím. Zmáčkl jsem kliku. Za dveřmi stála Derwína.
Přesněji, stála v lidské podobě a ačkoliv jsem netušil jak je možné, že jsem ji poznal. Ačkoliv jsem ji nikdy neviděl proměněnou. „Zlatý chce s tebou mluvit, neměl bys ho nechat čekat.“ „Samozřejmě, hned přijdu, ale proč posílá tebe?“ Derwína byla čím dál tím víc okouzlující: „Protože, je to důvěrné a já se stejně chci trochu proletět.“ Bez varování, se Derwína proměnila a vznesla se k noční obloze. Chvíli jsem se, rozhodoval, jestli bych neměl udělat to samé, ale mohla by to brát jako urážku. Chtěl jsem se ji na hodně toho zeptat. Rozum zvítězil a zamířil jsem ke Zlatému…
Již cestou jsem se snažil obrnit co nejvíc nadcházejícím otázkám, dopředu jsem si připravoval odpovědi, i když jsem věděl, že mně určitě něčím zaskočí… Bez větších potíží jsem došel až do naposto všemi loučemi osvětlené síně. Uznale jsem poklekl. „Povssstaň a vítej.“ Pronesl Zlatý a majestátně se zvedl na zadní. „Děkuji, můj králi. A blahopřeji vám, že jste si našel tak krásnou družku.“ Pronesl jsem jednu z mých předpřipravených poklon. Zlatý se tajemně pousmál: „Ve ssskutečnossti, ssi ona načšla mně, alle zanechhme fformalit ohledně poznááváání. Jak jsssem řekl na mýttině takk platíí, tteď bych potřřebovall, abysss poklekll, ale jako drrak.“ Na tohle jsem úplně zapomněl, vždyť mám být povýšen do královské stráže. Rychle jsem se snažil potlačit překvapení a začal jsem s proměnou. Ačkliv jsem neviděl, ani nic necítil, poznal jsem, kdy skončila má proměna. Návrat duše zpět do těla byla tou méně příjemnější částí. Po chvíli jsem opět procitl a ucítil okolní svět. Po chvilkovém otřesu jsem poklekl…
„Vskutku Ssarekaii, nyní patříš do mé královské stráže, tvou povinností jest, hlídati mně, mé potomky, mé družky s nasazením svého života, kdykoliv to bude potřeba. Až dokud sám nepadneš nebo nerozhodnu jinak. Nyní máš výsady hlásiti se u Madraka, ten ti sdělí kdy budeš mít hlídku.“ Dokončil svou řeč Zlatý. Z mého zoufalého pohledu Zlatý ještě dodal: „Samozřejmě, zajdeš za ním, až později. Být královskou stráží má i své výhody, když budeš na hlídce, ostatní jsou povinni ti nosit maso, jsi vykonavatel našich zákonů. Navíc máš vyšší postavení nad ostatními draky. Hmm, a pro někoho možná nejdůležitější důvod, máš vyšší šance kvůli svému postavení, najít si družku…“ Mísili se ve mně pocity, na jednu stranu jsem byl rád, na druhou stranu jsem měl strach, abych svůj život nemusel nasazovat příliš brzo a často. „Bude mi ctí, pane.“
Zlatý nervózně přešlápl: „To rád slyším, ovšem je tu něco co se ti asi nebude líbit…“ Než jsem se stačil zeptat, někdo mi zapálil záda. Bolest, nemohl jsem se pohnout. Uvědomil jsem si, že mi záda nehoří, spíš se mi do zad cosi vypaluje. Zmateně jsem zíral na Zlatého, který měl ve tváři kamenný výraz. Po nekonečné minutě, která mi připadala jako hodina, bolest ustala. Těžce oddychujíc, zvedl jsem hlavu k Zlatému. Ten konejšivě řekl: „Je mi to líto, ale jelikož jsi se členem královské stráže stal, ale nenarodil, pouze takto je možné tě označit.“ Ze zad mi pulzovala stále už pomalu odeznívající bolest. Pomalu sykavě jsem se zeptal: „Tohle, musí podstoupit každý drak?“ Zlatý se smutně zadíval do země: „Ne,“ otočil se a ukázal mi své záda, kupodivu měl na sobě také zvláštní znaky, nebyly příliš velké a bylo jich jen několik. „Já jsem se už s nimi vyklubal, stejně tak ostatní královští draci.