StarCraftCZ.com

...tak zase něco málo já

Několik loučí vrhalo něco málo světelných paprsků vstříc nekonečné husté tmě majestátné jeskyně.
Pro smutné oči, které hleděly na tento výjev, to však připadalo jako chaotické poletování ztracených světlušek, které byly lapeny v této náruči samoty a ticha stejně jako on.
Černý svěsil hlavu. Zachrastění řetězů se tímto úkonem rozneslo do všech koutů a obojek přiškrtil, už tak dost rozdrásaný krk, draka.
Uvězněný dračí arcivévoda sevřel svá víčka. Jeho dračí slza našla pokoj na prašné zemi pod ním. Opět se ozval zvuk zachrastění řetězů. Byl vysílený, ospalý a ztrápený žalem.
Myslel na ty, kteří padli.
Myslel na ty, kteří byli popraveni.
Myslel na ty, kteří se ještě ani nenarodili.
A on. Selhal. Nedokázal odvrátit zkázu. A teď tu jen tak visí, přikován k této skále, která kdysi bývala jeho domovem.
Chtěl zemřít.
Černý se zamračil a zatřepal hlavou. Ne! Takové myšlenky ho nesmí přece napadat. Dokud jeho srdce, dračí srdce stále buší v jeho hrudi, stále existuje naděje.
zadíval se na louče svých věznitelů. Přestaly jen tak pocházet a zastavili se na místě. Nejdřív ti nejvzdálenější. Pak ty co byly stále blíž a blíž.
Ochladilo se. Dosti nepřirozeně.
Skrz kamenný oblouk, který pomyslně odděloval jeho část jeskyně od komplexu, vyšla jedna z těch odporných svalnatých zarostlých zvířat se štířím ocasem. Byla vyšší než ostatní. Skoro jako průměrný černý drak, kterých bezpočtu zná. Respektive znal. Bezpočet těch, kteří byli zmasakrováni.
Černý již poznal, jak ostatní barbarská stvoření, mají tohoto jedince v úctě. Musel to být jejich velitel, vůdce, náčelník nebo jak se titulovali. Dračí arcivévoda hodil neutrální výraz a díval se příchozímu přímo do očí. Ten se zpříma díval na něj. Byla vidět jasná opovržlivost v jeho očích i když tvář samotná byla zakryta rituální maskou, avšak i jakýsi zájem a respekt ze svých poražených nepřátel. Černý stále držel pohled na tauropiona. I přes nespornou brutalitu těchto stvoření, tento „muž“ věděl co je to čest, tím si byl Černý jistý.
Drak ucítil další závan ochlazení. Bylo víc a víc chladněji. Dokonce bylo možno vidět i horký vzduch unikající z jeho nosních dírek. Tauropion odvrátil pohled směrem ke kamennému oblouku.
Na někoho čekal. Černý náhle viděl na koho. Náčelníkův společník byl skoro vysoký jako on sám, avšak mnohem hubenější. Jeho kůže byla bílá jak padlí sníh. Obraz jemnosti kazilo jen několik jizev a vrásek v kůži. Ovšem draka fascinovalo diamantové brnění neznámého. Jaká stvoření dokáží tak dokonale zpracovat diamant a navíc v takovém množství a v takových velikostech. Tauropion sklonil hlavu. Nejspíše pozdrav, uvažoval Černý. Bledá postava mu posunek opětovala. Oba pak přistoupili blíž k dračím arcivévodovi. Bílá postava si sundala svoji diamantovou helmu a pohlédla na draka svýma čtyřma černýma očima. Černý, chtěl uhnout pohledem, ale nešlo to. Cizinec opět udělal krok vpřed. Drak cítil jak jeho pot zmizel. Na kůži se mu začal vytvářet lehký povrch jinovatky. Bledá postava draka dvakrát sem a tam obešla. Pak něco pronesla v jazyce, který Černý nikdy neslyšel. Náčelník se štířím ocasem mu stručně něco odpověděl. Dračí arcivévoda dále nevnímal konverzaci, která započala. Stále upřeně hleděl na cizince. Byl mu něčím povědomí.
Á, ano. Slyšel mluvit lidi, menší stvoření s narůžovělou kůží, o tvorech, kteří nazývali nějak jako abrele…ne…antali? Ne…a…a…andělé! Ano slyšel vyprávění o andělech. Ale tento se zdaleka nepodobal žádnému popisu. Neměl lidskou podobu, zlaté vlasy ani pár bělavých křídel. Ne, tento měl až takřka démonickou hlavu, brnění a místo planoucího meče několik bičů u pasu. Jestli toto je pravá podoba anděla, tak se lidé ale šeredně zmýlili.
Chladný anděl stál před tauropionem. Ještě jednou se otočil směrem k Černému. Přikývl tauropionovi a lehce se předklonil, nohy v pokleku. Náhle mu z otvorů na zádech vystřelil proud tekutiny, ale než stačila cokoliv udělat, zmrzla. Jen led dál kopíroval trajektorii a pomalu začínal lomeně růst dolů. Od zlomu dále vybíhalo několik dlouhých ledových „kostí“. Černý byl ohromen. Náhle před ním se zformovaly dva páry ledových křídel.
Anděl mrazu, jak si ho pojmenoval Černý, náhle zmizel.
Zůstala jen ta obluda se štířím ocasem. Chvíli hleděla na draka. Otočila se. Ještě letmo zahlédl náčelníkův pohled a ten s dusotem odkráčel ven z jeskyně. Černý opět osaměl. Jen jedna malinká světluška s tyrkysovou záři ho ze tmy trpělivě, potichu pozorovala.

