StarCraftCZ.com

Dobrý, jen kdybych slyšel něco takového, tak bych minimálně poslal někoho aby to prověřila...

Černý drak uháněl, spoléhal na svou rychlost, musí to říct Zlatému. Jedině on, jim může pomoct zachránit Černého, pokud již není pozdě. NE! Nesmí být! Ještě více zrychlil, již byl skoro na hranicích, za deset minut by měl potkat zlaté draky.
Vzduchem propluly zvláštní obrazy. Zachytil jeden z nich, vypadal jako...
Probodnutý černý drak.
Patrakové...
Vzduchem zasvištělo kopí.
Ohlédl se, magické kopí letělo přesně a neomylně...
Poslední co viděl byla modrá záře čepele, pak ucítil pronikavou bolest, nemohl dýchat, nemohl se pohnout. Smysly se mu rozostřeli.
Matně cítil vzduch proudící okolo něj. Selhal jsem...
Drak zemřel dřív než spadl na zem...


"Zavzpívej eště raz, prosím." Prosil stále okouzlený barbar.
Drak, jež si říkal Hope byl vyhublý, měl zelenkavé šupiny, ale co na něm bylo nejzvláštnější. Podivně modré křídla, Zakovy se začal vracet rozum. Usoudil, že tenhle drak musí být mutant. Ti bývají většinou odlišní. A také většinou slabí, Hope nebyl ani v jednom výjimka. Zak se už často setkával s draky světla i temnoty, všichni měli těla svalnaté, tenhle měl silné akorát křídla. Divil se, že drak takhle slabý ještě vůbec žije...
Hope pronesl zpěvavým hlasem: "To nedokážu človíčku, já nedokážu zpívat kdy se mi zachce, prostě, většinou začnu zpívat, když se děje něco zvláštního, důležitého nebo když mě chce barbar skrytý v keři zabít za něco, co jsem neprovedl..."
Modrokřídlý se otočil k vycházejícímu slunci. "Není to nádhera?"
Zak vytasil meč. "Jestli ty, nezabít můj kmen, ty říct mi kdo!"
Hope začal být nervózní, lehce kmital ocasem tam a zpátky. "To já nevím, ale ucítil jsem tam zvláštní krev, ne lidskou, ale krev, velmi velkých a mocných tvorů. Prosím, nezabíjej mně."
Barbar byl dokonale zmaten. Drak prosící o milost? Člověka? Většinou to bývá naopak...
V hlavě si dal všechno dohromady. Sleduj naději. Najdi naději. Barbar stále před sebou držel meč: "Hope nebývá dračí méno."
Modrokřídlý se napřímil: "Jmenuji se, Horth´rath Ofereth Gergros Khal´nah Vyro Kybur´ghen Nimalos..."
Zaka z toho začala bolet hlava: "Dost, dobrá, deme tomu. Ale co děláž tady? Tohle byvalo územi mého glanu."
"Já, hledal jsem potravu," drak znejistěl, "a ucítil jsem krev, poté jsem zahlédl tvůj kmen, bylo mi jich líto a začal jsem těla pálit... Jenže, mám hlad a nemám dost sil na další oheň..."
Zak schoval meč zpátky do pochvy. Úleva draka byla značná. "Ty zachovat se dobře, ty pomoct mi najít vrahy, sem tam já odměním tě." Barbar si shodi lbrašnu ze zad a vytáhl pořádný kus kančího masa: "Já být Zak. Ber."
Drak div neukousl barbarovy ruku...


Odpoledne...
Zdravotní stav Rubira se lepšil, psychický stav Frifner přímou úměrou také. A já odpočatý jsem se rozhodl vydat zpátky na místo, kterému se mi čím dál víc dařilo říkat domov. Bohužel domov, kterému chyběla ta hezčí a lepší polovička...


