StarCraftCZ.com

Horn uháněl zpět cestou kterou znal. Johny měl v hlavě myšlenky o všem možném. Když se po dvou hodinách cesty dostali k vesnici kterou předtím ani nepotkali, Johny pomyslel že by tam mohl sehnat nějáké zásoby. Když projížděl vesnicí zastavil na náměstí kde obchodnící vystavovaly různé zboží. Sesedl z koně a přistoupil k jednomu stánku kde nějáký muž vystavoval výrobky z kůže. Johny si je se zájmem prohlížel, když náhle ucítil jak se mu někdo snaží odvázat váček se zlatem který měl u opasku. Otočil se a spatřil chlapce kterému mohlo být tak devět, možná deset let. Chlapec si jeho pohledu všiml a s hrůzou utekl. Johny přitáhl povolený provázek a obrátil se zpět k výrobkům z kůže. Ani ne za pět minut k němu přistoupil jakýsi statný muž. "Hej ty." zvolal hlubokým hlasem. Johny nezareagoval. "Hej, ty mě neslyšíš?" ozval se muž a tentokrát do Johnyho strčil tak že klopýtl. Johny se otočil a uviděl asi tak dva metry vysokého, svalnatého muže. Za ním se krčil onen chlapec který se pokusil Johnyho okrást. "Co jsi mu udělal?" zeptal se hromotluk navztekaně. "Nic." odpověděl Johny s klidem. "Nelži, co jsi mu udělal?" zopakoval svou otázku. "Vůbec nic." zopakoval Johny odpověď. "Tak proč tvrdí opak?" zvýšil hromotluk hlas. "To nevím, ale přistihl jsem ho jak mi chce ukrást váček se zlatem." odpověděl Johny s také zvýšeným hlasem. "LŽEŠ!" zařval hromotluk. Johny pocítil touhu mu dát co pro to, nikdo ho nebude označovat za lháře. Touha byla přiliš silná, nedalo se jí ubránit. Vrhl se na Hromotluka..........

(Doporučuji si pustit tuto hudbu na pozadí ke čtení této části... http://www.youtube.com/watch?v=QaaOmM8k ... re=related )

Již letěli přes půl hodiny, zanedlouho by skupina vedená Zlatým měla spatřit Morphinovu chatrč. Draci bez mláďat, (nebo bez zájmu o ně) mezitím byli pověřeni starostí o mrtvé. Zbytek, tedy především dračice a starostliví otcové letěli k úkrytu s mláďaty.
Atmosféra těžká jako sloní stádo dopadala na všechny a nutila myslet na nejhorší možnost.
Jsou stále naživu? Přežila alespoň mláďata? Král králů nebyl zbabělec, ale nyní dostal opravdový strach. Ty netopýří bestie mu vzali duši, jedinou bytost, kterou měl kdy rád. Derwína nebyla v dračích poměrech nijak zvlášť atraktivní, ani silná, magické schopnosti měla mizivé. (Pro zájemce co přijde drakům atraktivní na dračicích, mě vyhledejte na icq 257938512 je toho poměrně dost, a nechci tím tady teď prznit smutný příběh...)
Derwína měla spoustu chyb, přesto, uměla něco co neuměl nikdo jiný... Vždy když se usmála, Zlatý pocítil ten uklidňující dotek vřelosti a lásky. Pocit, že není na světě sám, že má někoho, kdo na něj neshlíží z respektu, ale z lásky.

Zlatý se vrátil zpět do kruté reality. Cosi studeného mu projelo po zádech. Začalo pršet...
Létání se stalo pro draky další mučivé břímě, teplota dračí krve se narozdíl od lidské pohybuje výš, okolo 42 stupních Celsia a také samozřejmě draci na sobě nemají žádné oblečení, které by alespoň částečně pohltilo vlhkost.
Zlatý promluvil skleslým hlasem: "Schováme se pod tamtu horu, cítím že je to pouze přeháňka."
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zasyčení. "Dokud neuvidím své syny a dceru tak poletím!" Souhlasné mumlání Zlatého rozčílilo.
Zastavil se ve vzduchu, ostatní za ním tak tak že do něj nevrazili.
"Uznávám, že bych byl raději u nich dřív, ale pokud budeme takhle bezhlavě letět dál, tak nás mohou snadno dostat slabé a vyčerpané a podchlazené." Odmlčel se.
"Já, věřím že vaše mláďata jsou v pořádku, všichni patraci jsou buď mrtví nebo utekli."
Dešťová kapka mu spadla do oka, zaklel a zamrkal. S povzdechem se poté naklonil k zemi a nechal se poddat ovladatelnému pádu, ostatní mlčky sletěli na zem taktéž...

