StarCraftCZ.com

"Výborně," Morphinovy vyhrkly slzy do očí: "Já věděl, že to dokážeš."
Prohlédl jsem si sama sebe a byl jsem zmaten, ale zároveň štasten.
Místo žlutých šupin, jsem měl je měl naprosto černé, stejně tak i křídla. Moje spodní část těla, od krku po koneček ocasu byl v kontrastu s černou naprosto žlutý. (Napadá vás něco? Koukněte na mého avatára...) Bylo mi horko, postupně se mi však krev zahřála na dostatečnou teplotu, úžasné, moje křídla měl rozpětí odhadem asi 6 metrů. Natáhl jsem svůj krk k dojatému Morphinovy: "Díky. Proletím se."


Kdesi na západě...
Tamara si prohlížela dračicy připoutanou ke zdi řetězy. Byla v lidské podobě. Odporné, jak se draci snaží pořád napodobovat lidi. Měla naprosto dokonalé tělo, přitom si zanechala něco zvířecího, přitažlivost. Kyuubi se probrala. Jakmile otevřela oči, zatahala za řetězy, daleko silněji než by žena s její podobou dokázala. Podívala se čarodějce zpříma do očí: "Proč?"


Ačkoliv jsem již jednou byl drakem, vždy jsem si připadal v dračí kůži cize a nepatřičně. Teď, jakoby jsem byl drakem celý svůj život. Jediné na co jsem si musel zvyknout byli větší křídla, ale díky nim jsem měl alespoň snazší let.
Pode mnou jsem ucítil maso, čerstvé maso. Začali se mi sbíhat sliny.
Přistál jsem, byla to mrtvola jelena, jenže byla zabita člověkem, ale lidé by přeci nikdy...
Něco mi celé tělo přitlačilo k zemi. Zařval jsem. Síť. Snažil jsem se ji roztrhat. Lidský pach, někdo se blížil. Ta prokletá síť, vychrlil jsem do okolí oheň. Nic, musí být magická. Čím déle jsem zápasil, tím byla těžší. Nemohl jsem se ani pohnout. Zlostí jsem se třásl. Až se mi dostane do pařátů ten...
Někdo vyšel z lesa. Muž. Za ním z lesa vyběhli kopinícia lučištníci. Podle ruchu vyběhi i z druhé strany lesa a obklíčili mně. Přišel až ke mně, na tváři měl vítězoslavný výraz. Řekl něco v lidském jazyce. Bolest. Třikrát mě něco bodlo do boku. Chtějí mně snad zabít?
Chtělo se mi spát... Strašně moc... Zavřel jsem oči...

"Hmm vy si dělejte co chcete." Pronesl jsem. "Pod jdeme trénovat Satyro." Řekl jsem a odešel, Satyra mě následovala. Johny ještě stále něco vyřezával a Insolitus přemýšlel komu by jsme měli pomoct. Se Satyrou jsme došli na menší mítinku. "Tak budeš pokračovat v tom co jsme trénovali minule." Kývl jsem hlavou na znamení souhlasu. Rozkročím nohy a vytvořím potřebné prstní znamení a začal jsem se soustředit. Kolem mě vzplál Modře hořící kruh (Obr. asi takhle nějak to vypadá). Jak jsem jen mohl jsem se soustředil. Oheň kolem mě pomalu začínal klesat a bylo slyšet jakési bouchnutí. Otevřel jsem oči a rozhlédl jsem se... "Povedelo se!" Zařval jsem a dál se rozhlížel.




Jenom aby jste věděli tak se Satyrou cvičíme celou cestu.