Po několika hodinách, které uběhli poměrně příjemně rychle, vychutnávání si letu o nic víc jsem se nemusel starat, jsem doletěl k Zlatým horám.
"Co se ti stalo?" Vedle mně letěl drak, který se mnou včera bojoval proti drakobijcům. Nejdřív jsem nevěděl co tím myslí, přitom důvod jsem měl před očima.
"Nic, to není nic vážného."
"Vážně?" Drak se zeptal nechápavým tónem. "Před naším odletem jsi nebyl zraněný na čenichu a teď jsi. Co si o tom mám myslet?"
Nechtěl jsem lhát někomu, kdo mi pomáhal, zároveň jsem nechtěl aby byla Frifner potrestána za zradu.
"Byl to vlk. Večer ze mně nejspíš ucítil krev, zatímco jsem spal a začal mně olizovat. Potvora." Odfrknul jsem si.
Drak se hlasitě zasmál, "Tak to se ti nedivím. Přespávat v divočině je nebezpečné. Měl jsi letět s námi."
"Asi ano..."


V místě, kde neexistuje místo, čas jen dva zvláštní účástníci jedné zvrácené hry.
Ztělesnění Osudu táhlo Shadeem-Ssarekaiem. Rovnováha se podivila: "Tento tah, věru nečekal jsem. Nyní je čas aby patrakové udeřili." Táhnul jedou z mnoha figurek, jenž znázorňovali patraky jako pěšáky, nebezpečně blízko dračím figurkám.
Osud táhl drakem.
Takto se oba střídali dokud nebezpečí ze strany patraků u dračích figurek nepominulo. Ovšem ztráty na straně draků byly mnohem, mnohem větší.
Osud nakonec udělal nepředvídatelný tah... Přesunul figurku Zlatého o dvě políčka dopředu. Takříkajíc, vstříc svému osudu...


Vstup do síně Zlatého mi byl okamžitě povolen, nejspíš mně očekává.
Poté co jsem ho spatřil, jsem si uvědomil jak moc mně neočekává...
Dvě obrovská šupinatá těla, přitisknuté vedle sebe, krky propletené okolo sebe a dvě dračí hlavy zírající si do očí.
Na chvíli jsem se chtěl neslyšně vytratit. Bylo však pozdě.

(Jako je u lidí jedno z nejvyšších vyznání lásky polibek nebo slova "miluji tě", draci jelikož na polibky nemají stavěnou lebku, si vyznávají lásku tím, že si navzájem obtočí krky a poté se na sebe dívají. Někdy i hodiny. Záleží na upřímnosti lásky a výdrži jedinců...)

Zlatý, stále se usmívající něco zašeptal své družce. Oba se poté začali rozplétat. Přitisknutí k sobě však zůstali.
Dračí král důstojně promluvil: "Zdravím tě, Ssarekaii. Jaká byla cesta?"
Tiše jsem jim záviděl, kdepak jsi Kyuubi? Proč si také nemůžeme proplést krky?
Zatraceně, zapomněl jsem pokleknout!
Pokleknul jsem: "cesta byla bez větších problémů můj králi, jenom, odkud víte o jménu Ssarekai?"
Dračice se zasmála a skoro jako by mi četla myšlenky, řekla: "Tak to ty jsi tehdy zachránil Kyuubi? Ráda tě poznávám."
Dračí císař si uvědomil svoji chybu: "Omlouvám se, ještě jsem vás nepředstavil.
Derwíno, tohle je Ssarekai nebo také Shade, záleží, jak zrovna vypadá...
Ssarekaii, Shadee, tohle je naše budoucí královna, Derwína...
"Těší mně." řekla Derwína a přikývla hlavou
"Mne též, jenom by mně zajímalo...."
Zlatý se podíval na strop jeskyně, imitujíc tak pohled na slunce. "U všech draků..." podíval se zamilovaně na svou družku, "...a dračic, už je tolik hodin, měl bys jít navšítivit Morphina. Máte si toho tolik co říct..."
Měl pravdu, máme si toho hodně co říct, navíc teď z nikým z této dvojice nebyla rozumná řeč...
Zlatý si konečně našel družku, Ankarlant je zachráněn, já jsem byl zachráněn, zdá se být všude klid a mír. Tak proč mám ten zvláštní pocit, že tento stav dlouho nevydrží?

