omlouvám, ale dnes to bude trošku delší
Insolitus netrpělivě přecházel po své cele. Killera přivedli, nebo spíše přinesli, po několika minutách. Teď byl na řadě Insolitus. Stráž ho vedla chodbami vytesanými ve skále. Prostor byl osvětlován pouze stříbrnými pochodněmi, ale přesto bylo velmi dobře vidět. Toto místo magií přímo dýchalo. Stráž ho dovedla do velké kruhové místnosti. Kde opět stála zahalená černá postava, opět zády ke dveřím a opět poslala stráž pryč. Chvíli bylo ticho. "Ty jsi ten jejich čaroděj, že??? Insolitus, nepletu-li se." zaznělo jeho tvrdým hlasem. Pak se pomalu otočil. Ty oči. Rudé, zářící. To světlo, jeho mystičnost a tajemnost, Insolita úplně pohlcovalo. Nedokázal se bránit. Cítil že před tím světlem nedokáže ukrýt ani jedinou svou myšlenku. Insolitovo vytržení přerušila slova osoby v černém, přesto se ale od pohledu jeho očí nedokázal odtrhnout. "Víš proč ti 2 démoni šli po tobě???" "Vím" chvíle ticha "Kzaxar, démonický obchodník..." (ne to snad to, přece mu to neřeknu, problesklo Insolitovi hlavou) "...mě chce zabít. Osvobodil jsem totiž, krásku, jednoho z jeho pekelných ořů" (proč mu to říkám, tohle je moje tajemství, nemůžu mu říct že jsem byl v pekle!!!, říkal si Insolitus v duchu). Jak to že nemohl sám sebe přemluvit k mlčení??? "Pokračuj" Insolitus se snažil zadržet, kontrolovat svá slova "To je vše! Kzaxar mě za to nesnáší a posílá za mnou otroky, aby mě ulovili" Konečně se mu povedlo ovládnou svá slova. Dokonce se mu zdálo jako by světlo očí, jeho vysléchatele, nepatrně pohaslo. "Tohle nebyli otroci." řekla černá postava "Tohle byly lovci. Jsi zřejmě zběhlý v magických uměních a věřím že jsi dokázal odolat útokům otroků, ale lovci jsou mnohem silnější, mnohem nebezpečnější, mnohem schopnější. Těm se již nedokážeš ubránit!" v jeho hlase byla cítit nenávist ke všemu démonskému. "Řekni mi ještě, co skrýváš za tajemství pod svou železnou rukavicí???" "Nic to je jen moje věc!" prudce odsekl Insolitus. Stále ještě nepředstavená postava pomalu přišla k Insolitovi a natáhla ruku, aby mu sundala rukavici. To nemohl Insolitus dovolit!!! Udělal rychlý pohyb rukou a svého věznitele (alespoň zatím jako věznitel vypadal) odhodil tlakovou vlnou o několik metrů z5. Postava prudce vstala. Při pádu jí z hlavy sjela kapuce a nyní ji bylo vidět do obličeje. Měl dlouhé stříbrné vlasy a téměř bílou kůži. Jeho obyčej byl plný jizev. Rudé oči a ... ano měl zašpičatělé uši. Byl to elf!!! Rasa, která již dávno vyhynula, rasa, o níž se vyprávěli legendy. Insolitus byl v šoku. "Ty ... ty jsi elf???" zakoktal. "Já sem Solnakar, jeden z posledních žijících temných elfů v této realitě!!!" křikl a udělal prudké gesto rukou. Očividně to bylo nějaké kouzlo, jímž chtěl Insolitovi strhnout rukavici. Před Insolitem se zajiskřilo, jak kouzlo narazilo na síť Insolitových obranných kouzel. Solnakar zlostně zavrčel. V jeho rukou se začala zhmotňovat modře zářící koule. Insolitus se připravil, aby mohl co nejlépe a nejrychleji reagovat. V tom se místností rozlehlo zářivé, oslňující světlo. Za Solnakarem se objevila postava v bílém hábitu, přez něž měla masivní stříbrné brnění. Hlavě kápy, takže jí (už zase) nebylo vidět do obličeje. Celá působila jako by byla poněkud rozmazaná. Ze zad ji vycházelo mnoho bílé zářících "chapadel". Moc, síla, autorita ... z té divné postavy sálalo jak teplo z hořícího města. "SOLNAKARE! NECH TOHO" NEJSME TU PROTO ABY JSTE SE PRALI!!!" Řekla hlasem, který zněl jak od ozvěny. Insolitus si dal železnou rukavici před oči, jelikož ta zář ho příliš oslepovala. Tu postavu, již Insolitus někdy viděl. Určitě. Ano už si vzpomněl. Onehda v Ank dul Ponthy. Byl to Tyrael, ten anděl co prý mluvil na Johnyho. "JAKÉ TAJEMNSTVÍ SKRÝVÁŠ POD SVOJÍ RUKAVICÍ???" řekl anděl a jedním chapadlem svého křídla chytl Insolitovu rukavicí a strhnul mu ji....