Osm nocí.
Osm nocí, plné hvězd, jenž neslyšně a trpělivě zdobily noční závoj Paní noci, Velké Sehderisi.
Těch osm nocí již trvala Kainova cesta zpět k hranicím Purpurového. Naoranžovělé listí podzimních stromů, se zvolna začalo měnit v lehce nafialovělý sen. Stromy zdvojnásobily svou velikost a i rozeznat noc od svítivého dne by nepozornému člověku dalo problém. Světlušky, které svým tyrkysovým světlem započali svůj půlnoční bál, vykouzlily na Kainově tváři lehké pousmání. Cítil náhle v sobě klid. Vše se halilo do nočního ticha. Jen vítr hladil trávu a šeptal jí sladká slova na dobrou noc. Kain kráčel neslyšně dál. Srdce Sabaratu se mu houpalo na krku. Platinové vlasy přijímaly chlácholení větru stejně dychtivě jako spící tráva a nechávaly se unášet onou lehkostí. Kain se zastavil. Pohlédl na Měsíc svýma stříbrnýma očima.
Přepadl ho stesk. Stesk po ní. Po dívce, která nebyla jako on. Po dívce, která by za něj položila svůj život. Svůj dračí život. Stejně jako by on položil svůj život za ní.
Kain ztěžka vydechl a pokračoval dál lesní cestičkou. Měsíc schoval svou bílou hřívu za plujícími mraky.
Cesta se stávala užší a více kamenitá. Neprostupný temný les vystřídalo několik pokřivených keřů. Údolí se proměnila v kopce, kopce v hory. Z nebe začaly padat sněhové vločky a krápníky si svým cinkotem šeptaly zprávu o příchozím. Kain odhodil kus nohy z polárního tygra., kterou právě posvačil a utřel si svá krvavá ústa do černého pláště. Zbylá krev ,vytékající z odhozené tygří části těla, zbarvila sněhově mrtvolnou peřinu svou karmínovou podstatou a hladově se vpíjela do země.
Kain se sklonil k onomu místu a spatřil, že krev zalila zmrzlé poupě. Natáhl ruku a vyslovil několik slov v neznámém jazyce. Kolem jeho ruky se začal zhmotňovat černý dým, který tančil jak hejno hladových hadů samotné temnoty. Jak vystřelené šípy se nemilosrdně zabodly do země kolem poupěte. Ledová schránka květu praskla. Stonek zmohutněl a listy nabraly místo zelené, černý nádech. Květ zářil sytě červenými okvětními lístky, dávaje tak najevo, že tygrova oběť nepadla nadarmo. Kain lehounce pohladil růži, kterou přinese jako dar. Jí. Dívce, pro kterou byl ochoten zemřít. Dívce jenž nesla jméno Athaneris.
Míle ubíhaly, vítr sílil. Kain cítil, že je blízko. Kápi si držel u obličeje, druhou rukou chránil růži, schovanou pod pláštěm. Letět v tomto blizardu by byla sebevražda, a stejně nevěděl kolik sil by ho to stálo. Poté co porazil temný mrak Kainova síla hodně ochabla.
Věděl proč to tak je. Ona anomálie byla pro něj zdroj temnoty. Nepředstavitelný zdroj, který on mohl využít ve svůj prospěch. I toto ho naučil, onen neznámý z talismanu, jenž nosil stále na krku. Byl to dar i prokletí zároveň. Mocná dvousečná zbraň. Ano, to bylo ono. Stejně jako oheň si žádá kyslík tak Kain lační po temnotě. Avšak ještě po něčem. Letmo se podíval na růži. Na její rudou krásu. Byla v pořádku.
Najednou vítr nabral na síle a blesk rozštěpil oblohu. Bylo po všem. Žádný vítr, žádné štiplavé vločky. Kain stanul před ledovou bránou. Otřepal ze sebe sníh a odhrnul si kapucu zpět dozadu. Přistoupil k bráně a ponořil do ní svůj obličej. Pevná ledová skořápka jako by na onom místě byla vodní hladina.
Kain ucítil chlad, který objal jeho tvář a zkoumavě ji hladil. Náhle jakoby stovky hlasů zašeptalo.
“Nie‘ eilenne wertecheil ateinne“ .
A ohromná brána se otevřela. Kain se uklonil na znamení díků a vstoupil. Před ním se již tyčily majestátné Ssemeresatiské hory a ta nejvyšší. Amethys’Selerin. Domov purpurových.
Kaina zakryl stín. Zvedl svou hlavu a spatřil jednoho z dračích strážců.
„Vítej Kchaine! Purpurový tě ušš netrpělivě očekáváá.“ Kain kývl. Purpurový drak se vznesl, chytl Kaina pařáty a letěl s ním ke vstupu do trůnního sálu.
„Dál musíš jít sssám.“ Pravil střážce, když přilétli ke vstupu a odletěl. Kain se díval za mizejícím drakem a otočil se.
Před ním stál Purpurový ve své lidské podobě, což Kaina lehce překvapilo. Stál tam ve svém fialovém rouchu, na krku bohatě zdobený amulet s ametysty. Černé havraní vlasy měl sčesané dozadu a černý plnovous úhledně upravený. Přátelsky se podíval na Kaina svýma šedýma očima, které měnili barvu na stříbrnou a hned šedou podle toho jak vládce mrkal. Položil sartharskému anděli ruku na rameno.
„Dokázal jsi takřka nemožné. Udělal jsi toho možná víc, než si uvědomuješ. Nejen pro nás.“, Purpurový se usmál.
„Jsem rád, že jsi zpět Kaine.“, Meldredaht se odmlčel a podíval se do nitra jeskyně. „A věř mi, že nejsem sám.“, pravil a šibalsky se zahleděl Kainovi do očí. Ten znejistěl a jeho bledá tvář jakoby na tvářích ztratila svou mrtvolnou bělost a lehounce se zabarvila. Dračí král se usmál.
„Tak běž za ní.“, pobídl Kaina a kývl hlavou směrem do trůnního sálu . Kain se uctivě uklonil a vyrazil do nitra hory. Jeho nohy ho nesly rychleji než čekal. Srdce mu bušilo v hrudi, ale nevěnoval tomu pozornost.
Náhle se zpoza trůnu vyloupla postava a vrhla se Kainovi do náruče. Kain cítil jako ho až křečovitě objímá. I on jí pevně sevřel. Svou milovanou Athaneris. Hladil jí po jejích vlasech, které se z bledé fialky zbarvily do záře karmínových rubínů. Se slzami, které vytékali z očí jež stále zakrýval černý šátek, na něho pohledla. Kain sáhl k opasku pod svým pláštěm a předal ji rudou růži. Athaneris ji s údivem přijala a přičichla si k ní. Tímto kouzlem se vůně květu, darované z temné lásky, roznesla po celém prostoru sálu.
Dívka s nafialovělou kůží se přiklonila blíže ke Kainovi a zašeptala:
Tvé kroky jsou tak neslyšné,
však bolest s tebou přichází
Co bylo až tak strašlivé,
že úsměv z tebe nezáří?

