StarCraftCZ.com

Pár minut před příchodem Kaina a Athaneris

Pomalu scházeli jeskynní chodbou níž a níž, příjemné teplo se také stupňovalo. Chodba již neměla žádné louče, ani je nepotřebovala, z konce tunelu totiž vycházelo rudé světlo. Nakonec oba stanuli v nevelké jeskyni, zdroj tepla a červeného světla nerušeně protékal po pravé straně a pokračoval puklinou dále do podzemí. Žhavá láva avšak vůbec nevypadala nestabilně nebo nebezpečně. Navíc, na okrajích ohnivé řeky byla vytvořena malá zídka. Nic, co by zabránilo překročení dospělému drakovy, ale dostatečně velké aby do lávy nespadli mláďata.
Zlatého přepadl pocit nostalgie a začal se ztrácet ve vzpomínkách... "Tady jsem poprvé spatřil svět." Dračí císař ukázal někde zhruba doprostřed místnosti. Derwína byla touto jeskyní uchvácená, pustila kámen a pohladila křídlem svého chotě: "Budu ráda, když také zde, bude naše hnízdo..."
Než stačil Zlatý odpovědět, ucítil ve zdech proud magie, jakoby směřoval do hlavní síně. Také Derwína si něčeho všimla, i když neměla tak procvičené smysly ohledně magie.
"Zvláštní, půjdu zjistit, co se děje." Dračice přikývla a nadále si prohlížela okolí jeskyně.
Při návratu proběhl dračímu císaři nepříjemně chlad po zádech. Zrychlil.


"Shadea, nyní jsi v královské stráži. Zítra nastoupíš službu, budeš hlídat před císařovým vchodem, nějaké otázky?" Po tom, co již Madrak dnes zažil, se snažil všechny formality vynechat a co nejdříve vše vyřídit. Podle tónu doufal, že žádné otázky mít nebudu.
Shadeovy modré oči se zaleskly, "jedinou, můj veliteli."
Madrak se snažil vypadat co nejdůstojněji. "Dobrá, tak jakou?"
Shade se na chvíli zamyslel, hledal správná slova... "Cestou k vám, jsem potkal purpurovou dračici a..."
Zástupce Zlatého mi skočil do řeči: "Šli za Morphinem, měli poslání, sám Zlatý jim ho posvětil, pochybuješ snad o rozhodnutí svého císaře???"
Okolní draci zlostně zasyčeli, byli to královská Elita, vojáci schopni bez váhání splnit jakkýkoliv i ten nejsebevražednější rozkaz. S těmito draky není radno si zahrávat, ostatně, s ŽÁDNÝM drakem není radno si zahrávat...
Shade ve skutečnosti ani náznakem nedal najevo nesouhlas s jakýmkoliv příkazem svého krále, "nikoliv, já jen..."
"Zítra před svítáním vystřídáš stráž." Zopakoval Madrak dosti nebezpečným tónem. Jeho oči Shadea doslova propalovali.
Dal se k odchodu, chtěl se sice Madraka zeptat na mnohem víc věcí, avšak na to si až příliš cenil vlastního života...



Velitel královských vojsk, sledoval malou postavičku Shadea jak odchází, konečně snad bude mít klid...
Po pěti minutách cosi znova udeřilo na jeho mentální bariéru. Unaveně se postavil na nohy a přijal zprávu.
"ak. Pane? Je tu drak..." Zpráva se neustále opakovala a zněla dost nálehavě.
"V Zlatých horách žije několik set draků, děkuji za informaci..." Jeho hlas se ztrácel v ozvěnách.
Trapná chvíle ticha, poté drak odpověděl: "Máte pravdu, avšak tento pochází z klanu Černého..."

