StarCraftCZ.com

Na mostě v jeskyni:

Johny hleděl do propasti která zela pod ním. Padl na kolena a unavaně se rozhlédl po mistnosti. Vypadala jinak, něco se změnilo. Johny ale nevěděl co. Plameny meče opět připomínaly čepel. Johny se snažil popadnout dech. Když opět pohlédl do propasti vyhrkly mu slzy. Ani nevěděl proč. Celý se třásl. Po 5 minutách se ohlédl a spatřil průchod který tam dříve nebyl. Vstal a dosel k pruchodu jak nejrychleji mohl. Kdyz byl u nej, nahledl dovnitr. Mistnost která byla menší než ta ze které přišel byla osvětlena denním světlem. Vešel dovnitř a spatřil že uprostřed je oltář. Došel k oltáři a spatřil amulet, který nápadně připomínal vlčí hlavu. Když natáhl ruku, aby si amulet prohlédl, uslyšel hlasy. Všechny naříkaly ohromnou bolestí, některé se v agonii i smály. Johny zděšením vstáhl ruku. "Amulet má takovou sílu, že trýzní spousty duší, které byly pomocí něho polapeny." uslyšel čísy hlas. Otočil se spatřil přízračnou postavu člověka. "Kdo jsi?" zeptal se Johny s bolestivou grimasou ve tváři. "Jsem Daren, poslední z klanu mágů, který přísahal zníčit tento amulet. "Co je ten amulet zač?" zeptal se Johny. "To je kámen duší. Dokáže pojmout nespočet duší, čím více jich je, Tím větší jeho síla je." odpověděl Daren. "Proč je ukrytý zrovna tady? V jeskyni vlků?" chtěl vědět Johny. "Když jsem byl ještě naživu, schoval jsem ho sem, protože sem doufal, že se objeví někdo kdo dokončí naši práci. Amulet má ohromnou moc, ale je neobyčejně křehký. Rozbili bychom ho sami, ale nešlo to. Pronásledovali nás všichni, kdo se jej chtěli zmocnit. Několik bratrů ukrylo tuto místnost před všemi, kdo by jej chtěli zneužít." pronesl Daren. "Ale proč se místnost ukazale zrovna mě?" optal se udiveně Johny. "Kouzlo které ji chrání, dokáže rozpoznat člověka s úmysly nekalými ale i čistými. Jedině tak lze vysvětlit, proč si sem dostal." řekl Daren. "Když amulet zníčím, nepůjde ho něják obnovit?" vyzvídal Johny. "Amulet dostal svou sílu až když byl zhotoven. Když bude rozbit na kousíčky ztratí veškerou svou moc. A kousky amuletu se promění v prach." odpověděl Daren. "Dobrá, přesvědčil jsi mě. Zničím ho." pronesl Johny po chvíly ticha. "Děkuji ti, teď aspoň budou moci uvězněné duše spočinout v pokoji. Sbohem, přítely." rozloučil se Daren a rozplynul se. "Sbohem." odpověděl Johny, otočil se k amuletu, pohlédl na meč který se v záři denního světla leskl. "Tak do toho." pomylsel Johny. Napřáhl se, a švihl mečem proti amuletu takovou silou že se amulet rozletěl na mnoho malých kousků. Chvíly se zdálo že se nic něděje. Když tu se z kousků amuletu začaly uvolnovat uveznene duse. Bylo jich tolik, Johny je ani nestíhal počítat. "Tady tvá práce skončila smrtelníku." uslyšel známý hlas. Byl to Tyrael. "Odvedl si dobrou práci. O amuletu jsme sice nevěděli ale ušetřil si nám drahocený čas který mužeme věnovat jiným záležitostem. Nyní se můžeš vrátit ke svým přátelům. Už není důvod aby si zde zůstaval." pronesl Tyrael svým typickým hlasem s mírnou ozvěnou. "A co ty duše?" zeptal se Johny. "Dohlédnu na ně. Udělal si pro ně již dost." odpověděl Tyrael s radostí a spokojeností v hlase. Johny se tedy vydal k východu z jeskyně. Když po chvíly dorazil ven, nasedl na Horna a vydal se směrem dolů. Když asi po půl hodině dorazil dolů, zjistil že dole čeká smečka vlků, jakmile jej zahledly zavyly. Johny si to přebral jako Díky. Pohlédl na meč, ten byl v klidu. Vydal se na cestu, nevěděl kam jede, ale věděl že tam budou jeho přátelé.....