Kain zavřel oči a pomalu je opět otevřel. Pohladil svou lásku po tváři a takřka nepřítomně pravil,

Opět jsem si vyrval duši
k tomu abych rozuměl
Na mé kroky jen krev prší
Já temné síly umlčel

Athaneris se zachvěla. Opřela svou tvář Kainovi o rameno a vzala jeho ruku, která ji hladila.
Tvá duše se jistě zahojí
Část své ti klidně dám
Bez tebe život za nic nestojí
Bez tebe jen umírám

Kain se vymanil z jejího uchopení a přiložil své rty k jejím vlasům.

Prokletý jsem má nejdražší
a ani ty nic neuděláš s tím
Mé rty jen zkázu přináší
Ty miluješ jen temní stín

Dračici opět stekla jedna slza po tváři.

Stíny v tobě nevládnou
A tvé rty již dobře znám
Tak přes svou touhu zvrácenou
Lásku hořce poznávám

Sartharský anděl ji pevně znovu objal.

Jsem jak duše bez těla, jako Měsíc bez země
Musím tě však varovat, ve tmě se jen smrt schovává
Však chceš-li kráčet vedle mě
Zde jest ta ruka, co ocelí je prorostlá…

Odtáhl se od ní a podal ji svou ruku dlaní vzhůru. Athaneris se na něj s rozpaky dívala. Pak pomalu svou ruku vložila do jeho. Dlaň se dotkla dlaně. Chvíli tak stáli. Prudké obětí a vášnivé políbení.


Meldredaht stále ve své lidské podobě stál na okraji skály před vstupem do jeskyně. Pozoroval zapadající Měsíc. Usmíval se a vychutnával si vůni růže...

