StarCraftCZ.com

Vál lehký vánek, skoro jakoby mé křídla zval, abych se k němu připojil a letěl vstříc přilétající hrozbě. Dále mi vál do zad a já ačkoliv nerad, jsem zde musel stát.
Strážný vedle mě spatřil nedočkavost mého ducha, odkašlal si. Nejlépe by se ten zvuk dal popsat jako chrapot a řev s praskotem ohně.
V jeskyni se konečně objevila obrovská silueta draka. Oba jsme se poklonili svému vládci.
Zlatý se podíval směrem k mému společníkovy, v jeho pohledu byla lítost, skoro jakoby říkal, "omlouvám se," nakonec však jen oznámil: "Fergo, sloužíš naší rodině, našemu druhu již přes šest set osmdesát let. Proto tě nenutím na účasti následující bitvy..."
Fergo se nadále zklamaně díval na svého vládce, "mám své povinnosti. A ačkoliv nejsem ani synem tvého otce, jsem zavázán slibem. Slibem, že dokud budu mít křídla, nikdo mně nezastaví."
"Já jsem připraven též, je to má povinnost, můj život, který patří vám." Vložil se do rozhovoru Ssarekai.
Zlatý přikývl: "Dobrá Fergo, jdi. Nechť tě křídla nesou rychle a bezpečně."
Oba strážní se dali na odchod, Zlatý však neskončil: "Ssarekaii, ty ne. Ty půjdeš za Morphinem."
Vánek se znovu zafoukal, neustále mně lákal do nebezpečí.
Ebenovému draku se rozčilením zachvěla křídla. Měl sto chutí vzlétnout, ale rozum byl silnější. "Pane, chci bojovat, již jsem prošel tolika nebezpečími a...."
"A nejsi ještě připraven. Pověz, bojoval jsi proti sobě rovnému? Bojoval jsi někdy Isnne elb kedenne?? Bojoval jsi někdy proti drakovy???"
I Fergo se zastavil, povzdychl. "Smím-li něco říct můj pane?" Na přikývnutí pokračoval. "Mladíku, měl bys být poctěn, budeš chránit naši budoucnost. Zatímco my, matky a otcové budeme bojovat za budoucnost našich potomků, nedopusť, aby se jim něco stalo." Ssarekai pohlédl staršímu drakovy do očí. "Vidím v tobě silnou duši, což je mnohem, mnohem víc, než silné tělo..." Ebenový drak sklopil zrak, slabý vánek ho nyní odpuzoval. Morphinovy stejně nijak nepomůže, je to autorita. Zatímco on sám spíš vzbuzuje u draků opačné pocity.
První světlo vycházejícího slunce dopadly na dračí trojici, skoro jakoby jim paprsky žehnaly, všem třem, v jejich nelehkém úkolu.

Dva stíny se vznesly obloze, třetí je ještě chvíli pozoroval, nakonec se vydal do nitra hory Bargan'hur.



Okřídlený tvor se rozmáchl svou paží a zářicím krvelačným kopím přeťal drakovu tepnu, vystříkla na něj teplá tmavě rudá krev, do mysli mu přiletěl obraz. Naslepo se otočil a hodil své kopí, neminul cíl.
Světlý drak, nejspíš dračice padala střemhlavým pádem k zemi.
Paranagan se otočil ke svým bojovníkům. Podle jejich výrazů zjistil, že ostatní pochopili, že toto je sebevražedá mise. Zbylo jim jen pět kopí a podle všeho, největší nápor draků je teprve čeká. Chvíli překvapení již dávno ztratily.
Vyslal obrazy k ostatním. Nový plán, zabít, pouze, Derwínu...