Na cestě do jednacího sálu:

"Co je to za blbce?" zeptal se Johny Insolita. "Solnakar, šéf lovců démonů." odpověděl Insolitus. "Aha, jak jste se dostali až sem?" chtěl vědět Johny. "Dlouhej příběh, povím ti to potom." slíbil Insolitus. "Jo, ahaaaa....." začal Johny ale padl na kolena, rány stále krváceli ale méně než před chvílý. "Johny, co je?" zeptala se Satyra. "Nic, nic mi není." odvětil Johny a snažil se skrýt bolestivou grimasu která se mu objevila na tváři. "Jen nepovídej, to na tobě vidíme že s tebou něco je." prohlásil Killer. "Když to říkáš řekl Johny a sundal kabát který měl na sobě od doby co vyjel z lesa. "Pro boha." zděsil se Killer když uviděl dlouhou ránu od meče přes Johnyho záda. Johny se opřel o meč a vstal. Satyra si všimla že další rána je na noze a ruce. "A pak že ti nic neni Johny." pronesla vystrašeným hlasem. "Ty rány se musí....." začala ale ztichla protože meč vplál pekelně rudou barvou. Insolitus koukl z okna. "Do háje, tohle je blbej sen." pronesl naštvaně. "Co vidíš?" zeptal se Killer. "Kostlivce, a ne jednono. "COŽE?" zařval Solnakar. "Jak je to možný?" položil otazku o které věděl že na ni nedostane odpověď. "Kde je tu vchod na hradby?" zeptaly se Killer a Johny shodně. "Třetí chodbou doprava a pak rovně. Proč?" zeptal se Solnakar ale nedostal odpověď protože Johny a Killer už běžely pryč. "Co?..." začal. "Zavolejte všechny vojáky. Ať se připravý na tuhej boj." Odpověděl mu Insolitus a se Satyrou utíkaly chodbou na nádvoří. Johny a Killer doběhly na hradby a vyděl že čast vojáků už bojuje s kostlivci. Killer se slanil po provaze který se používal na transport věcí na hradby. Johny počkal až bude Killer dole a sjel po laně dolu. "Killere, dáme soutěž v tom kdo dá víc kostlivců?" zažertoval Johny. "Proč ne?" odpověděl pobaveně Killer. "Na ně" zvolaly jednohlasně a vrhly se na nejbližší kostlivce.....

Zhol´ak pomalu otevřel oči, věděl, že každou chvíli zemře. Ležel na boku, snažil se otočit hlavu směrem ke svému křídlu. Věděl, co uvidí. Obrovskou díku ve své bláně, kdyby kopí letělo trochu víc napravo trefili by ho do kosti. A to by bolelo mnohem, mnohem víc...
Proč mně ještě nechávají žít??? Nic jsem jim neudělal. Nezasloužím si aby mně takhle mučili...
Do jeho zorného pole se postavilo obrovské humanidní stvoření. Obě nohy, byly zakončeny pěti menšími drápy, byly rovné, což jim umožňovalo téměř vzpřímenou chůzi. Páteř však byla uzpůsobena i pro létání, k čemuž se víc než hodili dva páry křídel, jeden vyrůstal obyčejně, jako například u draků, druhý pár křídel však měli v oblasti pánve.
Tolik končetin, skoro jako chobotnice, ale ty alespoň nezabíjí draky oštěpy. Pomyslel si černý drak.
Patrak kleknul, takže se Zhol´akovi naskytl pohled do očí svému úhlavnímu nepříteli.
Worglidi, jak se s oblibou sami sebe nazývají, mají ruce téměř jako lidské, palec postavený proti ostatním prstům, paže, loket. Jen hlava, ve které byli zasazeny až neúměrně velké oči a ústa plná malých špičatých zubů vypadala jako ze špatného snu.
Ačkoliv se drak nesoustředil na rozlišení pohlaví, bylo mu jasné, že je to samec. V hlavě se mu obejevovali obrazce a pocity.
Oštěp, drak, lítost, smrt, otázka? ne, možnost! možnost, smrt, mládě patraka? Ne, asi myslí, život! Pak... Drak utíkající k Zlatému, drak klečící, drak žijící.
Černý drak se vzpamatoval, "Proččč? Proččč, mně nezzabijjetee?"
Nevěděl jestli mu porozumí, ale patrak jen zavrtěl hlavou.
Lítost, nenávist vůči jinému patrakovy? Ne, vůči patračí samici, ne... Vůči jejich královně? Hlad, mrtví patraci. Ukázal sám sebe, daleko, daleko odsud.
Patrakovy obrazce byly temnější... Ztratit, to je... bůh? ne, víra! Víru v ... Patraky? Ano...
Zhol´akovy bylo najednou patraka líto, než se ho ovšem stihl na něco dalšího zeptat, vzlétl a další šustot křídel mu oznámil, že odlétají i ostatní...
S námahou se zvedl, možná, možná přežije, možná se mu křídlo nikdy neuzdraví, možná zemře, ale musí... dojít k Zlatému, je jedinou nadějí pro své kmeny a možná, taky pro všechny stvoření na Kontinentě...