Johny se otočil k Satyře která stála za ním. "Víš že chceš jet se mnou? zeptal se jí. "Jo." odpověděla Satyra. "Víš co to obnáší? Gryfové nejsou zrovna zvířata co se nechají pohladit od cizího." prohlásil Johny a hleděl jí do očí. "Je mi jasné že Gryfové nejsou bezmocní a plachý jako laně nebo nějácí jiní tvorové. Ale přece jen mám přivést jednoho Gryfa gildě." opáčila Satyra neůstupně. Johny ji položil ruce na ramena a pronesl: "Bude to náročná cesta. Nemůžu ti zaručit že tě budu moct na 100% ochranit." "Ja vím, pokud budeme mít štěstí tak se nám nic nestane." řekla Satyra a položila mu ruku na tvář zarostlou vousy. "Jdu si pro věci." řekla po chvíly, otočila se a zamířila k východu. Udělala sotva krok když ji Johny omráčil. Při pádu ji zachytil a položil bezbečně na zem. "Promiň, ale nemůžu riskovat že se ti něco kvůli mě stane." omlouval se jí Johny. Pak z brašny vytáhl papír a na něj napsal: "Promiň že jsem tě omráčil, ale tvoje místo je u Killera. Gilda bude muset pochopit že Gryfové jsou divocí a nedají se zrovna lehce. Vyřiď Insolitovi a Killerovi moje sbohem. Snad se ještě potkáme. Johny". Papír sroloval a dal jí ho do ruky, pak ji pohladil po vlasech, vstal a došel k Hornovi. "Padáme odsud kamráde." a nasedl. "Sbohem." dodal když se ohledl na Satyru ležící na zemi. Pak pobídl Horna aby se roběhl a vydali se k bráně která byla zrovna otevřená a proběhly ven. A vydali se na Sever, směrem k horám kde Gryfové žijí.....

Poté, co dostal Zhol' ak najíst a napít, okamžitě usnul. Zlatý trval na tom, aby o něj bylo co nejlépe postaráno, přes jeho fyzický stav bylo zřejmé, že černý drak musel většinu cesty běžet, křídelní blánu měl probodnutou a začal se mu na ní tvořit hnis.
Také měl potlučené celé tělo, nejspíš z pádu. Ovšem bez důkladné prohlídky si tím nikdo zatím nemohl být naprosto jistý.
Dračí císař věděl, že se něco děje. Příliš velká souhra náhod v jednom jediném dni, podle Madrakova výrazu právě teď nastal čas, převzít zpět vládu nad Zlatými horami.
Zlatý se snažil rozluštit hádanky, které mu přinesl dnešní den. Snad dostane víc odpovědí z právě zachráněného černého draka, naděje, že se Černému a jeho kmenům nic nestalo, je však velmi mizivá.

Začalo se stmívat, pár osamělých draků ještě křižovalo oblohou. Avšak i ti se pomalu snášeli zpět do svých jeskyní. Osamělý tvor se s povzdechem začal proměňovat. V závoji noci působila jeho proměna jako přízrak povstanuvší ze země. Jakmile i poslední původní rysy jeho postavy vymizeli. Vzepjal svá křídla a vznesl se do své jeskyně.
Přístál na skále, která slouží jako vstup do jeskyně. Cítil, že něco není v pořádku, něco se světem děje.
Ospale vkročil dovnitř.
Místo aby si jeho oči museli zvykat na tmu, tak jej oslepilo zářivé světlo. Vše okolo něj bylo bílé, vznášel se v prostoru bez prostoru, kde nic bylo všude a kde nic leželo na ničem vedle ničeho. Překvapený Ssarekai zamrkal zda se mu to nezdá. Snažil se někam pohnout, avšak podle čeho mohl poznat, že se skutečně pohnul? Pokud dobře viděl, tak všude okolo něj bylo nic a nicota.
Pokud zde existoval čas, tak podle čeho jej má určovat? Podle tepů vlastního srdce? Podle dechu? Ačkoliv se zde dalo dýchat, nebylo to nutné. Ssarekai se zadrženým dechem vystačil na 300 tepů vlastního srdce a potom ho to přestalo bavit.
Pokusil se zavolat o pomoc.
Kupodivu se mu z další náhlé změny prostředí zvedl žaludek. Nyní se ocitl v místnosti tak temné, že ani nevěřil, že je to možné... Alespoň zde bylo něco, čemu se dalo říkat podlaha a gravitace. Než si jeho oči stačili zvyknout na šero, ozval se všude okolo něj Hlas: "Jsi zde? Proč?"
"Já nevím, kdo jsi? Ukaž se!"
Kolem dokola zněl tajemný šepot, ten mě začínal dohánět k šílenství. Nestačilo že jsem prošel několika dimenzemi, nakonec budu muset mluvit to tmy.
"Já, najednou jsem se ocitl, ani nevím kde, prostě někde, kde nic neexistovalo, a potom jsem zavolal o pomoc a objevil jsem se zde, vysvětlíte mi někdo co se tady děje a dělá mi trochu problém, mluvit do tmy..." Pokusil jsem se upřesnit, svůj příběh.
Poté se ve tmě cosi zhmotňovalo, rozeznával jsem obrysy. Někoho, kdo zde být nemůže nebo ano?
Naproti mně se posadila Kyuubi.

