Zhol´ak pomalu otevřel oči, věděl, že každou chvíli zemře. Ležel na boku, snažil se otočit hlavu směrem ke svému křídlu. Věděl, co uvidí. Obrovskou díku ve své bláně, kdyby kopí letělo trochu víc napravo trefili by ho do kosti. A to by bolelo mnohem, mnohem víc... Proč mně ještě nechávají žít??? Nic jsem jim neudělal. Nezasloužím si aby mně takhle mučili... Do jeho zorného pole se postavilo obrovské humanidní stvoření. Obě nohy, byly zakončeny pěti menšími drápy, byly rovné, což jim umožňovalo téměř vzpřímenou chůzi. Páteř však byla uzpůsobena i pro létání, k čemuž se víc než hodili dva páry křídel, jeden vyrůstal obyčejně, jako například u draků, druhý pár křídel však měli v oblasti pánve. Tolik končetin, skoro jako chobotnice, ale ty alespoň nezabíjí draky oštěpy. Pomyslel si černý drak. Patrak kleknul, takže se Zhol´akovi naskytl pohled do očí svému úhlavnímu nepříteli. Worglidi, jak se s oblibou sami sebe nazývají, mají ruce téměř jako lidské, palec postavený proti ostatním prstům, paže, loket. Jen hlava, ve které byli zasazeny až neúměrně velké oči a ústa plná malých špičatých zubů vypadala jako ze špatného snu. Ačkoliv se drak nesoustředil na rozlišení pohlaví, bylo mu jasné, že je to samec. V hlavě se mu obejevovali obrazce a pocity. Oštěp, drak, lítost, smrt, otázka? ne, možnost! možnost, smrt, mládě patraka? Ne, asi myslí, život! Pak... Drak utíkající k Zlatému, drak klečící, drak žijící. Černý drak se vzpamatoval, "Proččč? Proččč, mně nezzabijjetee?" Nevěděl jestli mu porozumí, ale patrak jen zavrtěl hlavou. Lítost, nenávist vůči jinému patrakovy? Ne, vůči patračí samici, ne... Vůči jejich královně? Hlad, mrtví patraci. Ukázal sám sebe, daleko, daleko odsud. Patrakovy obrazce byly temnější... Ztratit, to je... bůh? ne, víra! Víru v ... Patraky? Ano... Zhol´akovy bylo najednou patraka líto, než se ho ovšem stihl na něco dalšího zeptat, vzlétl a další šustot křídel mu oznámil, že odlétají i ostatní... S námahou se zvedl, možná, možná přežije, možná se mu křídlo nikdy neuzdraví, možná zemře, ale musí... dojít k Zlatému, je jedinou nadějí pro své kmeny a možná, taky pro všechny stvoření na Kontinentě...
Ačkoliv posledních pár dní Lobasti prožil v klidu a ani jeho emocionismus mu nic zvláštního neukázal, cítil, že se k něčemu velkému schyluje... Přišel k Zelenému, vládci Fangornu, jako obvykle, byl v lidské podobě, na sobě měl ohromnou zelenou šupinatou zbroj a u pasu dvě protáhlé zářivé dýky. Jedna vrhala jasně fialové světlo, druhá měnila barvu v závislosti na nebezpečnosti situace. Například nyní, hrála všemi možnými světlými barvami. Ačkoliv to byli "pouze" dýky, obyčejný muž by kteroukoliv mohl nazvat klidně mečem. I když postava mohla působit těžkopádně, nebylo tomu tak, zbroj byla ve skutečnosti proměněná dračí kůže a helma tvrdá, jako dračí lebka ze které také z větší části tvořena. Dračí král se mohl pohybovat neskutečně rychle, dokonce i sprintovat. Ovšem to také i ostatní zelení draci v lidské podobě. "Otče," Lobasti poklekl. Zelený si Lobastiho konečně všimnul. Sroloval svitky, ze kterých četl a otočil se ke svému synovi. Oči skrz helmu plály veselým žárem. "Rád tě opět vidím, pověz, nepřidáš se ke mně na zítřejším mírovém jednání?" Tyrkysový si uvědomil, že jeho přítomnost na jednání s lidmi dokáže významně přispět k upevnění vztahů mezi lidmi a draky, jenže jeho nikdy nezajímala politika, vylíhl se z normálního dračího vejce, v lepším případě se z něj mohla stát královská stráž. Ale jednání? S lidmi? "Já, nevím. Moc se v rozmluvách s lidskými úředníky nevyznám. Přišel jsem kvůli..." "Ty, že se nevyznáš?" pod helmou se to nedalo poznat, přece však měl pocit, že se mu jeho otec směje, pak začal mluvit lidštinou, kupodivu téměř bez známek sykotu: "Vždyť jsi zachránil tolik lidských měst ne-li království, kdo jiný by se měl v lidech a jejich řeči vyznat lépe? K tomu nepotřebuješ znát lidskou politiku, stačí znát jejich city. Kdo jiný, než sám veliký Lobasti by dokázal mluvit s lidmi lépe?" Tyrkysový drak úplně zapomněl na svůj pocit že se něco děje...Také promluvil lidským jazykem: "Děkuji otče, připojím se k tobě, stejně si myslím, že se mi podaří ostatní jen zneklidnit..." Zelený se zamračil: "Ještě když jsi byl ve skořápce, cítil jsem, že z tohoto vejce se vyklube drak daleko, daleko moudřejší a silnější, než kterýkoliv můj budoucí nástupce. A myslím, že i ty by jsi měl poznat, to očekávání, než se ti vyklube první potomek. Zítra jsou pářící lety, jelikož to znamená, že je všude během toho dne zakázáno válčení, ale původně jsem chtěl říct, že odjížídme až večer, měl by jsi konečně přestat se svým nesmyslným putováním..." Zelený se odmlčel. Zničehonic se mu začal prodlužovat krk, ruce vyskočili jakoby dopředu a zahnuli se, zatímco nohy se odmrštili dozadu a zmohutněli, čenich se mu protáhl a ze zad se mu zborj začal pomalu proměňovat v šupiny, dva malé výrustky se začali zvedat a klikatit jako rostlina, nakonec se rozevřela dvě nádherná obrosvká křídla. Obrovský ocas mu narostl během dvou sekund, zbytek těla se pokryl šupinami stejně jako záda. Celá proměna trvala necelých deset sekund. "Protože, jsi mutant, neznamená, že tví potomci jimi budou také, ty pouze vypadáš jinak, v nitru jsme naprosto stejní. Na šupinách nezáleží, proto tě žádám..." Zelený se zhluboka nadechl "Synu, nechci abys znovu odletěl, žádám tě, abys ses zítřejších pářících letů zúčastnil." Lobasti věděl, že má jeho otec pravdu, už mu nezbývá mnoho času, zanedlouho už potomky nebude možnost mít vůbec. Dračí král přišel blíž, "Pokud se nezúčastníš, budeš toho do své smrti litovat, já..." "Otče, můj králi, já, já." V Lobastim se neustále prala touha s moudrostí, sebelítost s pýchou, proboha, vždyť jsi drak a to žádné šupiny nezmění, jsi zelený drak, ať už vypadáš jak chceš, řeklo mu podvědomí. "Dobrá, přijímám... Jen mě mrzí, že jsem na to nepřišel dřív... Ty, ty máš vždy pravdu otče..."
_________________ "Zabít nebo být zabit není nic nepřirozeného... Narozdíl od života beze smyslu." "Dlouhý styk se zlem, stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení..." -Lucius Annaeus Seneca Můj YouTube blog Rytíři!
|