Ačkoliv posledních pár dní Lobasti prožil v klidu a ani jeho emocionismus mu nic zvláštního neukázal, cítil, že se k něčemu velkému schyluje...
Přišel k Zelenému, vládci Fangornu, jako obvykle, byl v lidské podobě, na sobě měl ohromnou zelenou šupinatou zbroj a u pasu dvě protáhlé zářivé dýky. Jedna vrhala jasně fialové světlo, druhá měnila barvu v závislosti na nebezpečnosti situace. Například nyní, hrála všemi možnými světlými barvami. Ačkoliv to byli "pouze" dýky, obyčejný muž by kteroukoliv mohl nazvat klidně mečem. I když postava mohla působit těžkopádně, nebylo tomu tak, zbroj byla ve skutečnosti proměněná dračí kůže a helma tvrdá, jako dračí lebka ze které také z větší části tvořena. Dračí král se mohl pohybovat neskutečně rychle, dokonce i sprintovat. Ovšem to také i ostatní zelení draci v lidské podobě.
"Otče," Lobasti poklekl.
Zelený si Lobastiho konečně všimnul. Sroloval svitky, ze kterých četl a otočil se ke svému synovi. Oči skrz helmu plály veselým žárem.
"Rád tě opět vidím, pověz, nepřidáš se ke mně na zítřejším mírovém jednání?"
Tyrkysový si uvědomil, že jeho přítomnost na jednání s lidmi dokáže významně přispět k upevnění vztahů mezi lidmi a draky, jenže jeho nikdy nezajímala politika, vylíhl se z normálního dračího vejce, v lepším případě se z něj mohla stát královská stráž. Ale jednání? S lidmi?
"Já, nevím. Moc se v rozmluvách s lidskými úředníky nevyznám. Přišel jsem kvůli..."
"Ty, že se nevyznáš?" pod helmou se to nedalo poznat, přece však měl pocit, že se mu jeho otec směje, pak začal mluvit lidštinou, kupodivu téměř bez známek sykotu: "Vždyť jsi zachránil tolik lidských měst ne-li království, kdo jiný by se měl v lidech a jejich řeči vyznat lépe? K tomu nepotřebuješ znát lidskou politiku, stačí znát jejich city. Kdo jiný, než sám veliký Lobasti by dokázal mluvit s lidmi lépe?"
Tyrkysový drak úplně zapomněl na svůj pocit že se něco děje...Také promluvil lidským jazykem: "Děkuji otče, připojím se k tobě, stejně si myslím, že se mi podaří ostatní jen zneklidnit..."
Zelený se zamračil: "Ještě když jsi byl ve skořápce, cítil jsem, že z tohoto vejce se vyklube drak daleko, daleko moudřejší a silnější, než kterýkoliv můj budoucí nástupce. A myslím, že i ty by jsi měl poznat, to očekávání, než se ti vyklube první potomek. Zítra jsou pářící lety, jelikož to znamená, že je všude během toho dne zakázáno válčení, ale původně jsem chtěl říct, že odjížídme až večer, měl by jsi konečně přestat se svým nesmyslným putováním..."
Zelený se odmlčel.
Zničehonic se mu začal prodlužovat krk, ruce vyskočili jakoby dopředu a zahnuli se, zatímco nohy se odmrštili dozadu a zmohutněli, čenich se mu protáhl a ze zad se mu zborj začal pomalu proměňovat v šupiny, dva malé výrustky se začali zvedat a klikatit jako rostlina, nakonec se rozevřela dvě nádherná obrosvká křídla. Obrovský ocas mu narostl během dvou sekund, zbytek těla se pokryl šupinami stejně jako záda. Celá proměna trvala necelých deset sekund.
"Protože, jsi mutant, neznamená, že tví potomci jimi budou také, ty pouze vypadáš jinak, v nitru jsme naprosto stejní. Na šupinách nezáleží, proto tě žádám..."
Zelený se zhluboka nadechl
"Synu, nechci abys znovu odletěl, žádám tě, abys ses zítřejších pářících letů zúčastnil."
Lobasti věděl, že má jeho otec pravdu, už mu nezbývá mnoho času, zanedlouho už potomky nebude možnost mít vůbec.
Dračí král přišel blíž, "Pokud se nezúčastníš, budeš toho do své smrti litovat, já..."
"Otče, můj králi, já, já." V Lobastim se neustále prala touha s moudrostí, sebelítost s pýchou, proboha, vždyť jsi drak a to žádné šupiny nezmění, jsi zelený drak, ať už vypadáš jak chceš, řeklo mu podvědomí.
"Dobrá, přijímám... Jen mě mrzí, že jsem na to nepřišel dřív... Ty, ty máš vždy pravdu otče..."