"Vtipné," Shadovy oči se znovu začali přizpůsobovat změně tělesné schránky.
Ovšem počet mláďat se za tu dobu nezměnil, ačkoliv je nepočítal, odhadem jich mohlo být okolo šedesáti - padesáti.
Houf mláďat se některá polekaně, některá (hlavně ty starší) arogantně dívala na Shadea. Shade čekal, že jich bude víc, ale že budou menší... No některá mu byla velká po pás, ale jiná dokonce dosahovaly stejné výšky jako on sám. Nazývat je mláďata přišlo našemu polodrakovy šílené, podle jejich chování a vzhledu mu přišel nejpříhodnější název "mladík" (z angličtiny Juvenile).
S trochou nadsázky by spíš mladí draci mohli zachraňovat a doprovázet jeho samotného.
Naštěstí většina draků v tomto věku se létání učí a ti zdatnější již létat umí. Takže mladíků zde bylo velmi málo.
O mou pozornost se postarala dračice, přilétající ze severu. Z dálky jsem nedokázal poznat co to je, ale cosi malého držela ve spárech.
Jakmile ladně přistála, uvolnila pomalu své sevření. dvě malé dráčata pomalu a nejistě se otočila ke své matce. Ta je jen lehce postrčila a něco potichu zašeptala. dva malí dráčci udělali pár kroků. Otočili se. A běželi zpátky k matce.
Dračice se lehce roztřásla, snažila se je přimět aby se přidali ke skupině, ale bezúspěšně.
"Postarám se o ně." Řekl konejšivě Morphin.
Chvíli jsem se na něj díval, protřel jsem si oči. Jakto, že jsem ho vůbec nezaregistroval?
Morphin si klekl a pohladil jedno z dráčat po hlavě, dračí oči v sobě zrcadlily typicky dětskou zvědavost.
"Díky." Zasyčela matka a věnovala poslední pohled svým potomkům.
"Čím déle zde budete, tím hůř se vám bude letět. Budou vás čekat..."
Světle žlutá dračice věnovala svým mláďatům poslední bolestivý pohled a bez ohlédnutí se vznesla.
Cosi mě kouslo do nohy. Instinktivně jsem odskočil, a podíval se pod sebe.
Zíral jsem do dvou zelených hadích očí. Dráče se z mé rychlé reakce vystrašilo a běželo zpátky. Pobaveně jsem se pousmál.
Blízko vedle mně se ozval hlas: "Jdeme, draci sice jsou v přesile, ale to neznamená, že zde bude za hodinu bezpečno."
Přikývl jsem a přemýšlel, jak se mu zase podařilo tak rychle se dostat vedle mně, aniž bych si toho všiml.




"Proč na nás útočí? Udělali jsme jim něco?" Dračice si prohlížela Zlatého, jakoby se z něj snažila přečíst odpovědi.
"Pokud vím tak ne, pokud nepočítáme jejich sesazení a dobytí Zlatých hor zlatými draky před několika tisíci lety." Podíval se Derwíně do očí, byly v nich obavy o budoucnost. "Ať už chtějí dobýt Zlaté hory nebo ne, tak zaútočili bez varování, bez vyjednávání, zrovna pro nás v nejnevhodnější dobu. Ale já tě ochráním, i za cenu svého života."
Derwína nejistě přikývla, chtěla něco říct, ale rozmyslela si to.
Vládce se pousmál na svou choť, stále byla tak přitažlivá. Měl chuť si včerejšek zopakovat.
Hloupost, na to bude čas, až se situace uklidní. Ovšem, sám v hloubi duše pochyboval, že se tak stane brzy.

Johny otevřel oči a spatřil dřevěný strop nad sebou. Rozhlédl se a zjistil že je ve stejné dřevěné chatce ze které před několika hodinami vyšel ven do vesnice. Johny se posadil. Spatřil jak se zavřené dveře pokoje otevřely a dovnitř vešla víla kterou už znal. Víla jakmile spatřila že je vzhůru tak se hned usmála. Došla až k němu a posadila se vedle něj. Položila mu ruce na ramena a položila ho zpět do postele. Celou dobu se na něj usmívala. Když už zase ležel přejela mu rukou po vlasech. Pak se naklonila k němu a políbila ho na čelo, její vlasy mu zakryly výhled. Nic neviděl jen dlouhé zlaté vlasy. Cítil jak mu těžknou výčka. Usnul...

Patracké komando se rozhodlo na chvíli zastavit a a nasytit se na dračím mase. Pro většinu tvorů je dračí maso jedovaté, jelikož jim v celém krevním oběhu cirkulují též v menší míře látky známé jako arsen a kyselina siřičitá. Patrakové jsou vůči těmto látkám částečně imunní ačkoliv ve větší míře se jím živit nedá.
Paranagan to věděl, také už dávno pochopil, důvod této čistě sebevražedné mise. Přivřel oči. Měl na to přijít dřív, tehdy doufal, že se většině draků vyhnou.
Avšak cosi na jejich kouzelné Cloně selhalo.
Paranagan pochopil, že ve skutečnosti měl být jejich úkol prostší.
Být zabiti při pokusu o atentát na Zlatého, podle všeho příliš nezáleží na tom, zda se jim podaří nebo ne. Totiž Clona na ně vyčarovaná měla nesmyslně krátké trvání...
Účinek vyprchal těsně při příletu za dračí hranice.
Arogance a bezohlednost jeho vlastní rasy způsobí všem patrakům jen zkázu.
Velitel komanda vydal skřek, což znamená, "všichni sem."
"Vrátit se, s nesplněným, úkolem, smrt. Pokračovat, splnit úkol, smrt. Zemřeme, se ctí!"
Patrakové zvedli nad hlavu své zbývající kopí a souhlasně zařvali.



