...tak zase něco málo já
Několik loučí vrhalo něco málo světelných paprsků vstříc nekonečné husté tmě majestátné jeskyně.
Pro smutné oči, které hleděly na tento výjev, to však připadalo jako chaotické poletování ztracených světlušek, které byly lapeny v této náruči samoty a ticha stejně jako on.
Černý svěsil hlavu. Zachrastění řetězů se tímto úkonem rozneslo do všech koutů a obojek přiškrtil, už tak dost rozdrásaný krk, draka.
Uvězněný dračí arcivévoda sevřel svá víčka. Jeho dračí slza našla pokoj na prašné zemi pod ním. Opět se ozval zvuk zachrastění řetězů. Byl vysílený, ospalý a ztrápený žalem.
Myslel na ty, kteří padli.
Myslel na ty, kteří byli popraveni.
Myslel na ty, kteří se ještě ani nenarodili.
A on. Selhal. Nedokázal odvrátit zkázu. A teď tu jen tak visí, přikován k této skále, která kdysi bývala jeho domovem.
Chtěl zemřít.
Černý se zamračil a zatřepal hlavou. Ne! Takové myšlenky ho nesmí přece napadat. Dokud jeho srdce, dračí srdce stále buší v jeho hrudi, stále existuje naděje.
zadíval se na louče svých věznitelů. Přestaly jen tak pocházet a zastavili se na místě. Nejdřív ti nejvzdálenější. Pak ty co byly stále blíž a blíž.
Ochladilo se. Dosti nepřirozeně.
Skrz kamenný oblouk, který pomyslně odděloval jeho část jeskyně od komplexu, vyšla jedna z těch odporných svalnatých zarostlých zvířat se štířím ocasem. Byla vyšší než ostatní. Skoro jako průměrný černý drak, kterých bezpočtu zná. Respektive znal. Bezpočet těch, kteří byli zmasakrováni.
Černý již poznal, jak ostatní barbarská stvoření, mají tohoto jedince v úctě. Musel to být jejich velitel, vůdce, náčelník nebo jak se titulovali. Dračí arcivévoda hodil neutrální výraz a díval se příchozímu přímo do očí. Ten se zpříma díval na něj. Byla vidět jasná opovržlivost v jeho očích i když tvář samotná byla zakryta rituální maskou, avšak i jakýsi zájem a respekt ze svých poražených nepřátel.
Černý stále držel pohled na tauropiona. I přes nespornou brutalitu těchto stvoření, tento „muž“ věděl co je to čest, tím si byl
Černý jistý.
Drak ucítil další závan ochlazení. Bylo víc a víc chladněji. Dokonce bylo možno vidět i horký vzduch unikající z jeho nosních dírek. Tauropion odvrátil pohled směrem ke kamennému oblouku.
Na někoho čekal.
Černý náhle viděl na koho. Náčelníkův společník byl skoro vysoký jako on sám, avšak mnohem hubenější. Jeho kůže byla bílá jak padlí sníh. Obraz jemnosti kazilo jen několik jizev a vrásek v kůži. Ovšem draka fascinovalo diamantové brnění neznámého. Jaká stvoření dokáží tak dokonale zpracovat diamant a navíc v takovém množství a v takových velikostech. Tauropion sklonil hlavu. Nejspíše pozdrav, uvažoval
Černý. Bledá postava mu posunek opětovala. Oba pak přistoupili blíž k dračím arcivévodovi. Bílá postava si sundala svoji diamantovou helmu a pohlédla na draka svýma čtyřma černýma očima.
Černý, chtěl uhnout pohledem, ale nešlo to. Cizinec opět udělal krok vpřed. Drak cítil jak jeho pot zmizel. Na kůži se mu začal vytvářet lehký povrch jinovatky. Bledá postava draka dvakrát sem a tam obešla. Pak něco pronesla v jazyce, který
Černý nikdy neslyšel. Náčelník se štířím ocasem mu stručně něco odpověděl. Dračí arcivévoda dále nevnímal konverzaci, která započala. Stále upřeně hleděl na cizince. Byl mu něčím povědomí.
Á, ano. Slyšel mluvit lidi, menší stvoření s narůžovělou kůží, o tvorech, kteří nazývali nějak jako abrele…ne…antali? Ne…a…a…andělé! Ano slyšel vyprávění o andělech. Ale tento se zdaleka nepodobal žádnému popisu. Neměl lidskou podobu, zlaté vlasy ani pár bělavých křídel. Ne, tento měl až takřka démonickou hlavu, brnění a místo planoucího meče několik bičů u pasu. Jestli toto je pravá podoba anděla, tak se lidé ale šeredně zmýlili.
Chladný anděl stál před tauropionem. Ještě jednou se otočil směrem k
Černému. Přikývl tauropionovi a lehce se předklonil, nohy v pokleku. Náhle mu z otvorů na zádech vystřelil proud tekutiny, ale než stačila cokoliv udělat, zmrzla. Jen led dál kopíroval trajektorii a pomalu začínal lomeně růst dolů. Od zlomu dále vybíhalo několik dlouhých ledových „kostí“.
Černý byl ohromen. Náhle před ním se zformovaly dva páry ledových křídel.