omlouvám, ale dnes to bude trošku delší

Insolitus netrpělivě přecházel po své cele. Killera přivedli, nebo spíše přinesli, po několika minutách. Teď byl na řadě Insolitus. Stráž ho vedla chodbami vytesanými ve skále. Prostor byl osvětlován pouze stříbrnými pochodněmi, ale přesto bylo velmi dobře vidět. Toto místo magií přímo dýchalo. Stráž ho dovedla do velké kruhové místnosti. Kde opět stála zahalená černá postava, opět zády ke dveřím a opět poslala stráž pryč. Chvíli bylo ticho. "Ty jsi ten jejich čaroděj, že??? Insolitus, nepletu-li se." zaznělo jeho tvrdým hlasem. Pak se pomalu otočil. Ty oči. Rudé, zářící. To světlo, jeho mystičnost a tajemnost, Insolita úplně pohlcovalo. Nedokázal se bránit. Cítil že před tím světlem nedokáže ukrýt ani jedinou svou myšlenku. Insolitovo vytržení přerušila slova osoby v černém, přesto se ale od pohledu jeho očí nedokázal odtrhnout. "Víš proč ti 2 démoni šli po tobě???" "Vím" chvíle ticha "Kzaxar, démonický obchodník..." (ne to snad to, přece mu to neřeknu, problesklo Insolitovi hlavou) "...mě chce zabít. Osvobodil jsem totiž, krásku, jednoho z jeho pekelných ořů" (proč mu to říkám, tohle je moje tajemství, nemůžu mu říct že jsem byl v pekle!!!, říkal si Insolitus v duchu). Jak to že nemohl sám sebe přemluvit k mlčení??? "Pokračuj" Insolitus se snažil zadržet, kontrolovat svá slova "To je vše! Kzaxar mě za to nesnáší a posílá za mnou otroky, aby mě ulovili" Konečně se mu povedlo ovládnou svá slova. Dokonce se mu zdálo jako by světlo očí, jeho vysléchatele, nepatrně pohaslo. "Tohle nebyli otroci." řekla černá postava "Tohle byly lovci. Jsi zřejmě zběhlý v magických uměních a věřím že jsi dokázal odolat útokům otroků, ale lovci jsou mnohem silnější, mnohem nebezpečnější, mnohem schopnější. Těm se již nedokážeš ubránit!" v jeho hlase byla cítit nenávist ke všemu démonskému. "Řekni mi ještě, co skrýváš za tajemství pod svou železnou rukavicí???" "Nic to je jen moje věc!" prudce odsekl Insolitus. Stále ještě nepředstavená postava pomalu přišla k Insolitovi a natáhla ruku, aby mu sundala rukavici. To nemohl Insolitus dovolit!!! Udělal rychlý pohyb rukou a svého věznitele (alespoň zatím jako věznitel vypadal) odhodil tlakovou vlnou o několik metrů z5. Postava prudce vstala. Při pádu jí z hlavy sjela kapuce a nyní ji bylo vidět do obličeje. Měl dlouhé stříbrné vlasy a téměř bílou kůži. Jeho obyčej byl plný jizev. Rudé oči a ... ano měl zašpičatělé uši. Byl to elf!!! Rasa, která již dávno vyhynula, rasa, o níž se vyprávěli legendy. Insolitus byl v šoku. "Ty ... ty jsi elf???" zakoktal. "Já sem Solnakar, jeden z posledních žijících temných elfů v této realitě!!!" křikl a udělal prudké gesto rukou. Očividně to bylo nějaké kouzlo, jímž chtěl Insolitovi strhnout rukavici. Před Insolitem se zajiskřilo, jak kouzlo narazilo na síť Insolitových obranných kouzel. Solnakar zlostně zavrčel. V jeho rukou se začala zhmotňovat modře zářící koule. Insolitus se připravil, aby mohl co nejlépe a nejrychleji reagovat. V tom se místností rozlehlo zářivé, oslňující světlo. Za Solnakarem se objevila postava v bílém hábitu, přez něž měla masivní stříbrné brnění. Hlavě kápy, takže jí (už zase) nebylo vidět do obličeje. Celá působila jako by byla poněkud rozmazaná. Ze zad ji vycházelo mnoho bílé zářících "chapadel". Moc, síla, autorita ... z té divné postavy sálalo jak teplo z hořícího města. "SOLNAKARE! NECH TOHO" NEJSME TU PROTO ABY JSTE SE PRALI!!!" Řekla hlasem, který zněl jak od ozvěny. Insolitus si dal železnou rukavici před oči, jelikož ta zář ho příliš oslepovala. Tu postavu, již Insolitus někdy viděl. Určitě. Ano už si vzpomněl. Onehda v Ank dul Ponthy. Byl to Tyrael, ten anděl co prý mluvil na Johnyho. "JAKÉ TAJEMNSTVÍ SKRÝVÁŠ POD SVOJÍ RUKAVICÍ???" řekl anděl a jedním chapadlem svého křídla chytl Insolitovu rukavicí a strhnul mu ji....