zdar: odjizdim do konce tejdne na hory a dneska rano uz nestiham nic napsat

to Killer a Johny: doufam ze boj o Andelsou tvrz trosku protahnete, protze ta demonka je zaprvy opravdu hodne silna, za druhy hodne chytra a za treti do inteligentni na to aby nelezla do pevnosti lovcu demonu kdyby si nebyla jista ze zvitezi

Pokud se ji preci jen na konci boje rozhodnete zabit (v cem neni problem), tak by to jednak mel byt opravdu heroicky boj a jednak by ji mel asi zabit nejaky lovec demonu (nejlepe Solnakar), jelikoz ti zabijeni demonu rozumi narozdil od nas

no nic nechavam to na vas, verim ze to bez problemu zvladnete

mejte se tu vsichni krasne (a skladejte basne)

Poslení dobou tu těch bojů nějak nabývá...
No, každopádně, pokud by vám to nevadilo, tak zase převezmu Lobastiho já...
Hmm, co jsem to ještě chtěl říct...
Jo, Kaine, prosím nezabíjej toho černého draka kterého nechali patrakové na živu...

To Šiškin(Sasin): Čím víc bojů tím víc adrenalinu ne?

//P.S.-Sry, že jsem zkomolil tvoje jméno mě to prostě nedalo opravdu sry.

Už jsem zažil dost zkomolenin, ale tahle je originální a vtipná takže ti odpouštím člověče...


Černí draci nejsou vůbec zvyklí na pochody, dokážou skvěle létat, to jistě, ale Zhol´ak s protrženým křídlem letět nedokázal.
Únavou si lehl na zem, zaklel ve svém rodném jazyce. K hranicím to bylo jen pár hodin, již však neměl sílu.
Jakmile se slunce začalo pomalu schovávat za obzorem, ušel ještě kilometr, žádné větší potíže ve stylu nestvůr s hroznými oštěpy naštěstí nepotkal. Takovým tempem by mohl pokračovat i nadále, ale zvyšoval šance na zhoršení jeho dosavadního stavu...
Z protrženého křídla již téměř vůbec netekla krev, přesto jí ztratil dost, byla mu zima a byl unaven. Chvíli se rohlížel jestli nenajde příhodné útočiště kde by mohl přečkat noc...
Jeho smysly zaznamenali únavu kdesi kousek před ním, podle pachu to byl... Medvěd...
Zhol´ak se pousmál, "přece jenom mám trochu štěstí, čerstvé maso a jeskyně za trochu ohně..."


Minulou noc, na hoře Starfall a jejím nejvyším vrcholku zvaném Nebeský dráp...

Vládce světla stál na nejvyšším vrcholu, pod ním se rozevírali široko daleko jeho panství, panství, které drakům světla vždy patřili. Panství, které vydobyl z území nočních draků...
Záblesky světla zde prostupovali i přes fakt, že na nebi svítil měsíc a měla být černočerná tma.
"Nejzssářnějšší, tak jaké bude jeho jménno?"
Drak řádu si změřil černého vetřelce podezíravým pohledem, jeho oči vše okolo doslova pohlcovali, ovšem dračí král měl daleko, daleko větší moc. Takovou moc, až musel drak temnoty odvrátit zrak, jinak riskoval slepotu.
"Vyřiď svému vládci, že se svého území nevzdám, ne bez boje. Vyvolený nechť se jmenuje Ssaris podle tvého pána, ale přidám se i já na části jeho duše. Bude se jmenovat Ssarekai..."
Temný posel temnoty imitoval i na draka úklonu a tiše odletěl, občasné záblesky světla jej ještě chvíli ozářili, pak však zmizel v závoji noci...