Po hodině pomalého a nudného pochodu jsme konečně uviděli skrýš. Shade si v myšlenkách oddechl. Dávat najevo mezi draky jakékoliv slabošské emoce je považováno za ostudu, obzvlášť mezi královskými...
.
.
.
Jakmile se nám konečně podařilo "přesvědčit" posledního draka, aby šel do jeskyně, Morphin zabezpečil vchod. Ohromná masa proudících vláken hrubé síly a znemožňovala komukoliv ve vstupu i odchodu.
V tom byl problém, Morphin zavřel uvnitř i Shadea.
"Co to má znamena..." Zbytek nedořekl, modrá čára protnula vzduch a neomylně se blížila na starého drakomága. Morphin neobyčejně rychle dal k sobě ruce do Znamení. Kopí se těsně před stočilo a neškodně se zabodlo do země. I to málo z travin rostoucích okolo místa dopadu zvadlo a zčernalo, i samotná země jakoby vyprahla a ztratila vše živé.
Drakomág zvedl ruku a udělal několik dalších Znamení, jedno z nich jsem poznal, byl to Ohnivý dech. Z úhlu kterým jsem se díval ven z jeskyně jsem neviděl na co Morphin mířil, ale bezpochybně kužel ohně trefil cíl. K zemi popadala dvě svíjející se těla.
Morphin vykročil k tělům, v ruce se mu zhmotnila dýka. Ukončil oběma patrakům bolest i život.
Shade to dál nestrpěl, zabušil do stěn magické stěny: "Pusť mě ven! Musím pomoct!"
Drakomág se ohlédl, takže jsem viděl jeho obličej z profilu: "Nikoliv, já se o to postarám, jsou to MOJE děti, ty jsi Zlatého nevychovával, když ještě ani neuměl říct souvislou větu. Zůstaneš zde."
Morphin se neuvěřitelně rychle rozběhl.
Shade se zmateně díval za vzdalujícím se čarodějem. Takhle šíleně rychle ještě nikdy neviděl žádného člověka běžet. Ohlédl se za sebe na syčící mláďata. Některé z nich se začali stáčet a usínat. U některých se nedalo poznat, které tělo patří kterému, tak dokonale byli do sebe zapleteni. Žádnou únikovou cestu však, kromě té zablokované nenašel.
Shadeovu pozornost upoutal souboj venku, na Morphina padaly oštěpy, těsně před dopadem se však zviditelnil jeho štít a s hlasitým zasyčením a zajiskřením odrazil jeden z oštěpů.
Shade zatnul pěsti, pomalu ho začala zcvhacovat zuřivost...
S každým dalším zasyčením Morphinův štít slábnul, Morphin již neutíkal, stál na místě, aby sem tam vyslal do vzduchu kužel ohně. Nyní se mu však nedařilo. Nebyl schopen nikoho z okřídlených kožnatých lidí zasáhnout.
Shade vyslal svou ruku ke svému meči, s tichým řinknutím jej vytáhl z pochvy a pevně jej uchopil obouruč. "Vždy jsem byl tvrdohlavý." Máchl mečem proti kouzelné zdi.
A prosekl skrz...
Zmateně se podíval na svůj meč.
Ne, ten by nedokázal tak snadno zlomit Morphinovo kouzlo, ledaže...
Do Shadeových očí se vrátila hrůza...
Místo kde před chvílí stál Morphin, náhle explodovalo.
Drakomág vzal s sebou asi pět groteskních netopýrů do ohnivé náruči smrti.