Vard’Hatherech. Byl znepokojen a rozrušen. Nečekal, že se Uluriel ještě ukáže. Nevěděl jaký má zde vlastně úkol. Jeho bohové mu předpověděli pouze jeho příchod. A on se zajímá o draky. Jakoby nikdy žádného neviděl, supěl tauropion. „Počkat! Diť taky nikdy neviděl.“ Náčelník se dal do smíchu. „Chlupáči stará, už ti to taky nemyslí co?“. Smích ustal. Vard’Hatherech se ještě jednou zadíval zpět do jeskyně. Děsil ho pohled, který viděl uvnitř. Ten výraz toho dračího vládce s černými šupinami.
Pamatoval si jak statečně bojoval při obléhání. Jak vždy stál v první linii, létal z místa na místo, zrovna tam kde jeho draci prohrávali. Několik desítek jeho mužů zabil svým dechem, ještě více roztrhal, rozkousal.
Ale teď? Naprostá odevzdanost. V mnoha směrech Vard’Hatherechovi dračí vládce připomínal jeho samého. Co by se stalo asi s ním? Jak by dopadl on? Kdyby byl zajat. Držen ve tmě. Sám. Vard’Hatherech zlostí praštil do skály. Zůstal v ní lehký důlek a několik prasklin. Tauropion si setřel prach z obrněné rukavice. Slunce již zapadalo a zítra bude významný den. Patrakové dodají první část dodávky kopí a několik učitelů. Tak jak bylo dohodnuto.
Nová éra bojů tauropionů začne!


v jeskyních Amethys’Selerin

Athaneris ležela v Kainově náručí. Již dávno se shodli, že budou bydlet v jedné společné části jeskyně. Kain hladil svou milovanou po vlasech, které zářily krvavou červení.
“Víš lásko“, prolomila ticho Athaneris, „už dlouho se tě chci na něco zeptat.“
“Ptej se.“, pravil s úsměvem Kain. Athaneris se otočil a opřela se o ruce. Zadívala se Kainovi do očí, které byly stále schované za černým šátkem.
“Kdo ty vlastně jsi? Kdo mi ukradl mé srdce? Koho vlastně miluji?“
Tato otázka Kaina zaskočila, ale tušil, že se ho na to jednou zeptá. Sklopil zrak dolů.
“Má nejdražší. Musím se přiznat. Sám nevím. Častokrát jsem si pokládal tuto otázku. Snad jednou se doberu pravdy“, odmlčel se. „Jenže, co když se to ani nechci dovědět?“
Athaneris se na něj usmála. Políbila ho na rty. Přitulila se blíž a zašeptala Kainovi.
“Miluji tě lásko. Miluji tě nadevše a chtěla bych mí s tebou potomka.“
Tak toto Kain opravdu nečekal. Možná… sem tam ho ve snu napadlo, ale jinak? Stále udiven se jí podíval do očí. „Ale má paní, jak? Vždyť já nejsem drak a ani…“, Kain nemohl najít ta správná slova.
Athaneris stále se svým úsměvem svého milého pohladila po tváři. „Pojď za Purpurovým. Jistě nám poradí co a jak. Musí být nějaký způsob!“ a trhla s Kainem tak silně jakby to žádná lidská dívka nedokázala.

Purpurový ustaraně hleděl na zamilovanou dvojici. Přemýšlel. Pohlédl na svého nalezence, kterého vychoval takřka jako vlastního syna. Pak na tu, která mu byla velice blízká. Bližší než by si mohla myslet. Ale nechtěl, aby se to někdy dozvěděla. Na tu, kterou vychoval jako vlastní dceru. Pohlédl na Měsíc. „Ach, má Paní noci. Velká Sehderiso! Poraď!“. Meldredahtovy myšlenky zůstaly nevyslyšeny. Athaneris celá netrpělivá čekala. Červená barva jejich vlasů se pomalu vytrácela, tmavla a nechávala prostor pro černou. Kain si nechával svou neutrální kamennou tvář.
Purpurový vydechl. „Je tu možná jistá možnost.“, pravil po chvilce. Athaneris se vrátilo něco málo červené barvy do jejich hedvábných vlasů. „Musíte, letět na území Zlatého a zeptejte se po muži jménem Morphin. Je to jeden z nejlepších kouzelníků, které znám a je velice zběhlý v proměnách. Možná on bude vědět, jak vám splnit váš sen.“
Athaneris vyskočila a objala Purpurového. „Děkuji vám Vaše ametystosti!“ Purpurový pohladil dračici v lidské podobě po její tváři. „Tak běžte.“ Pravil a kývl směrem k východu.
Kain vzal svou vyvolenou do náruče a skočil. Temná síla mu opět darovala svá temná křídla. Kudy proletěli, tam tmavě modrá noc nasála fialový odstín lásky těch dvou…