Z dočasného přístřeší pod skálou se nedala pozorovat krajina směrem kam měli draci namířeno. Draci i dračice rozepjali svá křídla snažila si je alespoň částečně usušit a zahřát se navzájem tělesným teplem. Pouze Zlatý zůstal venku. V dešti. Zíral směrem, kde by údajně měla ležet jeskyně s mláďaty...

Johny bezmyšlenkovitě utočil na hromotluka který se stíhal sotva bránit. Rána za ránou. Někteří se snažily hromotlukovi pomoci ale nedařilo se jim to. Když už to vypadalo že Johny hromotluka ubyje k smrti, prorval se skrz přihlížející dav další hromotluk s prkenem a praštil Johnyho přes záda. Ten zastavil salvu uderů a ohlédl se. Další hromotluk držel v rukách prkno rozlomené ve dvě. Johny vstal od ležícího hromotluka který byl celý zakrvácený. Zakroutil hlavou, popadl utočníka pod krkem, zdvihl do vzduchu a praštil s ním o zem. Utočník při dopadu na zem zkřivil obličej v bolestivé grimase. Johny se otočil k prvnímu hromotlukovi který se s námahou zvedal. Johny se napřáhl a udeřil ho, hromotluk se opět skácel na zem a upadl do bezvědomí. Johny se s pocitem obrovské úlevy rozhlédl po ostatních, někteří s panikou v očích, jiní se vztekem a bezmocností hleděly na něj. Johny se vydal směrem k Hornovi který stál mimo okolní dav. Když Johny mířil ke koni, přihlížející raději uhybali. Horn byl jako jediný v klidu. Johny nasedl na koně a ohlédl se na vesničany zrovna ve stejnou chvíly kdy v nedalekém kostele odbíjeli zvony. Když projížděl kolem kostela ven z vesnice spatřil jak v lese kus od vesnice cosi záři, vydal se tam. Po chvíly dojel k lesu. Sesedl z koně a vstoupil do lesa. Spatřil postavu ve zbroji s kápí a paprsky připomínající křídla. Byl to Tyrael, Johny ho dlouho neviděl. Byl zvědaví co mu chce říct......

Takže poslouchejte pozorně.
Vidím vám na vašich očích, že NP2 vás již příliš nebere nebo nemáte čas nebo obojí. Příčina je jasná, chce to svěží vítr do plachet. Kdybych zítra nemusel odjet, předložil bych vám můj návrh již zítra. Takto si budete muset počkat do neděle. Myslím, že to bude hodně zajmavé, pravidla a pozadí příběhu mám již téměř hotové. Víc vám neprozradím, prostě se v neděli podívejte, jestli není založený nový topic a doporučuji vám všem, tím myslím ÚPLNĚ každého, kdo má zájem se účastnit, hlavně nové "hráče" aby si začali promýšlet jak chcete, aby vaše postava vypadala. Nejlépe za pomocí obrázku.
Pokud možno, měli by postavy vypadat přirozeně, (třeba i anime stylem) žádní chrabří rytíři ani mágové a už vůbec ne mariňáci (čímž jsem asi odepsal polovinu možných zájemců ) Věk postavvy by se měl pohybovat okolo 15 - 25 let. Více podrobností v neděli (pokud se poštěstí).
Přeji příjemně strávený víkend a snad jsem vás navnadil...