Ssarekai sledoval překrásnou dračici, jak si ho lhostejně prohlíží. Nakonec se zeptala: "Doufám, že se ti tato podoba líbí, nahlédl jsem ti do mysli a k tomuto tvoru máš nejlepší vztah, ale jestli chceš můžu vybrat jinou..."
Ebenovému drakovy chvíli trvalo, než si uvědomil souvislosti. ,
"Ne, tahle podoba mi vyhovuje, Ky... Ehm, jak se vlastně jmenuješ?"
Falešná Kyuubi roztáhla rozčileně křídla a střelila po Ssarekaiovy nenávistným pohledem.
"Jak přesně ji dokáže vystihnout..." podivil se v duchu černočerný drak.
"Nemám jméno, říkej mi třeba... Kyuubi."
"Dobrá tedy, Kyuubi, jak jsi mně našel a jak jsem se sem dostal?"
Dračice na chvíli zprůsvitněla, zamyšleně dala hlavu ze strany na stranu, přesně jako originál...
"Toto místo, je jeden z nedokončených výtvorů mých tvůrců. Váš svět je v nebezpečí, celý se rozpadne, strašlivá moc se snaží vše pohltit. Já hledám ty, kteří dokáží zachránit. Ty, ty bys to dokázal, ale musíš spěchat, vydat se do jeskyně Stříbrného, tam najdeš Zdroj, který musí být zničen, jinak se váš svět rozpadne... A další z výtvorů mých vládců by selhal."
Bylo toho příliš, "já? Proč zase já? Copak jsem toho již nevykonal dost? A kdo jsou tví tvůrci?"
Kyuubi zesmutněla: "Máš pravdu, nejsi ten Vhodný. Až se vrátíš, tvá mysl bude čistá."
Ssarekai se polekal, nečinně sedět rozhodně nechtěl: "Počkej, já to nemyslel..."

Ebenově černý drakl vkročil bez problémů do své jeskyně a jakoby se nic nestalo, se stočil a lehnul si.
Vždyť se také ve skutečnosti NIC nestalo...

Johny a Horn mířily na sever, pryč od Andělské Tvrzi. Johny věděl že udělal cesta na Sever bude náročná, ale to co leží na konci za to nebezpečí stojí. Připadalo mu to jako 5 minut co opustily Tvrz, ale přitom to bylo půl hodiny. Dorazily k říčce u které rostlo pár keřů a stromů. Zastavily aby Horn nabral trochu sil, Johny sesedl ze sedla aby se porozhlédl okolo. Nic než stromy a keře neviděl. Rozhodl se že tu chvíly zůstanou. Johny se posadil u nejbližšího stromu a Horn zatím odpočíval. Odpočívaly asi tak 45 minut a pak se rozhodly jít dál. Dlouho se nic nedělo, každopádně na tohle byly oba zvyklí. Začalo se pomalu stmívat když dojeli k opuštěnému stavení uprostřed ničeho. "Kdo by bydlel tady?" pomyslel si Johny. Přijely ke stavení. Johny slezl na zem a vešel do stavby která zela práznotou. "Tak tohle je divný." pronels a udělal pár kroků když za ním něco zasvištělo. Rychle se otočil aby zahledl jak k němu letí modrá energetická koule. "A sakra!" zaklel a pokusil se uhnout ale střela ho trefila a odmrštila na protější stěnu kde ho spoutaly čtyři energetické řetězy. Chvíly se snažil vymanit z jejich sevření ale marně, pak pohlédl před sebe a spatřil obrys ženy s křídly. "Co?.." začal ale nedokončil protože ho silueta ženy omráčila velice tvrdým uderem ruky......