Ačkoliv jsem se rozhodl s Frifner a jejím zraněným druhem zůstat přes noc, nic nenasvědčovalo tomu, že to byl dobrý nápad...

Rubir snil svůj bezesný sen, lidé se pomalu vraceli do svých domovů, i když stejně po tolika strašných událostech budou mít ještě dlouho noční můry, já jsem se připravoval ke spánku na chladné a vlhké trávě, ale dračice se nade mnou postavila.
Přestal jsem instinktivně ušlápávat trávu okolo sebe a podíval jsem se na ni, stesk, nic jiného se nedalo vyčíst. "Prý, že jestli přežije noc, bude mít šanci."
Nevěděl jsem jestli to je dobrá zpráva nebo špatná, podle jejího výrazu asi špatná, pokusil jsem se říct něco konejšivého. Jediné co mě napadlo bylo obvinění sebe sama...
"Za to můžu já, kvůli mně jste sem letěli, jestli by někdo za jeho zranění měl být někdo odpovědný, tak já."
Frifner se zahanbeně podívala na zem: "Za to, můžu jedině já..."
Chtěl jsem odporovat, ale dračice mi skočila do řeči.
"Poslyš, tohle zůstane jen mezi náma. Já, cítím..." Podívala se směrem k lesu, "pojď."
Měl jsem pocit, že se nikdy nevyspím, ale šel jsem s ní. Lidé se za námi otáčeli, pochopili ale jasně, že chceme mít soukromí...
V přítmí lesa jsem to nevydržel: "Tak co cítíš?"
Frifner měla zlověstný výraz, skoro jakoby mně chtěla zabít...
"Cítím zrádce, nesnaž se mi lhát, kde kdo by tuhle příležitost využil a zabil by tě bez váhání, je mi dvě stě padesát osm, bojovala jsem proti lidem, démonům, Patrakům, Gryfům a všelijaké jiné havěti. Ovšem, ty, nejsi ani člověk, ani elf, ani drak, ani démon. Nic. Poznám kdy člověk lže a ty jsi částečně člověk. Řekni kdo jsi a jak jses sem dostal a možná, možná tě nechám žít."
Své vyhlídky obě moje svědomí okomentovali pěkně ostře...

"Zeptám se tě naposled. Kdo jsi a proč jsi s náma?" Frifner si pomalu nervózně začala zarývat své dlouhé, ostré drápy do mokré trávy, její tělo ztuhlo v očekávání. Bylo to úžasné, ale nebezpečné zároveň. Musel jsem jednat.
"Místo, kde jsem se narodil, pohltila temnota. Taková temnota, která nikdy nepoznala život a nikdy jej ani nepozná. Já, byl mezi těmi komu se podařilo Temnotě uprchnout, jestli ostatní mého druhu žijí, netuším." Vzpomněl jsem si na podzemní komplex a na svou první smrt. "Ačkoliv i mně pohladila smrt po tváři, Osud mě navrátil zpět mezi živé, navrátil mně zde, s jediným úkolem, pomoct vám proti démonům."
Dračice si mně měřila zkoumavým pohledem, zvažovala všechny pro a proti. Nakonec prohlásila: "Nemluvils celou pravdu, ale ani jsi nelhal."
"Nesmím říct vše, co vím a upřímně, je mi to líto."
Pousmála se dravým úsměvem: "Lidé nás sledují, dám ti náskok deseti minut, pak si tě najdu..."
Unaveně jsem sklopil hlavu: "Nikam nejdu, nejsem kořist, jsem zlatý drak a ti nikdy neutíkají..."
Lovkyně se zlostí postavila na zadní, a sekla mně drápy ostrými jako břitva přes tlamu. Z nosder mi začala odkapávat temně rudá krev, velmi bolestivá krev.
Černý drak ani nezasyčel, jen měl nadále skloněnou hlavu, hleděl na mokrou, studenou a rudou trávu.
Frifner si odfrkla: "Bojuj! Nejsi nic!"
Temný drak zvedl rudé oči, nebyla v nich zloba, jen bolest: "Zasloužím si smrt, měl jsem zemřít už dávno. Ty, ty si zasloužíš pomstu za svého druha. Tak mě doraž!"
Dračice se uvolnila z bojového postoje a prohlásila: "Jdu si lehnout..."
"Cože???"
"Jsem unavená, jdu si lehnout. Věřím ti, nepokusíš se mně ve spaní zabít."
Naopak, ve skutečnosti jsem měl ohromnou chuť ji zabít. Další zkouška, a já se už těšil, že se potkám se svými dávno ztracenými přáteli. I když... ne, chci žít. Ještě nezemřu.
Poté co jsem se uklidnil a odplavil se mi ze žil adrenalin, jsem ulehl na vlhkou zem a ztratil se v říší snů.