Peters, mladý, nadějný adept řádu, stál na hradbě. Byl velice nadaný. Ač ještě ani nebyl členem řádu vládl mistrně mečem i slovem. Silný na těle i na duchu se před ním ukazovala hvězdná kariéra bojovníka světla, lovce démonů. Teď ale měl hlídku, tuhle práci nesnášel. Stál a koukal do dáli. Nic se nedělo. Nikdy se na hlídce nic nedělo. Ubíjející nuda ... Náhle ho někdo pohladil po tváři!!! Velice jemně, krásně, hřejivě. Prudce s sebou trhnul a otočil se. Za ním stále krásná dívka a sladce se na něj usmívala. Co tady dělá, jak se nepozorovaně byla schopná dostat na hradbu??? Prolétlo Petersovi hlavou. Než se ale stihl zeptat dívka mu přiložila prst na ústa a přivinula se k němu. Ještě jednou ho pohladila po tváři. Nemohl jí odolat. A ke všemu teď se nic neděje, tak proč se nevěnovat příjemnějším věcem než je hlídkování. Dívka se k němu naklonila, aby ho políbila. V tu chvíli si Peters nepřál nic na světě víc. Toužil ochutnat její plné rty........ Velitelé mu vždy říkali že musí být opatrný a pozorný, v boji s démonem udělá jen jedinou chybu a již nikdy nedostane příležitost ji napravit. A tohle byla Petersova chyba. Již nikdy ji nenapraví. Již nikdy. Jeho bezvládné tělo padlo mrtvé k zemi. Usmíval se.

Řinčení železa, od zahozené rukavice. Teď oba uviděli co skrývá. Před Insolitovým obličejem nebyla ruka, ale jen kosti. Solnakar udělal krok v zad, teprve teď si uvědomil proč měl Insolitus ve tváři stále ten odporně mrtvolný výraz, proč nakonec odolal jeho mysli. Má nemrtvého v pevnosti!!! "TO NENÍ MOŽNÉ! NEMŮŽEŠ BÝT MRTVÍ A ŽÍVÝ ZÁROVEŇ" řekl Tyrael. "Není" začal pomalu Insolitus "Můj život začal před několika stoletími. Byl mág, obchodník, zloděj, dělal sem všechno z čeho mohl být nějaký zisk. Jednou sem ale udělal chybu. Připletl jsem se do jedné potyčky s démonským lovcem. Samozřejmě že mě zabil, ba co víc než jsem se odebral do říše mrtvých dokázal zachytit mou duši. Ani nevím jak ale dostal sem se do pekel, měl sem být jen další ingredience k nějakému kouzlu, ale kouzlo se nepovedlo a moje duše unikla. Neměl sem tělo, byl sem v pekle, nemohl jsem dál. Pronik jsem do snu svého mladičkého žáka, ale velice nadaného, Eldrika. On, nevím jak, dokázal během několika let sehnat ingredience a postupy na velice mocné kouzlo. Já během toho bloudil jako duch po planinách pekelných. Nemohl mě oživit přímo, mé tělo nikdy nenašel, musel mi vytvořit něco nového. Kouzlo fungovalo výborně. Dokázalo najít moji duši a zhmotnit mi nové tělo. Bohužel byl jsem v pekle, jedovaté výpary, nekonečný zář, extrémní přítomnost magie ... Byl bych během několika dní opět zemřel. Učinil sem tedy rituál při němž se sem proměnil své tělo na nemrtvé. Abych unikl z pekla ukradl sem Kzaxarovi Krásku, jen ona mě mohla dostat pryč. A dál už to znáte." Insolitus pomalu sebral rukavici a opět si ji nandal. Pak nastalo ticho. Nekonečně dlouhé mlčení. Konečně někdo promluvil "TEĎ UŽ SE SNAD DOMLUVÍTE. SOLNAKARE DRŽ SE PLÁNU. JÁ TEĎ MUSÍM ZA JOHNYM" "Kde je??? Kam zmizel" Vyhrkl ze sebe Insolitus, ale Tyrael byl už pryč.