Wiggova citadela byla obrovská. Tyčila se vysoko k černému nebi. Její zdi byly černé jako havraní peří, věž byla totiž postavena ze zvláštního druhu čediče. Říká se, že kámen na stavbu si Wigg nechal dovést až z pekelných planin. Celá stavba byla magií přímo nabitá. Čistá materie světa se zde dala přímo nahmatat. Celá citadela byla propletena spletitým systém chodeb a chodbiček, na stěnách nevyseli obrazy se slavným osobnostmi (když pár by se jich našlo) ale s magickými znameními nebo znázorňující nejrůznější magické rituály a postupy. Sem tam se objevila železná socha nějakého tvora. Byli tu všichni co kdo chodili po tomto světě. Každý zde měl svého zástupce. Mimo mnoha chodeb a malých pokojů či pracoven, se zde nacházelo několik velikých sálů. V jednom z nich právě probíhalo první kolo jednání.

Adriel se pomalu procházela po chodbě. Politika ji nikdy nezajímala. A stejně nebyla od toho, aby s někým řečnila. Koukala na všechny ty obrazy s magickými výjevy a přemýšlela. Byla trochu zklamaná. Těšila se, že zde bude někdo kdo má u klanu nějaké vroubky, někdo kdo přijel s pozvánkou do říše mrtvých. Bohužel vypadalo to tak, že žádné rozptýlení se konat nebude .

„Stále stejně tak krásná“ Ta věta vytáhla Adriel z proudu myšlenek. Zastavila se a pomalu zvedla hlavu. „Ty??? Ani mi nelez na oči, musela bych tě zabít. Nějak hodně brutálně.“ Pomalu se přibližovala k tomu, kdo ji oslovil. „Dnes již vím, že i vy démoni (řečeno s nepěkným despektem) cítíte bolest“ „A stále stejně nepřístupná.“ Říká s úsměvem démon „Snad se na mě ještě nezlobíš?“ Adriel se zastavila a pousmála „To myslíš vážně Kzaxare??? Poslal jsi mě do pevnosti inkvizice. Víš to jsou ti lidé co se specializují na lov upírů a vlkodlaků. A jako velké finále, když nás odhalili. Ses rozhodl že nejlepší bude mě tam nechat, napospas všem těm vojákům světla, protože ušetříš za mnou odměnu. Kterou mi, jen tam mimochodem, stále ještě dlužíš!“ dořekla a udělala pár kroků kupředu. Kzaxar se ďábelsky usmál. „Jo ty myslíš tohle malé nedorozumění. Přece se nebudeme hádat, kvůli takový banalitce. Já bych tě tam nikdy nenechal. Byla to nehoda. Víš přeci, že ...“ „Zmlkni!!!“ přerušila ho upírka. „Víš když jsem sem jela, těšila jsem se že budu moct někoho zabít. Pak to ale vypadalo že nebude kdo. Ale teď jsi tu ty. Takže máš pár okamžiků na to, abys mě přesvědčil, že tě nemám zabít.“ Kzaxar zvážněl. Neměl rád když mu někdo vyhrožoval. (mimo to v přímém souboji, tady a teď na chodbě, by Adriel dokázal porazit) „Mám pro tebe práci“ „Zapomeň. S tebou já už neobchoduju“ „Néé. Počkej. Zaplatím to co ti dlužím a ještě jednou tolik. Potřebuji tvé unikátní schopnosti.“ „Jo??? A co mi zaručí, že mě zas nenecháš někde trčet???“ „Budeš pracovat úplně sama. Potřebuji jedno srdce. Nic víc.“ „Kdo???“ „Darion, velitel třetího pluku Řádu andělských. Velký bojovník s čistým srdcem válečníka. Teď by měl být nedaleko. Byl vyslán do pevnosti Andělského kladiva.“ „Já tě nesnáším ....


to Ass_sassin: panika panika co se bude dít :-O ???