Byl jsem na velmi, velmi temném místě, země byla kamenná, avšak velmi rovná. Ohlédl jsem se kolem dokola. Nic, jen temnota. Měl jsem chuť, říct něco. Něco důležitého. Něco hrozivého. Něco, s čím budu žít, avšak nikdy to nepoužiju k ničemu jinému, než k sobě.
Zařval jsem:
Ssarekai!

"Ano pane." řekl jsem. "Už sem ti řikal že my nemáš říkat pane." usmál se na mě můj otec... Satan. Z novu jsem stál v oné jeskyni. "A pan.. otče mohu se tě na něco zeptat?" "Jistě jen se ..." Konce věty jsem se nedočkal, protože mě něco vzbudilo. "Vstávej!" Klepala se mnou Satyra. "Něco se děje!" Pokračovala "Bijí na poplach!"

Kdyby měl někdo tu moc a sledoval zároveň spícího černého draka a Morphina. Zjistil by, že se oba prudce vzbudili, v naprosto shodný okamžik.


Dračice pomalu otevřela oči, chvíli jen tak polehávala, poté zděšeně zjistila že není ve své jeskyni. "Jak..." Vzpomněla si, jakmile zahlédla tvrdě spícího císaře. Takříkajíc, jí ležel u nohou.
Rozespale se protáhla.
Nebudu ho budit, zjevně měl těžký den... Roztáhla své křídla, která se lehce třpitila, znamení, že je připravená.
Připravená na zítřejší den...


Černý drak se snažil otevřít oči, podařilo se mu však otevřít pouze jedno, druhé až po třetím pokusu překonávání bolesti, měl totiž víčko slepené zaschou krví. Protáhl se, stále cítíc bolest při každém nadechnutí. S nechutí vyšel z lesa, to co uviděl jej však potěšilo.
Rubir, těžce zraněný drak, zdá se, že přežil noc. Dokonce měl otevřené oči.
Ignorujíc bolest, přišel jsem k němu, Frifner mu něco zaujatě sdělovala.
Oba draci se na mně podívali, drak ze sebe chraplavě vydal: "Taa kmám, další jizv ičku."
Dračice se na něj zazubila: "Odpočívej, zústanu tu s tebou."
Drak s nesouhlasem, ale přeci nakonec odevzdaně zavřel oči.
"Je mi to vážně líto Frifner, ale jsem rád, že žije..."
Dračice ačkoliv neměla důvod se stále usmívala. "Naopak, mně je líto tvého zranění. Doufám, že to zůstane mezi námi..."
"Víš, byl bych rád, kdyby jste mi už konečně začali věřit, ať můžu pro změnu věřit já vám."
Dračice se nahlas zasmála, pak se však rychle ztišila, neboť si uvědomila, že zde leží její druh. "My draci jsme nedůvěřiví, kdybychom nebyli, dávno bychom vymřeli..."


Paprsky zrovna vycházejícího slunce se marně snažili prodrat deštnými pralesy.
Barbar si přejel prstem po své dávné jizvě na čele, jeho prst kmital přesně podél ní, až když dosáhl na konec, sehnul se nad objevenou stopou v houští a opatrně položil prst na rozmačkané listí. Zavřel oči. po chvíli duševního zkoumání se podíval před sebe.
Zašeptal: "Dragu, já tě mít."

Před branami tvrzi:

Johny se vztekem hleděl k bráně, slyšel jak se za zdmi něco děje ale nevěděl co se děje. "Nebudu čekat než na mě vypalí 2 tucty šípů." pomyslel naštvaně Johny. Sebral síly, vzpřímil se a vydal se směrem k bráně. Meč svíral pevně v ruce. "Stát!" volaly stráže u brány, Johny je ignoroval. Jeden z lučišníků vypálil pro výstrahu jeden šíp směrem k Johnymu, ten jen máchl mečem a sledovan jak se šíp dělí o čepel meče. "Stůjte, dál nesmíte." volaly stráže u brány ke které se blížil. Horn stál na místě kde před chvíly zastavily. Jeden ze stražných se rozběhl proti Johnymu. Ten ho jen srazil na zem, nechtěl nikomu ublížit. "PALTE!!" zavelel někdo. Vzduchem svištěly šípy. Johny jen sledoval jak letí směrem z hradeb. Na poslední chvíly máchl mečem několikrát ale dost rychle na to aby se šípy změnily v hromadku dřeva. "Co tohle sakra má být? Tohle že je Andělská Tvrz?" zařval Johny. "Horne!" zavolal po chvíly na koně, který okamžitě přiběhl. Johny nasedl a dojel k bráně, která byla zavřená. "Sakra, tudy se dovnitř nedostanu!" zaklel a praštil mečem do brány. "Kašlu na to. Ja se dovnitř dostat nepotřebuju." pomyslel Johny a odjel několik metrů od brány.