“ Otočil se: „Obyčejní draci, kteří si získají mou přízeň a stanou se královskými musí podstoupit toto označení. Ze zkušeností vím, že nejlepší je to co nejrychlejší. Pomalé, ale méně bolestivé se poté víc podobá mučení.“ Při těch slovech se dračí císař zachvěl. Poté předstíral, že ho zaujali vlastní nohy. Otočil jsem svůj dlouhý krk, na to, kolik bolesti to stálo, byli znaky na mých zádech překvapivě malé… „Je tu poslední věc, slibuji u Velkého Pradraka, že pak tě nechám odejít.“ Neovládl jsem se a řekl, ne příliš slušným tónem: „Pokud mě to nezabije…“ Zlatý to přešel a pokračoval: „Zajisté víš co je zítra za den.“ Měl jsem nutkání říct neděle, ale rozmyslel jsem si to: „Pářící lety.“ „Určitě také víš, od kolika let se jich mohou draci účastnit.“ „Od sto let.“ „Obávám se, že tvůj dračí věk není dostatečný. Odhaduju tě tak na zhruba devadesát pět. Pro jistotu se zeptej Morphina, jakmile tě prohlédne, dokáže s určitostí říct kolik ti je přesně.“ „Já ani neměl v plánu…“ Zlatý se zasmál: „To říkají všichni, nic se nedá naplánovat.“ Pak zvážněl: „Každopádně, kdybys snad porušil zákon… Obávám se, že ani já bych nedokázal zabránil popravě.“ Ssarekai se snad poprvé usmál: „Budu se krotit, pane.“ „Výborně, zítra se hlas u Madraka, dnes a vlastně i zítra máš volno.“
„I moudří se občas mýlí. Já jsem moudrý, avšak nikdy se nemýlím.“ Stříbrný, jménem při vyklubání, Dargrath. Věk neznámý.
„Hope, jag daleko eště?“ zeptal se statný barbar svého zvláštního společníka. Drak zvedl hlavu a zavětřil. „Nejsme sami...“ Kolem barbarovy hlavy těsně proletěl šíp. Oba se polekaně otočili. Šíp se zarazil do stromu až po konec hrotu. Ze křoví za nimi se ozval ženský hlas: „Co dělají člověk – barbar a drak – mutant, spolu, na tak vzdáleném místě?“ Dvojice se otočila připravená se bránit. Naproti nim stála žena, ovšem spíš to, co z její ženskosti zbylo. Byla to hraničářka. Hraničáři, mistři luků a přežití, divočina a lesy, to je jejich domov. Někteří prý dokáží mluvit se zvířaty. Což se ostatně potvrdilo. Barbar za sebou uslyšel výstražné zavrčení. Vlci. Celá smečka. „Nenuťte nás opakovat otázku.“ Pak hraničářka cosi zavrčela a zaštěkala. Zak se otočil na svého společníka: „Teť, by se nám chodila nějaká písničga…“
„Otevři tlamu prosím, ták, tady, tady všechno v pořádku. Zuby máš ve skvělém stavu, ohnivé žlázy také. Lehce škrábnutý čenich, už se téměř zahojil. Mám se tě ptát kde jsi si ho poranil?“ Nechápal jsem, jak tahle prohlídka souvisí s určováním věku. „Raději se neptej.“ „Hmm, krk je natáhlý, už máš většinu růstu za sebou, ovšem, ještě povyrosteš.“ Morphin se sehnul „Drápy máš menší, než je obvyklé, ale ne o moc, takže zas takový problém to není, kosti u předních končetin se zdají být v pořádku.“ Morphin spíš „chtěl“ než „musel“ mě prohlédnout celého. Cítil jsem se malinko trapně, ale s úctou k Zlatému a protože, jsem nevěděl ani kolik mi je let, jsem to trpěl dál… Morphin přešel k boku. „Žebra v pořádku,“ položil na mně dlaň. „Tep a teplota v normě. Mohl bys prosím tě natáhnout křídla, ták, no páni. Na svůj věk, opravdu velké, jednou možná je budeš mít i větší než samotný Zlatý…“ Připadal jsem si opravdu hloupě, ještě že byla hluboká noc a nikdo v okolí nás nepozoroval: „Nemohl bys mi raději říct, kolik mi je?