Jeden z vyvolených dobrodruhů natáhl ruku, snažil se nahmatat kus skály, které by se mohl uchytit. Po chvíli balancování mu podjela noha na poslední chvíli se zachytil kusu trčícího kamene.
Vynadal sám sobě za neopatrnost a pokračoval v lezení, již byl téměř u cíle. Kdyby s sebou neměl ten meč, šlo by to rychleji...
Konečně dosáhl vrcholku a vyškrábal se z posledních sil nahoru. Pohled však vždy stojí za to. Ať si říká kdo chce co chce, pohled na krajinu z vrcholku hor je ten nejkrásnější zážitek.
Pohled na draky opuštěnou krajinu Stříbrného, však tak pěkný zážitek není, v horalovi se mísil strach s napětím. Krajina i široké pásy nekonečných hor byla krásná to ano, ale zvláštní energie pulzující ze vstupu do dračího doupěte působila snad všemi možnými negativními emocemi.
Dobrodruh vytáhl z brašny čistou mapu a zakreslil na její začátek symbol jeskyně.


Zlatého neustále znepokojoval nedostatek "volných" draků. Téměř všichni jeho poddaní se věnovali stavěním hnízdišť. Musel dokonce i když velmi nerad přikázat svobodným drakům, aby se starali o zraněného černého draka. Což bylo pro většinu z nich velmi urážející a potyčky mezi sluhy a svobodnými byly na denním pořádku.
Příliš mnoho zmatků, zakroutil hlavou. "Ne, přineste mu čerstvou vodu. Pro případ, že by se vzbudil a ty, ulov pro ostatní nějakého jelena. Než tu všichni pomřou hlady, rychle!"
Z autority Zlatého měli však všichni draci bez rozdílu postavení respekt...


Po odpočinku se horal vydal dovnitř jeskyně. Neušel ani deset metrů, než se před ním zjevila téměř přízračná postava draka. Horal na nic nečekal a vytasil meč.
Drak zářil lehce svým vlastním stříbrným světlem, jeho dvě smaragdově zelené oči hleděli dál kamsi do rohu místnosti, po chvíli se prudce otočila směrem k dobrodruhovy.
Drak se usmál: "Jsi Hráč nebo Hlídač?"
"Hráč," odpověděl stroze muž.
Drak pokýval hlavou, dobrodruh zjistil, co mu na něm přišlo tak zvláštního, jeho hlava se pohybovala sice rychle, ale obraz se vynořoval téměř se zpožděním. Byl to sice kratičký okamžik, přesto zřetelný při jakémkoliv prudčím pohybu.
"Výtečně, již vásss očekáváme, kdybyssste byl tak lassskav." Drak poodstoupil z cesty.
Muž schoval zpátky meč. Teď jej nebude potřebovat...

Lobastiho neustále tížila vina, vina za to že opustil svého otce, aniž by mu řekl důvod... "Jsem hloupý jako wyverna..." zanadával sám sobě, vždyť právě jeho otec mohl pomoct, na Zlatého se chystá vojsko patraků a on nepřináší nic než zprávy, žádné posily.
Chvíli ještě klel všemi možnými nadávkami, které znal od draků, ale i od lidí, když zjistil že se pomalu uchyluje k večeru.
Nebyl unaven, ale čas doposud měl, vojsko patraků ctilo dávné tradice o neútočení během dračích letů. Stejně tak ostatní rasy ctily jejich "pářící lety," s tím rozdílem že patraci při páření nelétají, avšak tento příběh nevypráví o patrackých zvycích...
Nebylo sporu o tom, že zaútočí za svítání, zasadí tak zlatým drakům tvrdou ránu, draci totiž během dne prakticky nepříjímají potravu, což si vynahrazují většinou až nadcházející den.
Pokud ten den nastane a nikdo je nevaruje, oslabení draci budou pro ně snadnou kořistí...


Dávno poté, avšak přece blízko...
Na místě, jež nyní názývá drak Ssarekai svým domovem.
"Tá - tínku," mladé a neposedné dráče se zvědavě a zároveň tak dychtivě posadilo, "řekni, jak bojovali pa, pa - trakové?"
Stejně neposedná a zvědavá jako její matka, pomyslel si s úšklekem Ssarekai. Vzhledově však byla celý táta.
"Kyuubi, patrakové bojovali zuřivě a rychle, vítr je ani nestíhal dohonit, tak rychle letěli..."
Všechny dračí mláďata, některá černá, některá sněhobílá, některá černobílá, každopádně všechna umlkla a jala se poslouchat jeden z fantastických příběhů svého otce...