Johny se opět probudil na stejném místě jako dvakrát předtím. "Sakra, co se to děje?" pomyslel si. Posadil a spatřil že v nohách postele stojí muž v kápi. "Ty?" zeptal se Johny. "Já." odpověděl muž v kápi. "Co chceš?" chtěl vědět Johny. "Přišel jsem ti poblahopřát k vítězství nad Mantrikorou." odpověděl muž. "To je všechno?" opáčil nevěřícně Johny. "Ano, a ještě jedna věc. Můžeš kdykoli odejít." dodal muž v kápi. Jonhy vstal z postele. "Kdo jsi?" zeptal se muže v kápi. "No, dalo by se říct že jsem patronem vil." odpověděl muž. "Když mě omluvíš mám ještě nějáké povinosti." dodal po chvíly a zmizel. Johny si oblekl košily kterou měl položenou na židly stojící kousek od postele, o židly stál opřený jeho meč. Vzal pouzdro ve kterém byl schovaný a přehodil ho přes záda. Vydal se směrem ven z chaty. Vesnice nebyla opustena jako predtim, bylo tu zivo. Kam se Johny podival tam videl vilu. Venovaly se ruznym cinnostem. Johny si vsiml ze se vily mezi sebou bavi, narozdil od momentu kdy v arene bojoval s Mantrikorou. Spatril Horna jak pije z reky. Vydal se smerem k nemu. Mel pocit ze je mezi nimy obrovska vzdalenost. Jako by byly na míle daleko ale pritom blizko. Cestou k Hornovi na sobe citil jak ho vily pozoruji, jakoby byl neco z ceho maji strach. Pritom Johny sam pocitoval silnou nejistotu. Nevedel co se stane. Dokonce zaslechl obdivne hlasy nekterych vil. Kdyz dosel k Hornovi plac ho pres hrbet, kun do nej naoplatku stouchl cumakem. Bylo jasne že jsou oba rádi že toho druhého vidí. "Tak co kamaráde, vydáme se na cestu?" zeptal se ho, kůň zařehtal na souhlas. "Dobrá." dodadl Johny. Rozhlédl se a spatříl Hornovu postroj přehozenou na plotě kousek od nich. Došel pro ni a přehodil ji přes Horna. Johny vylezl do sedla a rohlédl se. Víly se zase věnovaly svému až na několik vil které stály nejblíž. Kývnul na ně a pobídl Horna aby vyrazil vpřed, ten se nenechal dlouho přemlouvat a tryskem se vydal po břehu řeky vpřed.......

Po hodině cesty z vesnice vil dojely k vodopádu, pod ním se třipitilo křišťálově čisté jezero. Johny se rozhodl že si zde odpočinou. Slezl na zem a pohlédl na jezero. To se ve slunečním svitu třpitilo jako diamant. Horn došel ke břehu a sklonil hlavu k hladině. Johny se rohlédl po okolí. Všude bylo ticho, jen šum vodopádu. Posadil se na břehu a sledoval hladinu vody. Pak cosi zahlédl kousek od vodopádu. Vydal se směrem k vodopádu. Když k němu po chvíly došel, zjistil že kousek od vodopádu je vchod do jeskyně. Vlezl ke vchodu a pohlédl dovnitř. Spatřil jak proti němu letí proud bílé energie. "A sakra!" zaklel Johny. Proud ho zasáhl do hrudi a odmrštil na zpět. Proletěl vzduchem a dopadl do vody.......

(Johny ty se dostáváš z potíží do potíží, trocha odpočinku by možná tvou postavu nezabila ne? Každopádně, jen tak dál, píšeš skvěle )


Ohořelé kousky masa dopadali tvrdě na zem. Shade a draci nevěřícně zírali na jejich učitele. Přece nemůže zemřít! On bývá ta postava co vždycky všechno zachrání! Po chvíli získal opět kontrolu nad svými roztřesenými chodidy.
Rozběhl se seč mohl. Uvěřit svým očím však přestal podruhé. Doufal že něco najde, že se zničehonic objeví a znovu ho poplácá po rameni.
Našel jeho značně ohořelé tělo. Zápach smrti byl všudypřítomný, prostupoval nosem, do krku, do hlavy, do vnitřností.
Shade začal zvracet.



"Už by tu měli být!" Madrak sledoval nebojácné oči draků a dračic: "Připravte se!"
Všichni zbystřili své smysly na maximum.
Madrak ucítil cosi ze strany.
Otočil se.
Nic, kromě lehkého vánku a pomalu vstávajícího slunce neviděl.
Asi začínám být přecitli...
Všiml si že ostatní draci také se postupně dívají směrem kterým on a pak se otáčejí zpátky.
"U Pradraka... Z východu! Snaží se nás obelstít!" Zařval Madrak a prudkým švihnutím křídel se vrhl k stínům pochybností...