Přesně v dobu, kdy císař světla vyslovil jméno Ssarekai; Morphin, Kara Nightshadow i já jsme začali snít své sny...


Zpátky do současnosti...
Kara upravovala svůj příbytek v Nicotě. Posouvala znamení na stěnách, upravovala je, pokud možno tak, aby se přilétající dvojici líbil co nejvíc...
Byla ráda, že něco dělala, čím víc přemýšlela o tom, jak dvojici, která nemůže mít normálním způsobem potomky, tím víc, se její chrám měnil k černé barvě.
"Frozy... Gral´akhmel... Fernal..." dokonce i jednu dobu si vzpomněla na svého lidského přítele, bohužel, až příliš se vyděsil, jakmile ji spatřil ve své normální podobě...
Vyčarovala si skleněnou kouli. Poté ji vší silou vrhla proti mramorovému sloupu. Tisíce skleněných střepů se válelo po podlaze...
Co všechno musela obětovat pro moc? Všechno...
Všechny draky, lidi, to proto, že chránila slabé.
"Vždy je někdo slabý, někdo silnější má drahá..." Ozval se ze temného stínu povědomý hlas.
"Morphine..." Kara se mu vrhla okolo krku, "Nedokázala, ne nedokázala jsem se dívat jak draci pálily vesnice... Všechny jsem je zabila...
Zároveň jsem nemohla sledovat jak lidé veřejně popravovali draky, jak je mučili, jak jim kradli vejce... Já..."
Morphin ji konejšivě obejmul: "Já vím, pouze jsi chránila slabé, bohužel, zabila jsi příliš mnoho lidí i draků... To se ovšem stalo před tisíci lety... Tehdy ti bylo... sto dva a dvacet nemýlím-li se?"
Dračí čarodějka se začala vzpamatovávat... "Rok míň a trefil by ses..."
Morphin se pousmál a začal si chrám porozhlížet.
"Pěkná výzdoba... Možná, malinko přehananě purpurové, ne?" Zkusil opatrně Drakomág
"Hmm, někomu kdo má fialové draky před sebou celý život to vadit nebude... Řekla bych že ty obrazy se jim alespoň líbit budou..."
"Oprav mně jestli se pletu, ale oni se budou chtít, ehm, řekněme sblížit v lidské podobě nebo v dračí?"
"Lidské, právě proto jsem zde dala dračí obrazy..."
Morphin se raději pokusil změnit téma...
"Víš, jestli ti to nebude vadit, pojmenuji Shadea jako draka, jménem Ssarekai..."
Kara na něj upřela své dravé oči: "Přesně to samé jsem ti chtěla navrhnout i já..."
Morphin se zamyslel a pohladil si bradku: "Vypadá to, že někdo velmi mocný to již rozhodl za nás..."

Probíjel jsem se kostlivci, kteří padali po první ráně. "Ty jsou nějak slabí." řekl jsem si. "Vždyt takhle je všechny za chvilku pozabíjíme a ke všemu až sem přijdou ostatní. To pude jak po másle." Kopnul jsem do jednoho kostlivce, který spadnul a narazil do dalšího kostlivce, který se hned rozsypal. Ze všech stran začali sbíhat naši vojáci a vrhali se na nepřítele s obrovskou vervou. "Našich je tady nějak moc, jako by svolali vojáky z celé tvrze." řekl jsem si, když mi to došlo. "Mají nás odlákat. Odlákat od něčeho mnohem mocnějšího." Pohlédl jsem na Johnyho, kterému to zřejmě taky právě došlo, protože běží k jedné z rozhleden. Vyběhl jsem za ním a divil jsem se jak může běhat v takovém stavu.


Omlouvám se za neaktivitu ale byl jsem přiotrávený.