Johny nabil vědomí, byl stále v té opuštěné stavbě urpostřed ničeho, pouta ho stále držela na zdi. Postava ženy s křídly která ho omráčila byl k němu otočená bokem a tak si všiml že křidla jsou podobná motýlím ale mnohonásobně větší. Bavila se s dalšímy 2 ženamy. Obě měly také motýlí křídla. Bavily se o něčem čemu Johny nerozuměl. Chtěl se podívat po okolí ale když zvedl hlavu někdo mu na krk přiložil nůž. Jeho čepel byla ledově studená. Pomyslel na meč. Spatřil že je zaražený v podlaze stavení. Žena co mu držela nůž u krku promluvila: "Co jsi zač? Démon?" "Démon? Jak vás tohle napadlo?" odekl Johny. Žena mu přitiskla nůž víc ke krku a stoupla si blíž k němu. "Odpověz!!" zařvala. "Jsem člověk." odpověděl Johny, který netoužil mít na krku dlouhou čáru po noži. "Člověk? Nelži!" pronesla naštvaně neznámá s křídly. "Proč bych lhal?" vyštěkl podrážděně Johny. "Dokaž že jsi člověk." ozvala se další okřídlená dívka, která byla ale klidnější než její přitelkyně. "Jak to mám asi dokázat když tady vysím na zdi?" vybuchl Johny. "Nejdřív mě málem přizabijete vybojem energie, potom mě připoutáte ke zdi že se sotva hnu a teď chcete abych dokázal že jsem člověk?" "Musíme si být jisté." pronesla třetí dívka. "Nemyslíte že kdybych byl démon už bych se dávno dostal z pout a vás zabil?" řek Johny kterém adrenalin pronikl do celého těla. "Musím říct že na tom něco je.." začala druhá. "Taky si myslím." přidala se třetí. "Ale já mu nevěřím." vyjekla první a přitlačila víc na nůž. "DOST!" ozval se čtvrtý ženský hlas. "Co se tu děje?" zeptal se.
"Tenhle tu slídí okolo." zaryčela první. "Je to démon?" zeptala se čtvrtá. "Tvrdí že je člověk" ozvala se druhá. "A co tu chce?" zareagoval čtvrtá na slovo člověk. "To nevíme." přiznala třetí. "Co tu pohledáváš?" zeptala se čtvrtá Johny. "Jenom projíždím na Sever." odpověděl Johny popravdě. "Pusťte ho." přikázala čtvrtá. "Cože?" vyjekla rozzlobeně první. "Zbláznila si se?" dodala. "Ne a řekla jsem abyste ho pustily." opověděla s klidem čtvrtá. První cosi vztekle zaryčela, sundala Johnymu z krku nůž a uvolinila pouta. Johny spadl na zem, snažil se vstát ale nešlo to, nohy a ruce měl od pout uplně dřevěné, proto se opřel o zeď. Vztek najednou převýšil strach, protože nevěděl co stojí za tím že ho čtvrtá pustila. Jediné co věděl že k meči se nedostane protože u něj stojí druhá a třetí. První vyšla ze stavení ven aby se uklidnila. Čtvrtá přistoupila k Johnymu, který se víc nalepil ke zdi. Dřepla si vedle něj. Johny ve tmě viděl jen jejich siluety. Spatřil její ruku jak mýří k jeho obličeji. Strach v něm sílyl. "Neboj se." pronesla a její ruka hebká jako samet mu přejela po tváři....