V tvrzi:

"Kvůli čemu bijí na poplach?" zeptal se Killer a běžel za Satyrou která mířila k hradbám. "Nevím, ale určitě se něco děje. Běžely když potkali Insolita který si to mířil také na hradby. "Víš co se děje?" zeptala se Satyra. "Nevím, jdu na hradby protože tam jdou ostatní." odpověděl Insolitus. Když po chvíly doběhly na hradby a procpaly se tak aby vyděly, spatřily jezdce na koni. Kůň jim připadal povědomý. Jezdec seděl na hřebetu koně, hlava skloněná. Satyra si všimla že rány na ruce a noze nejsou ovazané. "Ten člověk je raněný." pronesl jeden z vojáků. "Ano, ale snažil se dostat do tvrzi." ozval se jiný. Jezdec zdvihl hlavu aby se podíval na hradby. "Pane bože,..." pronesla vyděšeně Satyra..........

Dračí císař se s hrůzou probudil. Měl zvláští sen, ale nemohl si na něj vzpomenout.
Něco mu říkalo, že v něm viděl něco důležitého... Hmm, povzdechl si, z nosder se mu vyvalily dva malé obláčky kouře a prachu. Byl to jen sen...
Jako každý drak se po ránu protáhnul, Derwína... Asi je na lovu.
I když... vyběhl do síně.
V síni na něj čekal malý, drakoidní tvoreček. Byl velký zhruba stejně jako hatchling, jenže tohle byl dospělý samec svého druhu. I když nebezpeční moc nebyli, špehovat uměli skoro stejně dobře jako patrakové.
Fór se uklonil a začal hovořit řečí, kterou znají jen ti draci, kteří ji potřebují znát:
"Fórové dobří špehové, Černý jest však nezvěstný. Skupina malá jeho klanů zvěstná jest."
Tohle dokáže zkazit den: "Jistý si jsi? Ty být místech na kterých prolétávají často?"
"Fórové dobří špehové, Často, nečasto, všude nemožně, jen málo draků černých jest spatřeno na neutrálním i utrálním území Černého."
Zlatého tahle zpráva velmi znepokojila, kde se může Černý schovávat a proč mu o něm nikdo z černých dračích poslů nepodal zprávu. Otočil se k malému černému tvorečkovi: "Ty nechvástat tolik ses by měl, dobrý byl bys, kdybys Černého našel. Leť a hledej nehledej Černého. Chci nechci vědět, kde je."
"Fór vás poslechne, vaše moudrosti. Jen si den odpočine."
"Akceptuji neakceptuji."
Černý špeh se otočil a zmizel v jednom z menších tunelů vedoucích do síně...



Den zpátky...

"Kanec chutný, kanec velký, bude hostina chutná a velká..."
Barbar Zak se vracel do svého tábora po velmi úspěšném lovu.
"Na ohni, maso pečené, mňam, mňam chutné."
A nadále si prozpěvoval jednoduchou píničku. Mělo to i další účinek než jen projev radosti. Plašil tím od sebe zvířata a mrchožrouty, kteří se schovávali v lesích.
Zak ucítil oheň, ovšem velký spíš jakoby... Požár.
Rozběhl se i s kancem na zádech ke své osadě. To co uviděl, to se mu navždy vrylo do paměti...
Celý jeho kmen... spálené mrtvoly, některé rozsekané. Ale naprosto žádné těla útočníků. Hodil kance na zem. Opatrně procházel dohořívající kousky stanů a chtarčí, něco velmi zvláštního zde zaútočilo. Podle všeho, zde byla i těla útočníků, ovšem někdo je nějak odklidil. Draci své pozůstalé i nepřátele pálí, ovšem, zde bylo až příliš mnoho mrtvol v nespáleném stavu.
"Celý, můj gmen."
"Dragové?"
Byl naprosto ztrápený žalem, začal pohřbívat své mrtvé. Po třech hrobech však zjistil, že je snazší jejich pozůstatky spálit, někdy totiž ani nevěděl, která ruka patří ke kterému tělu...

K večeru...
Sedl si doprostřed svého bývalého tábora. A začal s přípravami na meditační rituál.
Jakmile byl hotov, pořezal si čelo do Znamení. Zavřel oči.
Zak před sebou spatřil svého boha. Měl hlavu tygra a tělo pokryté lidskou kůží.
Tygr promluvil: "Sleduj svůj osud, sleduj naději. Najdi naději. Běž za ní. Odpověď dostaneš.
Zak se však zeptal: "Přežil to něgdo? Nerád cestuju sám..."
Bůh se tvářil stále neutrálně: "Nebudeš cestovat sám. Nezapomeň naděje..."
Obraz se rozplynul. Barbar se třikrát zhluboka nadechl a teprve poté otevřel oči. Viděl lépe než kočka, poděkoval za boží dar...
Posbíral věci, které se dali nějak využít a vydal se do lesa sledujíc stopy...


