|
Kain seděl ve své kruhovité jeskyně.
Nehybně.
Sám.
Pozoroval Srdce Sabaratu a byl znepokojený. Rudé pulzující světlo zmizelo a to znamenalo jen jednu věc. Zajatec unikl. Kain vzdychl, obtočil si řetízek kolem prstu a přiložil drahokam k ústům. Tiše zašeptal zaklínadlo. Amulet se rozevřel, jako když květ po dlouhé zimě chce opět načerpat první paprsky slunce. Sartharský anděl se kolem sebe rozhlédl, a když viděl, že je sám, začal s přeměnou. Svaly se napnuly, oči a vlasy zčernaly, jen několik rubínových žilek nasávalo stíny do nekonečné prázdnoty Kainova nynějšího pohledu. Ústa se naplnila ostrými tesáky, uši se protáhli. Nárůst svaloviny dokončilo prodrání se zahnutých drápů napovrch. Amulet na tuto změno zareagoval a z červené barvy přešel do sněhově bílé. Kainovo nestvůrné já pozřelo drahokam. On sám cítil jak mu padá dolů. Pomalu. Pomalinku postupoval. Klidně dál. Hlouběji. Ne ještě ne. Vše musí být dokonale načasované nebo tak maximálně spáchá sebevraždu. Ještě chvíli. Už jen pár centimetrů.
Teď!
Kain opět vrazil své nestvůrné drápy do svého těla a jako nějakého parazita vyrval amulet zpět na povrch zemský. Kainovým břichem projela strašná bolest. Jeho řev se musel nést hluboko dračími chodbami. Padl na čtyři a vyplivl něco, ze své černé krve. Až znechuceně si otřel svá potřísněná ústa a opět se opřel o stěnu jeskyně. Z tváře si odhrnul pramen vlasů, který už opět získal svou platinovou barvu. Takřka lidskou rukou si pohladil kůži na břiše. Rána opět zahojená. Zůstala jen malinká jizvička, která ví co se doopravdy stalo.
Svěřenec purpurových si dal opět dar od neznámého zpět na krk. Řetízek zacinkal do ticha sluje. Kain, klidně oddechujíc, stále hleděl kamsi do prázdna. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. „Mám tě, můj příteli!“, neslo se mu myslí.
„Od teď ať půjdeš kamkoliv já půjdu s tebou. Nikdy se přede mnou neschováš. Ať jsi kdosi . Ať jsi kdesi! Protože tvá podstata nyní koluje v mých žilách. A až se spolu opět setkáme. Dokončím to co jsem měl udělat již dávno!“
Kain otevřel opět své oči a pohladil předmět, který ležel vedle něj na podlaze. Byl to nůž a na něm vyryto několik léčivých run. A také některé, které podporují regeneraci.
Athaneris spala ve svém pelechu. I když stále měla lidskou podobu, a tak nějak si na ni již zvykla, byla schoulená do klubíčka jak spí draci ve své dračí podobě.
Vypadal jako nemluvně.
Její nahé tělo mělo ten kouzelný odstín světlounce fialové. Hruď stoupala a klesala s tím jak pravidelně zlehka dýchala a dlouhé vlasy, které hladily její záda, hrály všemi barvami fialové, avšak karmínová převažovala.
Spala tak klidně.
Nechráněně. Až bezbranně. Oči zavřené víčky, která se jen sem tam hla.
Víčky, která nyní nebyla zakryta šátkem, který dostala od bývalého Purpurového.
Víčky, která chránila onen sen. Tma. Cizí slova. Zmatený běh chodbou. Strach. Poznání. Běh. Tma. Běh! Pach smrti! Běh dál kamsi do neznáma! Více hlasů!! Šílenství!! Běh!!! Pád!!! Otevření svých mladých očí!!! A…
Athaneris vykřikla! Ještě v šoku se snažila utéct pryč. Pryč od toho všeho, jenže její záchranu znemožnila stěna jeskyně. Vyděšeně se ohledla do tváře oné kamenité masy. Rychle dýchala a zmateně se dívala po svém brlohu a hledala šátek.
Našla ho. Opatrně ho vzala do dlaní. Ruce se jí celé třásly. Dýchala již klidněji a myšlenky se zpátky pokojně uklidnily. Zavázala si ho zpět přes své oči. Udělala uzel a lehla si zpět do pelechu. Schoulila se do klubíčka a začala plakat. Slzy ji smáčely onu černou látku a dál sklouzávaly po její hebké tváři.
Myslela jen na jediného. Jediného, který ji miloval. Na první pohled to nebylo nijak znát, ale ona cítila, že ji miluje jak jen jeho srdce bylo schopno. „Můj drahý. Má lásko.“, zašeptala do ticha. „Nechci ti ublížit. Nechci tě ztratit“, její šepot přerušil vzlyk,
“Jen kdybys věděl, proč šátek můj slzami se jen třpytí
Co trhá mou masku na hromádku střepů
Proč nikdy tě pohled můj nespatří
Proč řítím se Temnotou stále jen dolů“
Slova se dále jen v prázdnotě rozpouštěla a jedinou odpovědí pro Athaneris byl další příval perleťových slz.
daleko na severu
Vard’Hatherech se díval na obřího ještěrovitého tvora, který měl na sobě sytě černé šupiny. Obr, který byl přikován, ke skále s sebou zmítal a vypouštěl jedovaté výpary na každého, kdo se dostal moc blízko.
Náčelník kmene Anubuther, nadzdvihl svou rituální masku a odplivl si do písku.
Dvě stě. Dvě stě jeho můžu ho to stálo. Ale byl úspěšný. A to bylo hlavní. Jedním máchnutím jeho svalnaté tlapy odehnal několik much z jeho rohů.
Odfrkl si. Otočil se a vyšel z hlavní jeskyně. Bylo z ní krásně vidět na menší plošinu, která spojovala tři hlavní hory. Dole asi pět jeho můžu táhlo menšího ještěrovitého tvora k popravčímu. Tvor se sice pokusil o nějaký odpor, ale ten byl zbytečný. Jeden lovec z Anubutherského kmene přiskočil k ještěrovi a dobře mířenou ranou pěstí ho omráčil. Bezvládného ho pak již lehce dotáhli na konečné místo. Kat v rituální červené masce pohlédl na Vard’Hatherecha. Náčelník zdvihl svůj nestvůrný štíří ocas a na znamení jim máchl. Popravčí zdvihl svou mohutnou sekyru a ťal…
_________________
" Better to reign in hell than serve in heaven " (J.Milton)
|