Johny ve kterém sílil strach nevěděl co se děje. Obrysy dívek s křídly se takřka nehýbali. Pak opět ucítil na tváři ruku hebkou jako samet. Dívka která u něj byla nejblíž pronesla něco čemu Johny nerozuměl. Ostatní tomu ale rozuměly. První se vrátila do stavby už klidná. Johnymu se pomalu začal vracet cit do končetin. Čtvrtá se postavila a došla ke ostatním a začaly se bavit o nečem čemu Johny nerozuměl. Seděl tam na zemi, opřený o stěnu a nevěděl co s ním bude dál. Myslel že je s ním konec. Náhle se čtveřice ohlédla po něm. Johny ztuhl. Čtvrtá přistoupila k němu a podala mu ruku. Johny zaváhal. "Neboj se." pronesla něžným toném čtvrtá. Johny natáhl ruku k její a uchopil ji. Dívka mu pomohla vstát. Johny raději nic neřekl. Čtvrtá se otočila k ostatním, takže Johny měl před sebou její křídla, opět se bavily o něčem čemu Johny nerozuměl. Johny je chvíly posluchal, v naději že pochytí něco o tom co mají v plánu. Čtveřice na něj pohlédla. "Kdo.." začala čtvrtá ale nedokončila protože do stavby vletěly tři výboje energie. 2 trefily stěny a jeden trefil první kterou rána srazila k zemi a omráčila. "Neee." zvolala druhá a chtěla ji jít na pomoc ale sotva udělala krok, stranu kde byly dveře rozrazila vlna která všechny srazila k zemi. Johny zaslechl smích který mu připoměl démona, ale na démona byl až moc lidský. "Copak to tady máme?" ozval se hlas z venku. "Čtyři víly a ještě někoho." ozval se další hlas. "Přebytečného zabijeme a víly si necháme na zábavu co chlapy?" ozval se třetí hlas. "Proč ne?" zasmál se čtvrtý. Johny vstal. Spatřil čtyři mužské postavy před stavbou. Došel k meči a uchopil rukojeť. Cuknutím ho uvolnil. Vydal se směrem ven. "A hele, ten chlapík se chce nechat zabít." rozesmál se první nájezdník.
Ostatní tři se rozesmály taky. "Dneska to nebudu já kdo umře." pomyslel si Johny a zastavil. Meč vzplál. "Co to..?" vyjekl jeden z nájezdníků. "Je to jen trik. Zabte ho!" zavelel nájezdník nejblíž Johnymu a rozeběhl se proti němu. Johny vykryl jeho výpad, při nárazu čepelí o sebe meče zajiskřily. Nájezdník odskočil a mrštil po Johnym další výboj energie, ale Johny jen tak tak uhnul. "Na co čekáte? Na něj!" zařval rozzuřený nájezdník. Ostatní ho polsechly a rozběhly se proti němu......

S laskavým svolením Insolita...

Ačkoliv bylo pozdě večer, Insolitus nespal. Nikdy nespí.
Nepotřebuje spánek, aby dočerpal sílu. K tomu mu stačila krátká meditace, nyní, všechno bylo špatně.
Když se jeho duše vracela, nenašel své tělo na původním místě. Chvíli soustředil své pouto, aby zjistil kde se jeho tělo nachází. Zděsil se.
Bylo na místě, o kterém sám nevěděl, že vůbec existuje. Na místě, velmi, velmi daleko mimo tuto realitu...
Pokud si neposípší, již tak skončí navěky...



S laskavým svolením Kaina de Amedhy...

Shromážděním projel výkřik. Série výkřiků. Tři mohutní královští strážci s sebou částečně vlekli, částečně táhli mladou dračici.
Purpurový okamžitě poznal, část svého doprovodu. Tohle nedopadne dobře.
Stále řvoucí dračice sebou zmítala a držela pevně víčka svých očí zavřené, tak pevně jak jenom dokázala, jako by na jediném pohledu, závisel její život.
"Athaneris!" Purpurový k ní přiběhl, byla v šoku. Vůbec nereagovala na okolí.
"Co se to tady u Pradraka děje???" Zařval Zlatý přes celou síň, všem projel mráz po zádech. Nikdo se nechtěl Zlatému zpovídat. Nakonec tak jeden z královských stráží udělal: "Králi, ona, pohlédla," drak se nejistě podíval na Athaneris a pokračoval, "podívala se na..." Drak se bezvládně sesunul na podlahu.
Zlatý si ještě chvíli prohlédl draka, který teď ležel v bezvědomí, skoro jakoby čekal, že se probere a dopoví svůj příběh. Pak zvedl hlavu a řekl: "Purpurový, zvážil jsem všechny okolnosti. Athaneris půjde do "hry o život" a Kain bude hráčem."



Netrvalo to dlouho, a přesunul svou duši k tělu. Čekal na odpor realit, ale nic takového se nestalo, skoro jakoby byl očekáván.
Skoro jakoby kráčel rovnou do pasti...
Sice svět dokázal vnímat, ale jen velmi nezřtelně. Vše by mělo být různě pokřivené, avšak ne v této realitě. Vše bylo naprosto jednoduché, dokázal rozeznat pouze gravitaci, zemi a také světlo vycházející z místa, kde leží jeho tělo.
"Nechť se stane co se stane", pomyslil si a začal se vracet zpět do svého těla...


Pokračování obou příběhů příště...