Přítomnost...

V jeskyních tauropiónů
Skupina válečníků, která byla docela zdecimovaná poklekla: "Pane, zničili jsme ten barbarský kmen a postarali se, aby to vypadalo jako po útoku draků, jednoho jsme nechali na živu, aby mohl vyprávět..."

V pralese...
Barbar Zak pokračoval lesem, už viděl dračí siluetu, ovšem začal cítit, že jeho kočičí reflexy zaínají slábnout. Drak stál na útesu, zasněně se díval k obloze. Poté bez varování začal nádherně zpívat:

Požehnaně prokletí

Jako noční vítr, tak dojemný,
Osudová je láska ztracená,
Až najdu soucit mně zjevný,
Pouhý dotyk, jsou to tajemství zvrácená

R:
Letím a slyším tvůj hlas
Mířím ke světlu, už je čas
Letím a vidím tvůj strach
Nevím proč a nevím jak, miluje tě vrah

Zdál se mi strašlivý sen
Mrtví se zdáli být živými
"Jen pojď, vyjdi se mnou ven
Zval mne drak smrti ústy svými

R:
Letím a slyším tvůj hlas
Mířím ke světlu, už je čas
Letím a vidím tvůj strach
Nevím proč a nevím jak, miluje tě vrah

Hlava překrásného anděla
Tělo strašlivého démona
Duše jeho zkažená viděla
Že je jako v pasti, ale žije, Ona

R:
Letím a slyším tvůj hlas
Mířím ke světlu, už je čas
Letím a vidím tvůj strach
Nevím proč a nevím jak, miluje tě vrah

Vrah, proč jsem já?
Ne, to nejsem já...


Barbar okouzlen, jako zhypnotizovaný vyšel ze svého úkrytu a zeptal se: "Jag se jmenujež?"
Drak se otočil a smutně pravil: "Říkají mi Hope..."
(Hope = naděje)

Před Tvrzí:

Johny spatřil že hradby jsou narvané až k prasknutí, lučištníci byly vpředu. Johnymu se honila hlavou myslenka jak se dostat dovnitř. Rozhodoval s mezi nasilným vstupem nebo nenasylným. Když se otočil směrem k lesu vyděl na jeho okraji jednorožce, je stříbrná srst se třpitila v sluneční záři. Jednorožec sledoval co se bude dít. Když v tom uslyšel jak se něco děje před ním, ohlédl se. Vyděl jak se brána otevírá. "Hmm, co bude teď?" pomyslel Johny a odhrnul si vlasy z tváře. Když letmo proletěl hradby spatřil povědomou tvář. "Cože?" vyklouzlo mu z úst. "Satyra?" podivil se. Bránou která byla otevřená nikdo nepřicházel, což bylo kvůli množství vojáků na hradbách divné. Něco mu říkal ať jede dovnitř. Když se po chvíly váhaní rozjel, jel pomalu, nechtěl vletět do pasti..

V tu samou chvíly na hradbách:

"To je Johny." řekla Satyra. "Kdo?" zeptal se elf. "Náš přítel." odpověděl stroze Insolitus. "Otevřete bránu!" pronesl k elfovi. "Ne." odpověděl elf. "Říkám OTEVŘETE BRANU!" zařval na něj Insolitus. "Ani náhodou." trval si na svém elf. "Jestli ne vy, tak já jo." přidal se Killer. "Klidně." prohodil posměšně elf. "Otevřte bránu." uslyšely hlas s ozvěnou který patřil Tyraelovi. "Jak máme vědět že to není démon v přestrojení za jejich přítele?" trval na svém elf. Tyraelovi nebylo vydět do tváře ale bylo jasné že mu pomalu dochází trpělivost: "Kdyby to byl démon, tak bych netrval na otevření brány. A proč si to vlastně neověříš sám?" schladil elfa Tyrael. "Dobrá tedy, OTEVŘETE BRANU!!" zavelel elf......