“ Morphin se zamračil, jako dítě kterému kazíte zábavu: „Dočkej času, ještě jsem si tě pořádně neprohlédl, jsem zastáncem toho, aby každý znal svůj zdravotní stav.“ „Děkuji za optání, nic mi není…“ „Svaly na křídlech nic moc, potřebuješ častěji létat a méně chodit pěšky. Záda… U Pradraka… ty jsi v královské stráži???“ Maličkost, kterou jsem zapomněl zmínit. „Ano, já…“ Morphin se na mě vrhl a objal mi přední nohu. Omyl, teprve teď jsem se cítil opravdu hloupě… „Jsem na tebe tak hrdý… Já věděl, že z tebe něco bude…“ „Zatím je ze mě drak který neví, kolik mu je let, můžeme pokračovat?“ „Ano, samozřejmě…“ Zdálo se mi, jakoby si drakomág protřel hřbetem ruky oči… „Záda, v naprostém pořádku, jen by to chtělo posilovat křídla. Ehm, zadní, myslím, že bys měl sem, tam se projít… Teď jsem byl dokonale zmaten: „Neříkal jsi, že mám více létat? Teď zase říkáš ať víc chodím…“ Morphin se zamračil: „Vážně? Ukaž, znovu si prohlédnu křídla…“ Povzdechl jsem si: „Dobrá, pokračuj, budu více chodit…“ „Prosím, pokus se nehýbat se svým ocasem.“ Pokusil jsem se… Jde to dost těžko, asi jako by vám řekli, ať nemrkáte. Chvíli to jde, poté je to čím dál tím víc k nevydržení… „Podle délky ocasu, no, takový lehký podprůměr, můžeš ho na chvíli zvednout?“ Poslechl jsem, nevěděl jsem ale proč… „Aha, vypadá to, že jsi neplodný…“ Otočil jsem hlavu: „COŽE???“ „To byl vtip, dobrý, že?“ Otočil jsem se k Morphinovy čelem, „Víš jak jsi říkal, že draci nemají rádi vtipy?“ Morphin se pousmál: „Ano.“ „Už chápu proč…“
„Nejde to, nevím proč, nemůžu zpívat…“ řekl Hope beznadějně „Ticho!“ Vykřikla neuvěřitelně silně žena, zahalená do šupinaté zbroje. Drak se raději neodvažoval pomyslet, z jakých šupin je její zbroj dělaná… Hraničářka vydala několik dalších zvířecích zvuků. Jako odpověď vyšel ze smečky, jeden vlk a sedl si k jejím nohám. Pozorně sledujíc hlavně barbara. „Draku,“ hraničářka mu namířila luk na hrdlo, „Zhluboka se nadechni, vydrž dvě sekundy a pak směrem do vzduchu vydechni.“ Drak zakroutil hlavou téměř jako člověk: „Ne“ Zak, tomu příliš nerozuměl, proč by neměl dělat něco tak jednoduchého? Hraničářka vystřelila, šíp jen lehce minul Hopeův krk. „Příště se trefím lépe.“ Drak rezignovaně poslechl, nadechl se, po chvíli vydechl proud ohně. „Výborně, ještě pětkrát.“ Celý průběh se zopakoval, při třetím výdechu vyšlehl sotva plamínek, při pátém jen tři jiskřičky. „Jag, todle víš?“ Hraničářka se usmála, „studovala jsem dračí anatomii, neboj se, i lidskou. Dokážu vám oběma způsobit ohromnou bolest, aniž bych vás zabila. Každopádně, odhoď svůj meč, i dýku schovanou v botě.“ Zak zaváhal, nakonec poslechl, proti takové přesile nemá šanci. Navíc zde ještě existuje šance, že všechno vysvětlí… „Tak,“ hraničářka sklopila luk, ne proto, že by jim věřila, spíš proto, že nemají šanci. „Kdo z vás dvou samců mi vysvětlí, co vás přivádí do lesa hraničářů? Varuji vás, lež poznám, i z dračí tváře“ přitom přivřenýma očima se zadívala na draka… Zak se ujal slova: „Vracel jsem se to trábora…“
Devadesát čtyři, jak nepředstavitelné. Samozřejmě, pouze fyzicky mi bylo čtyřiadevadesát, život žiju o mnoho mladší. Považován však jsem, jako téměř dospělý drak. S tímto jsem se vrátil do své, teda naší jeskyně a usnul jsem… Královský strážce… Ssarekai… devadesát čtyři… Kyuubi...