Anděl mrazu, jak si ho pojmenoval
Černý, náhle zmizel.
Zůstala jen ta obluda se štířím ocasem. Chvíli hleděla na draka. Otočila se. Ještě letmo zahlédl náčelníkův pohled a ten s dusotem odkráčel ven z jeskyně.
Černý opět osaměl. Jen jedna malinká světluška s tyrkysovou záři ho ze tmy trpělivě, potichu pozorovala.
Vard’Hatherech. Byl znepokojen a rozrušen. Nečekal, že se Uluriel ještě ukáže. Nevěděl jaký má zde vlastně úkol. Jeho bohové mu předpověděli pouze jeho příchod. A on se zajímá o draky. Jakoby nikdy žádného neviděl, supěl tauropion. „Počkat! Diť taky nikdy neviděl.“ Náčelník se dal do smíchu. „Chlupáči stará, už ti to taky nemyslí co?“. Smích ustal. Vard’Hatherech se ještě jednou zadíval zpět do jeskyně. Děsil ho pohled, který viděl uvnitř. Ten výraz toho dračího vládce s černými šupinami.
Pamatoval si jak statečně bojoval při obléhání. Jak vždy stál v první linii, létal z místa na místo, zrovna tam kde jeho draci prohrávali. Několik desítek jeho mužů zabil svým dechem, ještě více roztrhal, rozkousal.
Ale teď? Naprostá odevzdanost. V mnoha směrech Vard’Hatherechovi dračí vládce připomínal jeho samého. Co by se stalo asi s ním? Jak by dopadl on? Kdyby byl zajat. Držen ve tmě. Sám. Vard’Hatherech zlostí praštil do skály. Zůstal v ní lehký důlek a několik prasklin. Tauropion si setřel prach z obrněné rukavice. Slunce již zapadalo a zítra bude významný den. Patrakové dodají první část dodávky kopí a několik učitelů. Tak jak bylo dohodnuto.
Nová éra bojů tauropionů začne!
v jeskyních Amethys’SelerinAthaneris ležela v Kainově náručí. Již dávno se shodli, že budou bydlet v jedné společné části jeskyně. Kain hladil svou milovanou po vlasech, které zářily krvavou červení.
“Víš lásko“, prolomila ticho Athaneris,
„už dlouho se tě chci na něco zeptat.““Ptej se.“, pravil s úsměvem Kain. Athaneris se otočil a opřela se o ruce. Zadívala se Kainovi do očí, které byly stále schované za černým šátkem.
“Kdo ty vlastně jsi? Kdo mi ukradl mé srdce? Koho vlastně miluji?“Tato otázka Kaina zaskočila, ale tušil, že se ho na to jednou zeptá. Sklopil zrak dolů.
“Má nejdražší. Musím se přiznat. Sám nevím. Častokrát jsem si pokládal tuto otázku. Snad jednou se doberu pravdy“, odmlčel se. „Jenže, co když se to ani nechci dovědět?“
Athaneris se na něj usmála. Políbila ho na rty. Přitulila se blíž a zašeptala Kainovi.
“Miluji tě lásko. Miluji tě nadevše a chtěla bych mí s tebou potomka.“Tak toto Kain opravdu nečekal. Možná… sem tam ho ve snu napadlo, ale jinak? Stále udiven se jí podíval do očí. „Ale má paní, jak? Vždyť já nejsem drak a ani…“, Kain nemohl najít ta správná slova.
Athaneris stále se svým úsměvem svého milého pohladila po tváři.
„Pojď za Purpurovým. Jistě nám poradí co a jak. Musí být nějaký způsob!“ a trhla s Kainem tak silně jakby to žádná lidská dívka nedokázala.
Purpurový ustaraně hleděl na zamilovanou dvojici. Přemýšlel. Pohlédl na svého nalezence, kterého vychoval takřka jako vlastního syna. Pak na tu, která mu byla velice blízká. Bližší než by si mohla myslet. Ale nechtěl, aby se to někdy dozvěděla. Na tu, kterou vychoval jako vlastní dceru. Pohlédl na Měsíc.
„Ach, má Paní noci. Velká Sehderiso! Poraď!“. Meldredahtovy myšlenky zůstaly nevyslyšeny. Athaneris celá netrpělivá čekala. Červená barva jejich vlasů se pomalu vytrácela, tmavla a nechávala prostor pro černou. Kain si nechával svou neutrální kamennou tvář.
Purpurový vydechl. „Je tu možná jistá možnost.“, pravil po chvilce. Athaneris se vrátilo něco málo červené barvy do jejich hedvábných vlasů. „Musíte, letět na území Zlatého a zeptejte se po muži jménem Morphin. Je to jeden z nejlepších kouzelníků, které znám a je velice zběhlý v proměnách. Možná on bude vědět, jak vám splnit váš sen.“
Athaneris vyskočila a objala Purpurového.
„Děkuji vám Vaše ametystosti!“ Purpurový pohladil dračici v lidské podobě po její tváři. „Tak běžte.“ Pravil a kývl směrem k východu.
Kain vzal svou vyvolenou do náruče a skočil. Temná síla mu opět darovala svá temná křídla. Kudy proletěli, tam tmavě modrá noc nasála fialový odstín lásky těch dvou…