To co si bude myslet moje Dračí já bude oranžověLidské já bude v kurzívě a tyrkysově

Upadl jsem do spánku beze snů. Do velmi nepřirozeného spánku. Spánku z něhož vás neprobudí ani ta největší bolest, ani hluk. Pouze čas. Nebo se probudíte, ale nepodstatné věci jako čas a tělo vás již zajímat nebudou...


Odněkud vzdáleně jsem zaslechl hlasy. Nerozuměl jsem jim. Otevřel jsem oči. Nemohl jsem tomu co jsem viděl uvěřit. Okolo mně probíhal ruch města, lidé se mi velkým obloukem vyhýbali, většina se starala o to jak co nejlépe prodat ovoce, nádoby, šperky, oblečení a různé věci další z celého království. Dělá se mi z toho špatně, chtěl jsem se postavit, ale nejde to. Jsem přivázán. I tlamu mám uvázanou jako nějaký dobytek před popravou. Přede mnou se dva muži o něčem bavili. Jednoho jsem poznal. Vší silou jsem se vzepjal, natáhnuté lana zaskřípali, šupiny mě začali pálet jako bych byl na otevřeném ohni. Čímž jsem na sebe přilákal pozornost, věttšiny obyvatelstva. Můj věznitel ke mně přišel a řekl něco v lidském jazyce. Pohlédl jsem mu do očí. Zopakoval stejné slova. S pohrdáním se otočil a zařval někde za moje záda.
Ucítil jsem chladnou ocel na svém břiše. pochopil jsem, nevrť se a možná budeš žít. Pomalu z každé strany ke mně přišli dva lovci a uvolnili mi čelisti. Nevěděl jsem jestli rozumí dračímu jazyku: "Co po mně chcete?"
Něco tupého mi dopadlo na koneček ocasu. Bolestí jsem zasyčel. Spálím toho idiota na prach! NE! To by bylo to poslední co bychom udělali. Přemýšlej. Drakobijec si někoho zavolal. Muž který přiběhl, měl na hlavě pleš a celý byl v drahém oblečení. Drakobijec po něm něco chtěl, ne chtěl, spíš jakoby mu přikazoval. Úředník měl strach, ze mně, ale větší strach ze samotného drakobijce. Přikývl a rozběhl se mimo mé zorné pole. Mám, plán... Věř mi...

Ernest věděl co přijde. Sledoval z okna celé dění, od doby kdy sem drakobijci přitáhli draka, jak ho přivazovali magickým provazem, až po vyžadování zásob na cestu a také "zaplacení." Drakobijci zde po dlouhou dobu vybírali velké výpalné s tím, že chrání město. Což bylo sporné, vždy když městu hrozilo nebezpečí, statečně zmizeli. Oni byli nájemní lovci. Vše co dělali bylo jen pro peníze. I za toho draka jim musel někdo zaplatit, otázkou je, kdo, jelikož jejich služby jsou drahé.
Ernest se vrátil myšlenkama do reality. Byl jediný kdo znal trochu dračí řeč. Chlubil se s ní hlavně na různých večírcích, kde s ní zpíval svoje svoje balady. Ovšem nyní měl čelit tváří v tvář opravdovému drakovi. Mlčky se zadíval na černého draka. Podruhé v životě vidí draka. Bez jakéhokoliv zaklepání starosta rozrazil dveře.


Patrakové začali být neklidní. Nestačilo, že musí trpět hlady, jelikož jim Matriarcha zakázala lovit. Navíc ucítili člověka v jeskyni Matriarchy a dokonce odtamtud cítili i draka. Nikdo se však neodvažoval jakkoliv zapochybovat nad královniným rozhodnutím... Poslední Vorglid, který byl spatřen na lovu, byl velmi bolestivě přinucen mlčet... Navždy...

Hu, ASS_Sasin začíná trpět rozdvojením osobnosti? To bude zajímavé...

Co já? Vás by mělo víc zajímat co dělají Patrakové. Každopádně máš pravdu, bude to hodně zajímavé...