„Volal jsi mne pane?“ Postarší drak se uklonil. „Ano. Povstaň.“ Zlatý se pousmál na svého dávného přítele, na přítele svého otce. „Jelikož jsi velmi moudrý, víš, proč jsem tě zavolal. Nemám pravdu?“ Madrak se zazubil. „Vaše výsost mi chce zítra předat vládnutí, aby se mohla věnovat jiným věcem?“ „Přesně tak, doufám, že to chápeš, moje první lety. Nerad bych si je kazil drobnými malichernostmi. Navíc, zítra je všeobecný mír, pochybuji, že se něco významného stane. Mrzí mě, že na tebe bude jen nudná jednání s několika otravnými draky…“ Velitel královského vojska zvedl přední nohu, ve které držel malý kamínek. „Jeden den… Co je to pro tenhle kamínek? Méně než nic.“ „Děkuji moc, příteli. Mimochodem, zítra za tebou přijde nový člen královského vojska…“ Madrak pustil kámen na zem, „umí něco zvláštního?“ „Je trochu, hmm… zmatený, ale má talent, jistě ho poznáš.“ Kdesi za nimi se ozval, alespoň pro Zlatého známý hlas: „Talent? Mluvíte snad o mně?“ Zlatý se zazubil: „Ty máš talent na překvapení Derwíno.“ králova nastávající se líbezně usmála. Velitel královských vojsk se rozpačitě podíval na dračici a pak na svého císaře. „No, nechám vás o samotě.“
„Draci a líčit pasti? Hloupost!“ Poslední slova kapitána, než se z jezírek okolo něj vynořili modří draci a zmrazili jej, i s celou jeho výpravou.
FLASHBACK: Dračí králové otočili své hlavy od svého císaře. Nastalo hrobové ticho. Šestice si zkoumavě a podezíravě prohlížela tvora v potrhaném oblečení. „Jmenuji se Shade.“ Řekl polohlasem a poklekl. Ačkoliv se snažil na sobě nedávat nic zdát. Měl strach, ne o svůj život, ale spíš o to, čemu smrtelníci říkají duše. „Pojď mezzi náss.“ Zasyčel Zlatý. Shade váhavě vykročil, jeho kroky se ozývali v ozvěnách. Při procházení okolo Modrého jsem ucítil mráz, ovšem ne jen fyzický na těle, ale i takříkajíc mi běhal po zádech. „Toohle žše prožšlo třemi tessty?“ Zasyčel výsměšně Hnědý a jazyk mu přitom vystřeloval z tlamy, víc než obvykle. „Dejj mi hho na výcsvik a já zz nějj uděláám prravého vválečšníka.“ Zlatý se na něj obořil: „Pozzor na jazzyk bratře. Žžádné tykání nestrrpím. Uvědom ssi kdo je ttu vládcce.“ Purpurový dodal: „Ccítím zz něj ttalentt, pro nevídanéé sschopnossti. Přenecch mi hho na chvvíli ke ssttudiu.“ Shade se cítil rozpačitě z toho, jak se o něj přetahují, byl by daleko radši, kdyby mluvili svou mateřštinou a nemohl jim rozumět. Jako by mu Zlatý četl myšlenky nakonec v dračí řeči prohlásil: „Ne, bratře Purpurový, zůstane zde. Morphin jej bude učit. Tak jsem rozhodl.“ Ačkoliv byl Zlatý mladý, vládnout uměl skvěle, stejně jako jeho otec. „Tuto rradu jssem ssvolal, prrotožže chci, aby jsste věděli, žže odteď Sshade patří k zlatým drrakům. Mátte někdo nějakéé otáázky?“ Lehce slizem pokrytý vládce moří kloktavě promluvil: „Šchejde, Irrilian i cellé pobchřeží tě bude respechtovat. Kdykcholiv kchamkoliv půjdeš. Shade se uctivě poklonil, „děkuji vám.“ „Všechny lessy naše. Zavázány a projít tě nechají.“ Pronesl Zelený téměř bez sykavého přízvuku. „Kdykoliv, kamkoliv. Budouu tvvé krroky směřřovati. Černí draci brániti nebuddou ti.“ Purpurový téměř zklamaně pokýval hlavou: „Přes našše území, projití ssmíš. Zdržžovati sse ale nessmíš.“ Nakonec jsem poděkoval všem, jen Hnědý stále mlčel. „Našše území, uzavřené zůstává všemu, co má méně než čtyři nohy.“ Hnědý se uraženě otočil k odchodu. Zlatý se ani neodvažoval cokoliv říct, věděl, že jeho kmeny jsou na tom čím dál hůř. Ale slušně chovat by se měl. „Ttak teddy, tímtto rušším radu.“
Vláda nepatří lidem, Vládu zaslouží jen mocní. Mocní nezasouží být lidmi, Mocní mají být pouze čarodějové... Drenek, mistr cehcu mágů temné Luny
_________________ "Zabít nebo být zabit není nic nepřirozeného... Narozdíl od života beze smyslu." "Dlouhý styk se zlem, stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení..." -Lucius Annaeus Seneca Můj YouTube blog Rytíři!
|