Stále ještě, ohnutý nad zemí, Shade uslyšel zasténání.
S novou nadějí se otočil k smrtelně zraněnému Morphinovy - Poprvé si všiml, že nemá oči, oheň mu je vypálil. Jeho zčernalé ruce se mu lehce třásli. Bezpochyby musí velice trpět.
Morphin otevřel pusu a prázdými očními důlky se díval na Shadea.
"Z... ze... mm, zem...
"Zem? jaká zem?"
"Je... mi... tt líto." Zachraptěl. Téměř neslyšně vydechl: "Zemmm... řeš"
Vydechl naposledy.
Shade se zvedl a odvrátil oči. Viděl již dost smrti, chtěl se rozběhnout a utéct do bezpečí. Někam daleko, daleko od všeho. Ale hlavně, nechtěl zemřít...

To ASS_Sasin: Uvidíš co se stane.

Johny se probudil na břehu jezera, Horn do něj šťouchal hlavou. "Co?...Co se stalo?" zeptal se Johny Horna i když věděl že mu kůň neodpoví. Posadil se a pohlédl směrem k vchodu do jeskyně. Ta teď byla stejně tmavá jako kterákoli jiná. Pak pohlédl na svoje nohy a zjistil že kalhoty které měl jsou pryč a místo nich byly černé. Na kolenou měl chrániče. Na holeních byl jákési vyztužené chrániče, odlyšné od těch které měl na kolenou. Na obobou předloktí měl také chrániče pobyté kovovými hroty. Postavil se a došel k hladině jezera. Naklonil se nad hladinu a zjistil že obličej mu zakrývá maska. Jeho zelené oči nevěřily tomu co vidí. Na zádech spatřil rukojeť meče, uchopil ji a zatáhl. Meč který měl se nezměnil. "Co se to se mnou sakra stalo?" zeptal se Johny a padl na kolena. Chvíly hleděl jak vodopád čeří vodu jinak klidné hladiny jezera když v tom uslyšel křik. Ohlédl se směrem odku vycházel. Přicházel z cesty kterou sem přišel. Postavil se. Zahlédl skupinu mužů jak násilým táhnou vzpouzející se ženu. Skupina si ho nevšimla. Pak zahlédl že žená má křídla motýla. "Víla." pomyslel si Johny. "Hej!" zařval na skupinku násilníků. Skupinka která o něm nevěděla sebou cukla. "Nechci žádný svědky. Zbavte se ho!" zavelel násilník který měl jako jediný kolem krku zlatý řetěz, jinak byly oblečení všichni stejně, černý oděv a dva krátké meče, to měly všichni. "Tak do toho!" zavolal ně Johny. Skupina až na vůdce se na Johnyho vrhla...

//P.S.-Tady je obrázek jak asi vypadám. Akorát si odmyslete ty lebky a uplně bílý oči.
http://www.midway.com/images/MK_Monks/m ... render.jpg

Zdarvim vsechny prispevatele i ctenare NP. Zkouskove skoncilo a s nim i ma nedostupnost.
to ass_sasin a johny: jako kluci smekam, myslel sem ze to co jsem zameskal budu docitat tak tejden, ale nejak me to chytlo a zhtnul sem to za vecer


„Proč dneska musí foukat takovej vítr“ honilo se Adriel hlavou, když pomalu lezla po hladké stěně nejvyšší věže. Kdyby nebyl celý hrad opředen sítí obranných kouzel, vylétla by nahoru. Jenže hrad je magicky chráněný a použití jakéhokoliv kouzla by ji prozradilo. Takže se nedá nic dělat a musí se postupovat pomalu. Nejdřív překonat nějakou ne moc chráněnou hradbu. Potichu zabít nepozorné stráže a jejich těla někam uklidit. Nenápadný přesun, po střechách, k nejvyšší věži a pak začít pomalu, potichu šplhat nahoru. Stěna, jistě nějakým kouzlem vyhlazená, Adriel spíše pobavil, než odradila. Ještě že je černočerná noc, její roucho přikrylo Adriel a nikdo si nemohl všimnou, že pro vládce toho hradu a přilehlého okolí si jde smrt.