V lese:

Bitva zuřila ještě velmi dlouho. Satyra a Killer cvicily. Johny prave dovyrezal vlka a dal si dvacet. Insolitus odnekud vyhrabal knihu se slovy: "Nebudu si lamat hlavu tim jak se zapojit do bitky." Když bitva po 24 hodinách bitva utichla, všichni se podívaly proč. Všude ležela těla padlých obou stran. Když se skupinka rozhodla vydat na cestu pohlédla k východu. Zpoza hor vykouklo slunce, jasné. "To je krása." zvolala Satyra. "To je." přidal se Killer. Další cesta se nesla v dobré náladě. Nejspíš za ni mohlo slunce které bylo opět vidět. Když se skupina zastavila u říčky aby si odpočinula. Johny se natahnul aby si trochu odpocinul. Behem chvilky usnul. Sen který se mu zdál byl hrozný. Viděl sám sebe, v černé zbroji, se stejným mečem, jenže meč byl krvavě rudý, ne nebesky modrý. Jeho dvojče, dá-li se to tak nazvat bylo pod vlivem zla. Viděl jak jde k němu a napřahuje se mečem. V tu chvily se Johny probudi, cely spoceny, vydeseny a vzteky bez sebe. Nikomu neřekl co se mu zdálo, ale cítil jako ho jeho temné dvojče k sobě volá.......

S každým krokem Ernest cítil, že slábne. Blížil se k oné ohromné bytosti se strachem a pokorou. I když byl drak pevně svázaný, vyjadřovala z něj nekonečná síla a moudrost, tělo se chtělo rozběhnour pryč a už se nikdy nevracet, rozum ho přesvědčoval o opaku.
Vteřiny ubíhali jako hodiny. Připadalo mu to věčnost než přišel za velitelem drakobijců.
Měl typicky válečnické rysy, ohromné svalnaté tělo jež pokrývala runová plátová zbroj, helmu držel v podpaží, čímž zdůraznil své černé vlasy a trojitou jizvu přes tvář, která začínala pod levým okem a končila mu pod bradou. Přímo z něj čišela autorita, ale způsob jakým ho fascinoval drak, se nedal s rytířem srovnat.
"Ty?" Drakobijec měl v hlase odhodlání a taky pohrdání. "Umíš mluvit s tímhle?" odplivl si směrem k drakovy, který výhružně zasyčel.
"Ano, já..."
"Co ti tak dlouho trvalo?" Mladík otevřel pusu aby odpověděl, ale zabiják mu skočil do řeči: "Varuju tě nic na nás nezkoušejte. Přeložíš téhle ještěrce přesně co ti říkám. Jasný?"
"Pokusím se."
Drakobijec zamhouřil oči. "Mě nezajímají žádné pokusy. Uděláš to." Drakobijec poodhlail svůj obouruční meč, který vláčel na zádech. "Je ti to jasný?"
Ernest svoji budoucnost neviděl příliš růžově, v životě neslyšel draka mluvit. Pokýval hlavou na znamení souhlasu. V tichosti zašeptal zkráceně modlitbu, zhluboka se zadechl a přistoupil k drakovy, ten pohled v jeho očích se mu vryl do paměti. Tak... Něco mi říká, že na tohle setkání do smrti nezapomenu. Pomyslel si mladík a oslovil Černě-žlutého draka.



Stařec přecházel sem a tam, už tři hodiny čekal, nakonec se posadil. Zhluboka se nadechnul. Zatraceně, už stárneš. Není to žádný mládě, dokáže se o sebe postarat.
Kéž by Morphin věděl jak se mýlí...



Zlatý měl plné pařáty práce. Od něj a k němu běhali nejrůznější draci, nejrůznějších společenských vrstev. Každý měl spoustou otázek, sporů, dohadů, stížností. Už ho to začínalo unavovat. Postavil se na zadní a ze všech plic zařval. Dunivá ozvěna se nesla hluboko do podzemí a jejich obyvatelé se běželi schovat. Konečně nastal klid. "Ti, kdo mají otázky ohledně Shadea, běžte nalevo. ti zbylí co pro mně mají něco životně důležitého, napravo. Ostatní zmizte!" Draci a dračice se na sebe podívali a větší polovina jich odešla. Napravo jeskyně zůstala jediná dračice v lidské podobě. A cosi malého měla v náruči. Bylo to zakryté jakousi bílou látkou, která se zvláštně vlnila. Zlatý zvědavě dal hlavu na bok. "Copak to je, že si to zalouží moji pozornost?" Dračice předstoupila a poklekla. "Našla jsem to v lese, při lovu. Normálně bych to nechala být, jenže..." Odhalila Zlatému pokrývku. Císař nevěděl co říct. Po několika minutách, začali ostatní draci raději odcházet. Vzpomněl si na svého otce. Zašeptal: "Proroctví se naplňuje." Usmál se na svou budoucí družku, tak jak to jen dračí císař dokáže...