(opraveny gramatické chyby)

Na cestě:

Horn uháněl tak rychle jak jen mohl. Stromy jakoby uskakovali z cesty živoucímu blesku. Johny se držel co mohl, zranění ho značně oslabovala. Když v tom se Horn splašil. "Klid kamaráde, uklidni se." snažil se ho Johny uklidnit. Když se Horn uklidnil zjistil Johny co ho vyplašilo. "Ty?" začal Johny. "Ano, přišel jsem ti říct kde najdeš své přátele." odpověděl Tyrael. "Neříkal si že mám následovat meč?" zeptal se Johny. "Ano, taky že ho následuj. On ti ukáže cestu na místo zvané Andělská Tvrz." odpověděl Tyrael. "Jsou v Andělské Tvrzi?" "Ano. Nyní mě omluv, musím se věnovat dalším zálžtostem." rozloučil se Tyrael. "Andělská tvrz? Kde to sakra je?" zeptal se Johny a pohlédl na meč. Meč byl v klidu. Jen se na něm objevila rytina ve tvaru kompasu ukazující na západ. "Tvrz je na západ ode mně. Tak jo. Docela rád si na chvíly sednu aniž bych se musel bát že mi někdo usekne hlavu." zavtipkoval Johny.

Po 45 minutách cesty:

Dorazily na okraj lesa, kterým jely po celou cestu od Vlčí Hory. Johny s potěšením sledoval jak si obyvatelé lesa hledí své každodení práce. Když Johny pohlédl před sebe spatřil tvrz, vypadala značně vytvrdle a nedobytelně. "Hmm, jako Tvrz Anďělů to teda fakt nevypadá." pomyslel Johny. "Uvidíme, co se z toho vyklube." pronesl po chvíly. Když přijel ke hradbám tvrzi cítil že ho někdo(nebo něco) pozoruje. Když dorazil k bráně, zastavil před ní, protože rány které měl od souboje na Hoře Vlků mu stále znepřijemňovaly život. "Do háje." zaklel Johny a slezl z Horna který nedůvěřivě pozoroval stráže u brány. Opřel se o koně a snažil se nabrat trochu sil aby došel ke strážím. Uslyšel jak kolem něj něco zasvištělo. Ohlédl se a spatříl šíp zabodnutý v zemi. "Co to sakra mělo znamenat?" Zaječel na hradby. Horn v tu chíly zařehtal tak nesnesytelným tonem že si stráže u brány musely zacpat uši. "Klid kamaráde. Nic mi neni." ukidnoval ho Johny a pohledl k brane a nasledne na hradby......

Celá konverzace probíhala v dračím jazyce

"Vysvětlí mi někdo, co se to tady děje?" Pronesl Zlatý, bylo očividné, že ho již nebaví tyhle záhady.
Přistoupil jsme k dračímu vládci a pokusil se uklonit, moc dobře to se čtyřmi nohami a robustní páteří nejde.
"Povstaň"
Začal jsem vyprávět svůj příběh, nevynechal jsem žádné detaily. Jakmile jsem se dostal k pasáži kdy se uvolnila brána, uvědomil jsem si, že muž v kápi zůstal ve městě, snad ho nechytili...
"To je všechno?" Zlatý mi věnoval přísný pohled, očividně neměl dobrou náladu. To já bohužel také ne. "Proč je tu ale to štěně?"
Než jsem stačil odpovědět, mladík mi skočil do řeči: "Jsem tu, abych vás požádal o pomoc, vás všechny," otočil se s rozmáchlým gestem, nikdo z draků toto gesto neznal, až na mně. "Jestli nám nepomůžete, moje město bude minulostí, prosím vás, dračí vládče," mladík znova poklekl. "Budeme vám nadosmrti vděční."
Zlatý drak se pohrdavě zasmál: "Nadosmrti vděční? Vy žijete jen pár desítek let, kvůlli tomuhle máme bojovat a umírat? Tohle je vaše záležitost, my se nebudeme plést do vašich rozporů."
Otočil se ke svým nejlepším bojovníkům: "Odlétáme, náš úkol byl jenom najít a osvobodit tebe," otočil se ke mně; "Máš štěstí, že žiješ, promluvíme si později."
"A ty, človíčku. Buď rád, že tě necháme jít, nikdy víc však nechoď tak blízko k našim domovům..."
Věděl jsem, že není rozumné se s králem přít, ne pokud byl v téhle náladě, upřímně jsem se těšil, že se konečně prospím. Srdce mi však těžklo při pomyšlení, že jenom kvůli mně zemře bezpočet nevinných...
Draci již rozevírali křídla.