Tauropionský náčelník vstal ze svého mohutného kamenného trůnu. Jeho smaragdově zakalené oči prolétly pohledem celou místnost. Na podlaze před ním klečelo devět válečníků, kteří se právě vrátili ze své krvavé výpravy. Náčelníkovo zamračení skryla rituální maska. Zvedl svou mohutnou levou ruku. „Bojovali jste statečně mí válečníci a splnili tak císařův příkaz. Jsem na vás hrdý! Jděte nyní navštívit ranhojiče a uspořádejte v chrámu slavnost za padlé. Všepožírající Skyr s vámi!“, zahřměl vůdce.
“Skyrův chřtán!“, odpovědělo mu sborově zvolání bojovníků. Jako jeden muž vstali z pokleku a opustili sál. Velitel oddílu, Menothex, stále pokorně klečel před vládcem kmene. Podle tauropionského zvyku, náčelník vždy mluvil s velitelem jako první. Poté co mu dal povolení k odchodu, mluvil se samotnými válečníky. Zřídka kdy se stávala tato situace jako je nyní. Menothex hleděl se sklopenou hlavou stále do země.
Vard’Hatherech si upravil svůj pravý chránič s ostrou zápěstní čepelí. Pohlédl na klečícího tauropiona, který zůstal. Otočil se k němu celým svým tělem. Jeho černé copánky se zavlnily a ozdoby o sebe zacinkaly. Náčelník udělal krok, dva. Sešel pomalu ze schodů, které umožňovaly přístup na vyvýšený trůn.
Přistoupil k veliteli. Ten si stále bez hnutí držel svůj postoj vyjadřující úctu. Vard’Hatherech se napřímil. Koukal do dáli jakoby tam Menothex vůbec nebyl. Chvíli bylo ticho.
“Jsem velice nespokojen válečníku.“, pravil po chvíli Vard’Hatherech. „Dostal jsi pod své velení dvacet sedm můžu a vrátil jsi se pouze s devíti.“ Vard’Hatherech stále jakoby velitele přehlížel. „Víš jaké jsou naše zákony!“, rozkřikl se. „Vrátit se s menším počtem můžu než je polovina znamená co?!“, křičel na Menothexe. Ten stále mlčky klečel. Rohy se mu dotýkaly podlahy. „Znamená neúspěch a tedy nesplnění mise!“ pokračoval Vard’Hatherech a prudce praštil tauropiona do obličeje, svou obrněnou pěstí.
Menothex ucítil strašnou bolest. Ránou ztratil rovnováhu a padl. Rituální maska dopadla o kousek dál na kamennou podlahu, potřísněna několika kapkami jeho vlastní krve. Bolestivě vstal. Zvedl svou masku a se sklopenou hlavou přistoupil před rozezleného náčelníka.
“Víš co máš nyní udělat, synu.“, pravil již mírně náčelník.
Menothex přikývl. Položil masku před svého vůdce. Na ni pak svou chlupatou nohu, která byla zakončena třemi ostrými drápy.
Pohlédl Vard’Hatherechovi zpříma do tváře. Ten na znamení švihl svým ocasem. Menothex přenesl váhu. Maska pod jeho nohou a tíhou tauropiona praskla a rozlomila se tak na dvě hlavní a několik drobných částí.
Vard’Hatherech stáhl ruku z válečníkova ramene. „Nyní vyslyš trest. Učiníš dva týdny pokání. Poté se vrátíš ke své ženě a zplodíš tři syny, které pošleš do výcvikového tábora. Zbylé potomky obětuješ v chrámu Všepožírajícího Skyra a budeš prosit boha o odpuštění za duše, které bloudí Prašnými pláněmi, tvou vinou. Pak mě smíš opět vyhledat a já rozhodnu o tvém osudu. Všepožírající Skyr s tebou, válečníku.“, skončil náčelník.
“Skyrův chřtán!“, odpověděl Menothex. Vard’Hatherech mu dal pokyn, že může odejít. Bývalý velitel se ještě jednou uklonil a odešel ze sálu. Vard’Hatherech si všiml lehkého třpytu v jeho očích, když procházel kolem loučí. Zvedl část rozpadlé masky.
“Málo času. Zatraceně málo času.“, procedil mezi zuby a rozdrtil onu část, která se mu v dlani s křupotem proměnila v dlani na prach.
“Karnorothe!“,zvolal.
Statný tauropion majestátně vešel do trůnního sálu. Jeho dva spletené copánky, kromě černé havraní, zdobilo i několik stříbrných pramínků. Smaragdové oko, naproti Vard’Hatherechovým očím, takřka až zářilo. Karnoroth sepjal svá ruce za záda a sklonil hlavu. „Co žádáš náčelníku?“
“Svolej dva oddíly kopiníků a pošli je do Černé sluje. Ať tam čekají než dorazím osobně.“, podal rozkaz Vard’Hatherech. Karnoroth pohlédl náčelníkovi do očí. „A zbytek ať připraví kmen na cestu. Během dvou týdnů odcházíme.“, pokračoval náčelník. Tauropion pohodil hlavou. „Vracíme se domů. Do pevnosti Vard’zurg .“ Karnoroth kývl na znamení souhlasu a odešel.
Náčelník osaměl. Rozhlédl se po sále. Měl by tu někoho nechat. Nějaké hlídky. Přeci jen všechny černé draky nevyhubili. Setřel si prach z dlaní a vydal se směrem k Černé jeskyni.