Peters, mladý, nadějný adept řádu, stál na hradbě. Byl velice nadaný. Ač ještě ani nebyl členem řádu vládl mistrně mečem i slovem. Silný na těle i na duchu se před ním ukazovala hvězdná kariéra bojovníka světla, lovce démonů. Teď ale měl hlídku, tuhle práci nesnášel. Stál a koukal do dáli. Nic se nedělo. Nikdy se na hlídce nic nedělo. Ubíjející nuda ... Náhle ho někdo pohladil po tváři!!! Velice jemně, krásně, hřejivě. Prudce s sebou trhnul a otočil se. Za ním stále krásná dívka a sladce se na něj usmívala. Co tady dělá, jak se nepozorovaně byla schopná dostat na hradbu??? Prolétlo Petersovi hlavou. Než se ale stihl zeptat dívka mu přiložila prst na ústa a přivinula se k němu. Ještě jednou ho pohladila po tváři. Nemohl jí odolat. A ke všemu teď se nic neděje, tak proč se nevěnovat příjemnějším věcem než je hlídkování. Dívka se k němu naklonila, aby ho políbila. V tu chvíli si Peters nepřál nic na světě víc. Toužil ochutnat její plné rty........ Velitelé mu vždy říkali že musí být opatrný a pozorný, v boji s démonem udělá jen jedinou chybu a již nikdy nedostane příležitost ji napravit. A tohle byla Petersova chyba. Již nikdy ji nenapraví. Již nikdy. Jeho bezvládné tělo padlo mrtvé k zemi. Usmíval se.
Řinčení železa, od zahozené rukavice. Teď oba uviděli co skrývá. Před Insolitovým obličejem nebyla ruka, ale jen kosti. Solnakar udělal krok v zad, teprve teď si uvědomil proč měl Insolitus ve tváři stále ten odporně mrtvolný výraz, proč nakonec odolal jeho mysli. Má nemrtvého v pevnosti!!! "TO NENÍ MOŽNÉ! NEMŮŽEŠ BÝT MRTVÍ A ŽÍVÝ ZÁROVEŇ" řekl Tyrael. "Není" začal pomalu Insolitus "Můj život začal před několika stoletími. Byl mág, obchodník, zloděj, dělal sem všechno z čeho mohl být nějaký zisk. Jednou sem ale udělal chybu. Připletl jsem se do jedné potyčky s démonským lovcem. Samozřejmě že mě zabil, ba co víc než jsem se odebral do říše mrtvých dokázal zachytit mou duši. Ani nevím jak ale dostal sem se do pekel, měl sem být jen další ingredience k nějakému kouzlu, ale kouzlo se nepovedlo a moje duše unikla. Neměl sem tělo, byl sem v pekle, nemohl jsem dál. Pronik jsem do snu svého mladičkého žáka, ale velice nadaného, Eldrika. On, nevím jak, dokázal během několika let sehnat ingredience a postupy na velice mocné kouzlo. Já během toho bloudil jako duch po planinách pekelných. Nemohl mě oživit přímo, mé tělo nikdy nenašel, musel mi vytvořit něco nového. Kouzlo fungovalo výborně. Dokázalo najít moji duši a zhmotnit mi nové tělo. Bohužel byl jsem v pekle, jedovaté výpary, nekonečný zář, extrémní přítomnost magie ... Byl bych během několika dní opět zemřel. Učinil sem tedy rituál při němž se sem proměnil své tělo na nemrtvé. Abych unikl z pekla ukradl sem Kzaxarovi Krásku, jen ona mě mohla dostat pryč. A dál už to znáte." Insolitus pomalu sebral rukavici a opět si ji nandal. Pak nastalo ticho. Nekonečně dlouhé mlčení. Konečně někdo promluvil "TEĎ UŽ SE SNAD DOMLUVÍTE. SOLNAKARE DRŽ SE PLÁNU. JÁ TEĎ MUSÍM ZA JOHNYM" "Kde je??? Kam zmizel" Vyhrkl ze sebe Insolitus, ale Tyrael byl už pryč.
(opraveny gramatické chyby)