"To si říkáte zlatí draci???"
Ale ne... Mladík právě páchá sebevraždu...
"Copak jste zapomněli? Válka titánů? Nic vám to neříká???"
Nevěděl jsem o čem to mluví, nejspíš nějaká historická událost.
Zlatý se k Ernestovi sklonil a vycenil na něj své dlouhé ostré zuby: "Vím moc dobře, človíčku, dávám ti poslední šanci odejít..."
Tlumočník dostal záchvat statečnosti, bohužel, ale nejspíš poslední záchvat v jeho životě.
"Lidé a draci. SPOLU! bojovali proti Titánům, kteří pustošili jak vesnice a města, tak jeskyně a hnízda, vaše hnízda!
Draci se na sebe nervózně podívali. Jeho vyprávění, mi přišlo zajímavé.
Ernest pokračoval: "My jsme bránili vás a vy zase nás, umírali jsme a chránili jsme vaše jeskyně, abyste vy pomáhali chránit naše města. Pouze naše společné síly dokázali nad nimi zvítězit. A zavřít brány ze kterých sem přišli."
Vládce těchto zemí řekl poměrně odměřeně: "Já vím, tehdy vládli Patrakové, titáni rozdrtili veškerý jejich odpor. Tenhle příběh zná každý..."
Věděl jsem, že mám jedinečnou šanci: "Pane, tenhle kluk, mi zachránil život. Dlužím mu to, chápu, že se chcete vrátit," rozhlédl jsem se na draky okolo: "Nikoho z vás nenutím, ale já poletím s ním, jestli při obraně jeho města padnu nebo ne, mi nevadí. Splatím svůj dluh, nechci žít navždy v hanbě. Nemohl bych nikdy se podívat do očí svým předkům, až nadejde můj čas na této zemi..."
Minutu. Dlouhou minutu nikdo nic neřekl ani neudělal. Nakonec ke mně rozhodně přišel jeden z draků, měl dlouhou jizvu přes hruď a několik menších přes čenich: "Jsi odvážný. Od první chvíle co jsem tě spatřil, jsem tě nenáviděl, ale nedopustím abys byl odvážnější, než já." Vděčně jsem se usmál: "Díky."
Po chvíli se ke mně začali přidávat další draci a dračice.
Nakonec zbylo sedm draků, jedna dračice a Zlatý.
Ten se na mně usmál: "Jestli tohle přežiješ, povýším tě do kasty královských vojáků..."

Ve vzduchu, kousek od Ankarlantu

Panovala všehovšudy dobrá morálka, možná že až příliš dobrá. Letělo se mnou pět dračic a devět draků. Štastná patnáctka, to zní blbě. Hele a co kdybychom dva draky zabili? Třináctka už zní líp. Ovšem, je tu malý háček, kdokoliv z nich je daleko zkušenější v boji a také silnější a rychlejší... Budeš, si pořád stěžovat? Jsi jako ufňukané děcko.Aniž bych věděl jak pocítil jsem jak se moje dračí část duše pousmála. Mezi mnou a mnou již další rozhovor neproběhl.
Jeden drak zrychil aby letěl těsně vedle mně, ehm oprava, je to dračice.
"Doufám, že máš plán. Drakobijců sice není tolik, ale přesto bych se ráda dožila další západ slunce..."
Zamyslel jsem se, moc mi to ve vzduchu nemyslelo nebo jsem už byl prostě unavený. "Nemám, prostě se postavíme mezi ně a město..."
Dračice se zasmála, byl v tom smíchu část ženskosti a dravosti. Něco z čeho každému drakovy proběhne mráz po zádech. A každý rytíř se raději nechá sežrat dobrovolně.
Dračice mi začala líčit svůj plán, všiml jsem si jak ji draci vzadu pozorně sledují. Nevím, jestli to bylo proto, že se snažili pochytit něco z plánu nebo to bylo jen proto, že to byla dračice...



Velitel žoldáků přikázal složit tábořiště. Jeho informátor ve městě selhal. Ať už promrhal svůj život nebo promrhal panenství některé z obyvatelek města, neozval se už celých pět hodin. Jestli žije, postará se mu o bohaté odškodné. Jestli mu ale ta přerostlá ještěrka zmizela. Kapitán si promnul zápěstí. Bude platit nejen penězi.
S uspokojením sledoval, že tábor již byl zbalený, bylo něco málo po půlnoci, drak buď bude mrtvý nebo právě letěl žalovat svému císaři...
Anebo, pousmál se, ten spratek beztak nedokázal draka zabít. Už jen proto, že umí dračí jazyk, je důvod proč by měl být taky umlčen.
Přiběhl k němu jeho zástupce: "Chlapci jsou připraveni k odjezdu, jdem se podívat jestli nám něco nechali z té ještěrky?"
"Jo a nezapomeňte zapálit louče, nechci aby byli svědci toho, že jsme neukončili trápení tomu čtyřnohému červu my."
Jeho zástupce se pousmál: "Bude mejdan..."


Zlatý se se zbylými nedobrovolníky vracel domů. Byl rád, že Krah´gal s Ryz se nezúčastnily nadcházejícího boje. I když, byli to ti nejlepší a nejsehranější válečníci, které měl. Což se nevidí často kvůli tomu, že byli poměrně mladí.
(Podotýkám, že draci se dožívají až maximálně 1200 let, ale samice jsou plodné zhruba od 95 do 105 let. A jelikož vychovávají teprve nověvyklubané mláďata (hatchling), tak to znamená, že je oběma něco málo přes stovku...)