Konečně byla nahoře. Nespěchala. Několik století jejího krví protkaného života ji naučilo trpělivosti. Malým okénkem nahlédla do věže. Byl tam!!! V nevelké místnosti, za pracovním stolem, s množstvím knih, svitků a zkumavek, seděl muž. Nemohlo mu být více než 40. Vypadalo že je plně zabrán do své práce. „Miluju čaroděje. Tak moc věří svým kouzlům, vkládají do nich celý svůj život. Sou tak nepozorní. A přitom, když náhle je jejich čáry zradí, jsou tak křehcí “ prolétlo Adriel v hlavě, zatím co si sahala pro svou černou kuši. Pevně se zapřela v okně, nabila do samostřílu černý šíp a pomalu zamířila. Vítr venku ještě zesílil. Usmála se, asi na rozloučenou, a pak stiskla spoušť. V tu chvíli se prudce otevřeli dveře a do místnosti vešel nějaký muž v kroužkové zbroji a dlouhém plášti. Vypadal jako velitel. Jeho oči oslepil modrý záblesk. To černý šíp prorazil mágův štít a zabodl se mu do lebky. Adriel na nic nečekala. Odrazila se a jediným skokem dolétla až ke dveřím, kde stál překvapený voják. Než stačil jakkoliv zareagovat, již tahala Adriel dýku z jeho krku. „Lidé, jsou tak křehcí“ pomyslela si, když odstrkávala mrtvolu zdejšího velitele posádky. „Stůj!!! Vzdej se!!!“ náhle zakřičel voják, co stál za, teď již mrtvým, velitelem, s nabitou kuší míříce na Adriel. Voják se klepal strachy. Adriel milovala tenhle pocit, když mohla cítit jak mu vyděšené srdce zbrkle pumpuje rozpálenou krev do celého těla. Usmála se a pohnula se směrem k vojákovi. Ten okamžitě, bez rozmyslu vystřelil. Ovšem netrefil nic jiného něž oblak mlhy v místě, kde před chvíli stála vražedkyně. Než se stih vůbec zamyslet kam se mohla podít, zhmotnila se za ním. Poslední co ucítil byla prudká bolest na krku, jak se její zuby, ostré jak meče, draly k jeho tepně. Jeho zbrklé srdce, napumpované adrenalinem, tlačilo ven všechnu krev....

Banda násilníků běžela směrem k Johnymu. Ten zaujal postoj k obraně ale po meči co měl na zádech nesáhl. Když k němu dorazil první ůtočník jen se sehnul před mečem který ho minul. Uštědřil ůtočníkovi podběrák který zvedl do vzduchu a odhodil na dva jeho kumpány za ním. Zahlédl jak vzduchem letí meč a mířý na předloktí, ale ůtočník si nevšiml že je chráněné chráničem. Zařinčení meče o chránič ho vyvedl natolik z míry že si nevšiml kopu z otočky který ho srazil k zemi. Po chvíly boje se dali ůtočníci na útěk. "Zbabělci, to musím dělat všechno sám?" zařval na ně velitel. Johny očekával že se proti němu hned rozeběhne ale nestalo se tak. Vůdce šáhl do kapsi černého obleku a vytáhl tlustý řetěz ovázal ho víle kolem zapěstí. Položil ho na zem a do oka posledního článku řetězu vrazil jeden z mečů tak silně že ze země čouhala jen rukojeť. Pak se roběhl k Johnymu, ten ho nakopl do břicha a pak serií rychle padajících úderů ho dostal na kolena. Velitel se po něm několikrát ohnal mečem ale netrefil se. Johny pak velitele na kolenou omráčil dalším kopem z otočky. Velitel sebou práskl o zem jako podťatý strom. Johny pak spatřil vílu jak se snaží ze všech sil vytáhnout meč ze země. Ten byl ale zaražený tak silně že to nedokázala. Johny se k ní vydal. Jakmile spatřila že k ní jde strachy vytřeštila oči a začala ustupovat jak jen jí to pouta ze řetězů dovolila. Johny k ní došel. Pohlédl do jejího vystrašeného obličeje, strach z něj přímo zářil. Johny si klekl na právé koleno. Nepřestával sledovat její obličej, uchopil rukojeť meče který byl zaražený v zemi a jedním trhnutím ho vytáhl ze země. Pak se postavil a hodil meč směrem k omráčenému veliteli, meč se zabodl kousek od něj. Pak se opět otočil k víle. Ta ho stále se strachem pozorovala. Johny zjistil že je to ta kterou už moc dobře zná. Šáhl po řetězu který měla omotaný okolo obou zápěstí. Rozvázal silně utažený uzel na řetězu. Víla měla opět volné ruce, ale nemohla se strachy hnout. Johny jí podal ruku, víla na chvíly zaváhala. Po chvíly natáhla k jeho ruce svojí. Johny ji pomohl vstát.....