Johny doběhl na rozhlednu a spatřil něco uděsného, před tvrzí byl sešikovány hordy kostlivcu. Než Johny stačil cokoli udělat spatřil jak se portál zkrz který prochází kostivci zacaly objevovat jednotlive kosti, kdyz se po chvily letajici kosti kolem portalu zacaly spojovat spojily se do 3 kostlivych draku. "Pane bože, kostlivy draci, tak to je solidni pruser a jeste ty hordy kostlivcu pred branou." pronesl. Johny zaslechl démonický smích který byl tak příšerný že se to nedalo vydržet. Démonka kroužila na bitevnim polem a smála se jak jen ji to jeji demonicky hlas umoznoval. Johny se ohledl smerem dolu kde vojaci svadely urputny boj s Kostlivimy draky, ktery nebyly tak slaby jak si nekteri myslely. Draci svymy zuby a paraty uchopovaly vojaky a hazely je na vsechny strany. Johny jeste spesne pohledl pred tvrz, hordy trpelive cekaly az se brana otevre. Johny se vydal zpet, pomoct obrancum. Na ceste uslysel hlas: "Kampak jdeš?" Otocil se a uvidel demonku, svihl mecem, tesne minul. "Ty si chces hrat?" zapištěla demonka pobaveně a vyslala Johnyho smerem kouli energie, Johny jen vytrestil oci. Koule ho zasahla primo, srazila ho z hradeb. Johny padal smerem dolu do drevene stavby, slouzila jako sklad. Johny propadl strechou. Ani ne po tom co Johny propadl strechou se stavba vznitila. Pres pole se ozval demonicky smich. Satyra, ktera videla co se stalo ztuhla k smrti vydesena...

Johny ty my snad jedeš po Satyře. Ještě než začnu psát chci říct Johnymu že sem myslel přímo na to samé teda samozdřejmě kromě toho že do tebe pujde ta demonka ale myslim že už je na čase použít to co sem se tak dlouho učil.

"Sakra Johny." řekl jsem si a bežel jsem ke skladu. Satyra stále koukala, na místo kam Johny spadl a nevšimla si kostlivce, který se právě napřahoval, aby jí přesekl vejpůl. Naštěstí poblíž stál Insolitus, který stačil zareagovat a jediným pohybem odstrčil Satyru a kostlivcovi usekl ruce. Běžel jsem seš mi nohy stačili ke skladišti, kde právě možná umírá Johny. "Vzpomeň si jak tě to učila." řekl jsem si "Nahromadit chakru do svalů a uvodlit." Ještě při běhu jsem se začal soustředit na nohy a ruce. Vyděl jsem jak je začínají olizovat modré plameny. "A uvolnit." zopakoval jsem si to ještě jednou, a uvolnil všechnu chakru v mých nohách. Rychlost mého běhu se minimálně ztrojnásobila ale hned po uvolnění jsem cítil hroznou bolest v břiše. (Centrum chakry je přímo uprostřed břicha a od tud se pumpuje do celého těla jako krev) Během chvilky jsem doběhl ke skladu a vyskočil jsem naproti zdi. Díky mé rychlosti jsem dokázal po zdi běžet. Plameny se my vyhýbali a já necítil žádné teplo, ačkoliv by tu měl být neúnosný žár. "Musím si pospíšit za chvíli to vyprchá." řekl jsem si znovu. Doběhl jsem ke střeše a vylétl do vzduchu. Dopadl jsem na střechu a začal cítit žár. Nedbal jsem ho a vyrazil k díře ve střeše. Proskočil jsem dovnitř a dopadl těsně vedle Johnyho. Ruce my stále olizovali modré plameny. Johny ležel na zemi a na něm byl obrovský trám. "Uvolnit!" Zakřičel jsem kvůly obrovskému žáru kolem mě. Plameny kolem mých rukou se rozplynuli a já pocítil sílu kterou nyní vládnu. Bohužel jsem taky posítil onu bolest v břiše, tentokrát však mnohem silnější. Popadl jsem trám, zdálo se že nic neváží a zahodil jsem ho. Pak jsem zvednul Johnyho a vyskočil jsem. Vylétl jsem dírou ve střeše a dolétl ještě asi 10 metrů od skladu. Dopadl jsem a podlomily se mi kolena. Bolestivě jsem se usmál a pronesl jsem "To budu zase spocenej." Upustil jsem Johnyho a svalil se na něj. Ještě chvíli jsem vnímal zvuky okolního boje a pak jsem ztratil vědomý.