Při pohledu na ty dva jim tiše záviděl. Konečně se snad i on dočká vlastního potomstva. A snad je bude moct vychovávat v míru. I když tomu moc nevěřil.
Pokud bude mít štěstí, tak bude Derwína ještě spát.
Otřásl se zimou.
Nějak prudce se ochladilo. I ostatní ten chlad ucítili, jenže stejně rychle jako se objevil, tak také zmizel.
Zastavili se. Něco není v pořádku, takhle by se příroda chovat neměla. Ledaže by to nebylo dílo přírody.
"Pokračujeme, nebudeme se zde zdržovat."
Všichni Zlatého s radostí poslechli, magie, alespoň ta lidská, dokáže být pořádně zvrácená...

Letěl jsem.
Nesledoval jsem toho cizince,jak jsem měl v plánu. Hledání přítele bude muset počkat,teď jsou na řadě důležitější věci.
Rozlétl jsem se k armádě žoldáků na severu...

Najednou se prudce ochladilo. Z celé oblasti jskoby se vytratilo štěstí a život
Co to kur... jeho hlas utichl.
Zjistil,že je úplně sám,nikde nikdo a nic není. Nevidí dokonce ani vlastní ruce.

Smál jsem. Tohle ty žoldáky na hodně dlouho zdrží. Kochal jsem se pohledem na vojsko,které se skoro rozuteklo a příšerně řvalo. Usadil jsem se a sledoval tu podívanou...

Sakra, snad nejsou mrtví, s tím co mi šlapal na ocas jsem si chtěl pohrát...

Ne,oni sou jenom vystrašení a pobíhají kolem...

"ZATRACENĚ!!! ZACHRAŇTE SE!!! JAKÉ ŠÍLENSTVÍ NÁS SEM DOSTALO!!!" Křičel beznadějně velitel a běhal sem a tam v mlze.
Mlha nadále houstla a houstla, naprosto ignorujíc vítr do ní narážející.
Po několika chvílích se kapitánova mysl začala vyjasňovat. Mlha se začala ztrácet, "Dobrý trik. Chlapi všichni..." Nedořekl větu. Uviděl něco co ho velmi potěšilo. Majestátný černý tvor, s těmi nejmocnějšími zbraněmi, které snad příroda dokáže stvořit. Seděl před branami města, a výraz v jeho tváři naznačoval úsměv.
"Já věděl, že vy draci jste tak tupí, že se necháte zabít dobrovolně." Lehce se zohnul a vymrštil svou pravou ruku za záda, jeho obouruční meč mu vyletěl přímo do ruky, s řinčením té nejpečlivější oceli jej vytáhl a nasměroval ho mezi sebe a černého draka.
"ÁÁ, pó..." Ozvalo se nechutné křupnutí. Kapitán se ohlédl, nemohl tomu uvěřit, pět mužů zmizelo a jeden právě spadl těsně před ním na zem, tři další se už země nedotknou nikdy, obrovští draci, neskutečně mnoho jich kroužilo nebo prolétávalo nad jejich hlavami. Kapitán zaváhal, něco jej prudce praštilo do boku. Téměř mu to vyrazilo dech, nebýt brnění, byl by dávno mrtvý. Meč se zařinčením dopadl těsně vedle něj. Podíval se na něj a na temné oblaka. Jeden z draků na něj neskutečně rychle nalétával. Vydrápal se ze země, vzdálenost mezi kořistí a lovcem se neskutečně zkracovala. Natáhl se pro meč. Drak rozevíral tlamu. Vyrazil meč do vzduchu, ostří se zarazilo do něčeho měkkého, ale neměl tu sílu jej udržet. Drak, nedokázal zkoridorovat bolest a let, vrazil do země a pět metrů ještě brázdil zemi.
Zvuky boje pomalu utichali, zvuky mužů byly umlčovány. Jestli má zemřít, tak ho vezme s sebou. Rozběhl se k drakovy, jež naříkal bolestí.
"Rozluč se se životem špíno!" Vytrhl mu meč ze břicha, přišel k jeho hlavě, zvedl meč nad hlavu.
Zarazil se.
Nemohl se pohnout.
Nevěřícně se podíval na své břicho, byl proklán zářivě stříbrným šípem.
Slabostí upustil meč a bezvládně spadl na zem.
Zemřel, ani nevěděl kým, nevšiml si havraní postavy, jež zrovna vzlétla k nekonečně temnému nebi...