Alessa zvedla ruku a pomalu jí kroužila nad vodní hladinou. Obraz se rozjasňoval. Zprvu byla vidět jenom mlha,ale brzy byla scéna vidět tak jasně,až měla pocit,že je tam. Viděla nějaké dva muže,jednoho zřejmě značně nervozního. Ovšem to ji nezajímalo. Chěla vidět jeho,chtěla vědět,že ti hlupáci nakonec neselhali.
Posula scénu o kousek doleva. To,co viděla,ji přinutilo k úsměvu,i když na její tváři to vypadalo spíše jako ďábelský škleb. Je to již dlouho,co se naposledy doopravdy smála.
Výjev spoutaného,černo-zlatého draka ji obšťastnil. Zašlo to dokonce tak daleko,až uvažovala,že drakobijce usmrtí jenom rychlou a bezbolestnou smrtí namísto dlohého mučení a následné přeměny v oddané služebníky. Rychle to zavrhla. Mohla by tím ukázat slabost a to si nemohla dovolit. Ani by jí to neuspokojilo tak,jako pomalé umírání. I tak,někdo musí nahradit ty,co se rozpadli na prach. Mávnutím ruky přerušila obraz.
Tak nakonec jej zajala,toho,který si říká Shade. Jenom ona a pár vyvolených věděli jeho pravé jméno. A doufala,že se tento okruh nebude zvětšovat.

Samuel vyrešil Alessu zrovna uprostřed rozjímání. Toto samo o sobě by mu podepsalo ortel,kdyby neměl naléhavou zprávu. Polk. Doufal,že velekněžka přijme jeho zprávu jako naléhavou. Tresty za vyrušení bývaly kruté.
Omlouvám se,velekněžko,ale obávám se,že se stalo něco strašného.
Mluv a modli se,aby to bylo tak strašné,že by to stálo za vyrušení. řekla velekněžka a v očích jí zaplál výhružný plamen.
Jde o rituál přivolání. Zdá se že...
Alessa netrpělivě chytla Samuela pod krkem.
Co se stalo,řekni mi to,nebo tvůj život zkrátím na pár sekund.
Crrrr... Duch byl moc... moc silný. Dokázal přerušit kruh a zmizet i s tělem hostitele. Ale to není.. není to to nejhorší.
Co vůbec může být horšího než tohle?
Předtím,než duch zmizel,uvolnilo se obrovské množství energie. Zabilo Sinardu,Robertuse a všechny ostatní.
Alessa pustila Samuela a ten dopadl na zem,s úlevou,že ho velekněžka hned nezabila.
Poslouchej,jdi,vezmi si pár lidí s sebou a najdi ho.
J Jistě ppaní... vykoktal Samuel.
Řád Soumračné Oblohy na tebe spoléhá. A nezapomeň za sebou zavřít dveře,jako minule.
Nebojte,nezapomenu. S těmito slovy odešel a samozřejmě,že zavřel dveře.
Alessa zuřila. Pocit čiré radosti nad tím,že za chvíli bude zbavena velké hrozby,vystřídal obrovský a zuřivý hněv. Byl to ten nejdůležitější úkon,který musela vykonat. Kdyby se rituál podařil,získala by mocného služebníka. Takto má jenom další hrozbu,kterou je třeba eliminovat.
Proměnila se do své pravé podoby. Nikdo o ní nevěděl. Ti,co ji v ní spatřili,nežili dost dlouho,aby o tom mohli vyprávět. Místo vzenešené velekněžky tam teď stála malá holčička s havraními vlasy. Kdyby ji ASS_Sasin uviděl,jistě by ji poznal. Ovšem nevěřil by,že je to skutečně ona...
Do této podoby se proměňovala proto,že v ní měla plnou kontrolu nad svojí mocí. Mohla udělat i neuvěřitelné věci...
Zamířila k jakési rakvi. V ní ležela neobyččejně krásná žena. Vlasy černější než noc,pleť bělejší než sníh,rty červené jako krev... Byla to ona,Lilith.
Brzy budeš osvobezena z tohoto spánku,přísahám.
Otočila se. Nevšimla si,že písmena proroctví na její rakvi zazářila...
Až se den spojí s půlnocí
Až krvavý anděl k tobě přiletí
Až jej tvé oči pohltí
Tehdy budeš žíti zas...