Černý konečně usnul. Ale noční můry mu spánek opět ukradly. Zamžoural do tmy. Něco tu ovšem nehrálo. Neviděl žádné známky po pochodních, které ta odporná stvoření měla na hlídkách. Černý se nedůvěřivě zamračil. Slunce se vyhouplo dost vysoko aby začalo svítit zhrouceným stropem dovnitř jeskyně. Ticho narušil dupot. Mohutný dupot snad desítek nohou. Černý by si nejraději zacpal uši, ale nemohl. Zavřel oči a vydechl. Dupot ustal. Zvedl hlavou a s námahou otevřel oči. Před ním stálo několik tauropionů ve zbroji. Jenže horší bylo to co drželi v rukou. Patracká kopí! Oddíl se rozestoupil a vzniknuvší uličkou prošel ten, jehož Černý považoval za jejich vůdce. Zastavil se na konci oné uličky, ale přeci jen dost daleko od dosahu drakova dechu. Mocný tauropion si dračího arcivévodu prohlédl od hlavy k patě. Černý se zadíval do jeho zeleně zakalených očí. Svalovec mu pohled opětoval. Sejmul ze zad své kopí. Drak se zhluboka nadechl. Tauropinský náčelník kmene si potěžkal kopí a vrhl ho vstříc Černému. Kopí tou brutální silou prošlo skrz dračí šupiny zcela hladce a zastavilo se až o stěnu skály. Černý ucítil strašlivou bolest kolem srdce. Začala se mu točit hlava. Dech se zrychloval, ale jakoby každé nadechnutí více a více pálilo. Obraz se rozostřil a na krvácející hruď padlo několik kapek dračích slz. Poslední co kdysi hrdý vládce černé letky vnímal bylo několik rozmazaných předmětů letící vůči němu.
Pak již necítil nic.
Tauropioni do jednoho opustili jeskyni. Jen na zdi se stále houpalo několik řetězů a pout držících kdysi dračího arcivévodu.
Tyrkysová světluška zakroužila nad tímto místem posvěceným dračí krví a odlétla kamsi do neznáma za svým pánem…

prominte, dlouho sem tu nebyl, mame opravdu nabitý zkouskový:

Brány byla otevřena a Johny vjel do tvrze. „Kdes byl vole???“ zařval Killer „Takhle nám zdrhnout“. Johny řekl o Tyraelovi, vlčí svatyni, o poslání, o bratrovi. „Zavřete bránu a pozorně hlídejte, mám tušení že démoni jsou blíže než si myslíme“ pevným hlasem zavelel Solnakar. „Pojďte prosím za mnou. Musíme ještě probrat něco ohledně těch démonů co jsme dnes ráno zabili“ Naši hrdinové, teď opět spolu, následovali Solnakara do útrob pevnosti.

Mezitím na jižní hradbě (pozn. Andělská tvrz je opravdu velký vojenský komplex. Ze dvou stran (severní a západní) je zapuštěn do hory a z dalších dvou stran jsou hradby. Odhadem žije v tomto komplexu několik tisíc lidí (to všechno samozřejmě nejsou jen vojáci a lovci démonů)

Peters (ten voják co zemřel potom co ho políbila ta neznámá žena) nebyl jedinou obětí té krásné tajemné dívky. Postupně se zjevovala za různými vojáky a jednoho po druhém, bez jediného zvuku zabíjela. Jižní hradba zela prázdnotou. Přišla střídající hlídka. Co to vidí!!! Na hradbách se válí nehybné mrtvoly. Jen na jedné věži se jeden voják líbá s nějakou dívkou!!! Také padl mrtev k zemi. „Polach!!!“ zařve jeden z mužů a rozeběhne se k poplašnému zvonu. Ostatní vytáhnou kuše a vystřelí do věže. Žena s ladným pohybem uhne šipkám a skočí dolů z věže. Přes 60m volného pádu. To nemůže přežít, je mrtvá. Jak padá dolů, náhle se její šaty promění ve velká netopýří křídla a démonka se vznese opět k nebi. „Doprdele!!! Máme tu démona!!!“ Démonka se nadechne. Vojáci opět nabijí kuše, tentokrát ale sáhnou po posvěcených šipkách. Voják co běžel ke zvonu ho už chytá. Démonka zařve. Její řev je zní všem vojákům v hlavách. Chytají za uši. Padají na kolena. Řvou bolestí. Z uší, z očí, z úst jim teče krev. Pomalu se přestávají zmítat v útrapách. Je ticho. Na zvon nebylo zazvoněno. Démonka slétne na jižní nádvoří. Roztáhne ruce a začne otevírat rudě pulzující portál. Na nádvoří Andělské tvrze vchází první kostlivec....

„Slyšeli jste to??? Co to bylo za řev??? Úplně mě z toho bolí hlava“ řekla Satyra. „Já to taky slyšel“ přidal se Johny. „Já taky, ale kdyby to bylo něco vážného ozve se poplašný zvon. Stačí s ním jednou zazvonit a jeho zvuk se nese celou pevností.“ odvětil Solnakar „Pokračujme do jednacího sálu“