Podívaná to byla náramná. Kouř působil na mysl. Draci jsou vůči kouzlům mysli imunní. Ať už tohle kouzlo vyčaroval kdokoliv, byl velmi chytrý. A nebo měl štěstí, třeba netušil jak moc nám tím pomůže.
Draci si úspěšně z drakobijců uprchnuvšími z mlhy dělali večeři. A já přišel k samotnému veliteli. Mlha se začala ztrácet. Vši silou jsem ho praštil pravou nohou. Chvíli jsem si myslel že to nemohl přežít, ale kupodivu se začal stavět na nohy.
Mou pozornost upoutal mladík, ten mladík, jež velmi rád šlape drakům na nejcitlivější končetinu jejich těla. Vykašlem se na kapitána, toho chci! Neměl jsem důvod odporovat. Se zafuněním jsem se vznesl, zbylá část drakobijců, asi dva nebo tři již se začali vzpamatovávat. Avšak proti pětinásobné přesile neměli naději. Docela mě udivilo, že se ani jeden nechtěl vzdát. I když, to by pro ně znamenalo jen rychlou smrt.

Mladý drakobijec vytáhl svůj meč, chytil jsem ho zadníma a zabořil mu drápy do jeho ramenou. Mladík zařval agónií a vlna strachu mi prošla tělem. Jak povzbudivé. Vymrtšil jsem ho dopředu, jakmile dopadl na zem, začal sebou zmítat.
Aniž bych věděl jak, zamlžil se mi zrak a opět jsem se ocitl v prázdnotě, nic kromě jeho očí již neexistovalo. Promluvil jsem hrubým hlasem: "Ty jsi mi šlapal po ocase?"
Mladík vyděšeně zařval: "NE! Smiluj se!"
"Lžeš a to není chytré..."
Šlápl jsem přední tlapou po ruce která se zoufale snažila natáhnout pro meč. Z ruky mu zbyl pahýl a krvavá kaše. Drakobijec upadl do bezvědomí.
To by byl až příliš snadný konec pro něj. Takový luxus si nezaslouží.
Kdesi vzadu jsem zaslechl nervy drásající řev zraněného draka. Na tohle nemáme čas. Spálil jsem mladíkovo tělo a běžel za zraněným drakem.


Obyvatelé Ankarlantu se zvědavě dívali skrz zničenou bránu.
Starosta toho již viděl dost. "Pusťte mně, kapitáne, proboha, nevidíte co se tam děje???"
Kapitán se odtrhnul od dění za městskými branami a nepřítomně se na starostu podíval. "Co že jste říkal?"
Úředník zakroutil hlavou. "Sežentě zatraceně ranhojiče! Možná to některý z těch drakobijců přežil (V což nedoufal), ale běžte tomu zraněnému drakovy na pomoc (V což doufal).
Vy kapitáne jdete se mnou..."
"Ale pane..."
Starosta měl sto chutí ho nakopat do zadku: "Tihle draci nás právě zachránili před zkázou, proč by to dělali kdyby nám chtěli ublížit! POHYB!" Ze starosty nyní šel větší strach než ze samotných draků...


Zraněný drak byl právě ten, který se k mé trestné výpravě přidal jako první...
Drak se svíjel v agónii. Nikdo nevěděl jak mu pomoct.
Jedna dračice se ozvala: "Možná by měl zkusit proměnu..."
Jiný drak zaodporoval: "S tímhle zraněním by ho to téměř jistě zabilo, navíc v tomhle stavu se ani na proměnu nedokáže soustředit..."
Lidé začali opatrně vycházet z Ankarlantu, Draci se jako na povel postavili mezi ně a svého zraněného druha. Všichni zústali stát. Jeden človíček vyšel z řady. "Ó mocní draci, přicházíme v míru, prosím, pusťte nás se podívat na vašeho zraněného, možná..."
"Nikdy!" Ozvala se dračice. "Chcete ho sežrat a kosti si připíchnou na své odporné domy, to nedovolím!"
Tuhle reakci nečekal nikdo, všichni tvorové se na ni udiveně podívali. Dračice smutně sklopila zrak a podívala se na svého umírajícího druha.
Vyřkl jsem svolení, jež měli nyní všichni draci na srdci.


Po deseti minutách již se nikdo draků neostýchal, všichni běželi s obvazy, lekvary magické energie a bůhví čím vším. Draci pro změnu spálili mrtvoly drabojiců.

(Starý dračí rituál, draci své nepřátelé dali na jednu hromadu a spálili je. Potom naopak každý drak spálí svého druha nebo družku. Případně člena rodiny, případně někdo kdo mu byl blízký. Vzdávájí jim tak všem hold a zároveň tím umožňují duším zemřelých aby je již nepoutalo žádné tělo na světě a mohli se pokojně odebrat do věčné říše snů...)