To proroctví sice není nic moc ale aspoň něco. Dufám,že ti Kaine nevadí,že jsem tam zahrnul i Lilith. A promiňte,že jsem nic nepsal,máme ve škole blázinec

U říčky:

Johny stále přemítal nad snem kteý se mu zdál. "Já že mám dvojče? A ještě ke všemu zlé?" pomyslel Johny. Ohlédl se přes rameno a viděl jak Killer se Satyrou cvičí a Insolitus je pozoruje. Killer dělal pokroky na které by mohl být pyšný kdejaký učeň. Satyra z toho měla radost. Insolitus se zajmem vyzvidal vše o tom co nacvičovaly. Johny seděl u říčky a hleděl jak jemně šumí a teče. Když v tom měl pocit že vše okolo zmodralo, ohledl se směrem ke Killerovi, Satyře a Insolitovi, nikde nebyly. Johny se zvedl s mečem v ruce, meč ale neplál. Když se Johny otočil zpět k říčce spatříl na protějším břehu Tyraela. "Tyraeli, co tu děláš?" zeptal se Johny s udivem. "Vim co tě trápí. Tvé dvojče že?" začal Tyrael. "Jo, je to možný? Že mám dvojče, ještě ke všemu pod vlivem zla?" odvětil Johny. "Ano, někteří mají dvojče a jestli jsou pod vlivem zla nebo dobra, to zalezi na jejich činnech. Tvé dvojče vykonalo mnoho zla na severu, ostatně tam kam míříte jeho činy nedosáhly, ale na cestě tam jsou místa kde je velice nevábně proslulý." odpověděl Tyrael. "A co mám dělat abych zabránil tomu, že si mě obyvatelé na severu nespletou s ním?" zeptal se Johny, který tušil odpověď. "Jediný způsob jak zabránit šíření jeho zla, je zabít ho." dodal Tyrael. "Zabít." zopakoval Johny. "Ano, ale musíš se mu postavit sám." pronesl Tyrael. "A kde ho najdu?" zeptal se Johny. "Na sever odtud je hora, v hoře je svatyně, nevím komu je zasvěcena, ale poznaš ji, před vchodem je do skály vytesana hlava vlka . Svou přítomností ji znesvětil." pověděl Johnymu Tyrael. "Dobře po západu slunce se vydám na cestu." řekl Johny. "Výborně." řekl Tyrael. "Jak se dostanu zpět k nim?" zeptal se Johny který opět spatřil Killera, Satyru a Inslota tam kde byly před chvílý. "Meč tě navede." dodal Tyrael a zmizel.

Po západu slunce kdy všichni ulehly. Johny chvíly vyčkal aby měl jistotu že všichni spí. Vylezl ze stanu, došel k Hornádovi, který tušil že je něco v nepořádku. Zařehtal. "Psst, nesmíš je vzbudit." řekl mu Johny. Horn pohodil hlavou na znamení toho že rozumí. Johny vytahl z brašny co měl u sebe sošku vlka. Prohlédl si ji, došel k Satyře do stanu a položil ji tak aby ji ráno našla. Pak nasedl na koně, ohlédl se po stanech, zhluboka se nadechl a vyrazil. Nevěděl co ho čeká na cestě, nevěděl jestli někdy uvidí své přátele, nebo jestli uvidí Gryfy kvůli kterým se na tuhle cestu vydal. Jediné co věděl je to, že ho čeká soubouj s jeho dvojčetem....

//P.S.- Prosim teď za mě prosím nepište, pokračujte v příběhu beze mě. Tuhle část bych rád napsal sám. Díky.