Smutně jsem byl zahleděný na pomalu vycházející slunce. Žiju a kvůli mně možná umírají jiní. Kyuubi, kdoví kde je jí konec. A zda je ještě na živu, něco uvnitř mi říkalo, že ano. Alespoň zatím.
"Co bys rád človíčku..."
Starosta byl zaskočen, právě přemýšlel jak mě co nejuctivěji oslovit. Po chvíli řekl: "Vašeho draka je mi líto, přišel jsem vám vlastně poděkovat za celé město."
"Jak to s ním vypadá?"
Tuhle otázku čekal, přesto se odmlčel: "Nejsme nikdo znalci vaší anatomie, jestli mi rozumíte, ale jeho stav je kritický, sice přestal krvácet, obávám se ale, že nějaký čas by měl zústat v naší péči..."
Teď jsem se odmlčel já: "Pokusím se jí to vysvětlit..." Zamířil jsem za dračicí, která z nás měla zraněného draka nejvíc v oblibě...

Uběhly necelé dvě hodiny, než se skupina se Zlatým vrátili do Zlatých hor.

Bdělé stráže před jeho jeskyní mu vzdali hold. Král králů pokynul hlavou. Netoužil již po ničem jiném než se prospat a také samozřejmě toužil po Derwíně...
V hlavní síni jej již čekal jeho zástupce, také velitel královských vojsk.

Tyrael byl neobyčejně velký a lesklý, na někoho, kdo se narodil z obyčejného dračího vejce, právě to jediné mu bránilo v jmenování na Zlatého. O jeho poslušnosti však dračí císař neměl nejmenších pochyb, byl to právě on, kdo bojoval bok po boku jeho otce, bohužel, byli přečísleni. Tyrael měl jedinou možnost, pokusit se je odteleportovat, otec se za něj bil, nastavoval své tělo ranám nepřítele. Až nakonec je oba oslepilo zářivé světlo.
Tyrael vyvázl se středně těžkými zraněními, ovšem jeho pán nikoliv, byl na pokraji smrti. Tehdy k němu současný vládce přišel, jeho otec řekl svou věštbu. A upadl do říše snů... Mladý král pocítil pocit, dosud nepoznaný, cítil bolest, avšak ne na těle, ale na duši. Jeho vidění se rozostřilo, malá slza dopadla na zakrvácené tělo svého otce...


U Ankarlantu

"Ty jsi Frifner, že?" Dračice nadále sledovala lidi jak staví přístřešek pro draka. Přisoupil jsem blíž, cítil jsem se špatně, nejspíš se za to, co se mu stalo obviňovala, jediný kdo by zasloužil vinu, jsem byl ale já...
"Frifner, opravdu mě to mrzí, lidé mi řekli že..."
Najednou vyhrkla: "Zemře?"
"Nevím, je na tom špatně, zasáhla ho meteoritická ocel."
(Jediná věc jež je tvrdší, je diamant. Ovšem ten zase nemá takovou sílu proti kouzlům a magickým bariérám.)
"Musí tady zústat, lidé se o něj postarají, nevím, ale na jak dlouho..."
"Já, zůstanu s ním a omlouvám se, že jsem tak vyjela. Já... nevím jestli ti to mám říct..."
Frifner se otočila zahleděla se mi do očí, její pohled byl, zvláštní... Skoro jakoby se měla každou chvíli rozbrečet, ovšem to prý draci nedokážou...
"Černej," jeden z draků shromážděných okolo na volné ploše okolo města promluvil, "je nám Rubira líto, ale chceme se vrátit..."
Otočil jsem se: "Samozřejmě, vyřiďte Zlatému, že se trochu zdržím, přiletím asi zítra odpoledne..."
"Dobrá. Nechť vás křídla nesou rychle a bezpečně."
"Vás taky."


V jeskyni Zlatého...

Poté, co si Zlatý schoval svůj meč se zase vrátil zpátky, neměl rád proměny, ale tušil, že se mu jednou může hodit. Přiběhl k Derwíně, s hrůzou zjistil že je člověk. Proměnil se. Konečně vypadám trochu důstojně, udělal pár kroků a nedůstojně usnul na zemi...


(Technická změna, uvažoval jsem a přijde mi opravdu hloupé, aby se mohli dračice pářit jen deset let let, tj. 95 - 105. Vzhledem k tomu, že se draci dožívají vysokého věku (pokud nejsou ve válce) až 1200 let. Rozhodl jsem se dobu kdy dračice mohou mít potomky rozšířit 95 - 145 let. U samců si stále nejsem jist, orientačně to bude doba 95 - 175 let, ale ještě to není jisté.)