Johny hleděl na Tyraela. Archanděl si prohlížel se zaujetím. "Rád tě vidím Tyraeli." pozdravil Johny. "Já tebe také, ale byl bych raději kdyby to bylo za příznivějších podmínek." odpověděl Tyrael, jeho hlas se typickou ozvěnou rozlehl. "Co se děje? Je to snad kvůli tomu co se stalo před chvílý?" zeptal se Johny. "Ne, kvůli tomu to není. Potřebuji abys pro mne něco našel." začal anděl. "Našel? Kde?" chtěl vědět Johny. Tyrael se odmlčel. "Na hranicí mezi říší lidí a draků." odpověděl anděl. "Na hranici říše draků? Ty jsi zešilel Tyraeli?" vyjekl Johny. "Ne, nezešílel jsem. Nejsem šťastný že tě o to žádám, sám sem byl proti tomu tě tam poslat. Ale Nejvyšší tě považují za tu pravou osobu." řekl Tyrael smutně. Johny přešel k nejbližšímu stromu a opřel se o něj. "Víš jak je hranice mezi říší lidí a draků veliká?" "Ano vím jak je veliká. Zapoměl jsem se zmínit že jde o hranici s územím Zlatého." pronesl Tyrael. Johny se rozesmál, vstal a natáhl paži ke stromu o který se opíral. "A co to vlastně mám najít?" zeptal se. "To se dozvíš až budeš na hranici." odpověděl anděl. "Fajn, a...." začal ale zjistil tam Tyrael už není. "Tohle mi dělaj naschvál." Došel k Hornovi a nasedl. Vydal se lesem k hranicím. "Musím být blázen že jsem na něco takového přistoupil." pomysel Johny, tasil meč a švihl jím ve vzduchu a pak jej zasunul do pouzdra..

To Ass_Sasin: Já bych měl taky jeden nápad,ovšem počkám si na to tvoje

Tak to "moje" najdete pod: Off-Topic - Pernští jezdci
doufám že vás tam uvidím, a obrázky svých postav dodám později, nyní nemám moc času

...tak abych to už neprotahoval...

Mráz.
To bylo jediné co by cítila.
Kdyby cítila. Ale Athaneris necítila nic.
Vůbec nic.
Ne po tom co se stalo.
Na šátku přes oči se třpytilo několik krystalků soli. Oči jí pálily a zbytky slz se stále ještě hladově vpíjelo do látky, kde poté splývaly s jinovatkou. Křik se již dávno změnil ve vzlykot a i ten nyní ustal. A to nejen díky přidušení a ruce, která purpurovou slečnu nyní držela pod krkem.
Čtyři černé oči si ji prohlíželi s neskrývaným zájmem. A s neskrývaným opovržením.
Mohutná ruka s bílou kůží si ještě naposledy prohmatala svou oběť a škubla. Lesem se ozvěnou neslo lehounké křupnutí a odpovědí na tento polibek noci bylo zakrákání několika havranů, kteří se vznesli vysoko k obloze.
Uluriel pustil bezvládné tělo dračí dívky na zem. Hlavou mu probleska myšlenka údivu, že dračice zůstala v lidské podobě. Tu ovšem stejně rychle zapudil. Udělal pár kroků a došel k druhému bezvládnému tělu.
Muže.
Bělovlasého. Toho, jenž měl za úkol zabít, aby nikdy na světlo nevzešla jeho pravá podoba. Anděl si narovnal svou diamantovou helmu. Cákance černé krve se stále ještě vpíjely do země a vše živé pod tímto rekviemem vadlo a umíralo. Kusy masa navždy proklejí tuto zem.
Uluriel si zasunul svůj bič zpět za opasek a roztáhl své ruce, křídla složená. Chvíli ještě bylo ticho. Pak se cosi odloupli z Ulurielovi tváře. A pak další. A další. Chaoticky z celého těla a zbroje. Třepetalo to křidélky a zářilo bílým světlem. Bělavé světlušky. Celé hejno. Andělovo tělo se takto dočista rozložilo. Světlušky náhle jako jeden začali létat v kruhu. Rychleji, rychleji! Ještě rychleji! Nebylo již poznat jednotlivá těla. Spíše jako by zde byl nějaký portál, zářící hladina. A v mžiku se zdroj onoho magického světla smrskl do jednoho jediného bodu a zmizel.


Meldredaht hleděl do noci. "Paní Tma, pláče...pláče nad ztrátou. Nad ztrátou jejich nenarozených dětí", zašeptal vstříc horám.
Cítil úzkost.
Nezlomnou a nezměrnou úzkost a strach. Smutek a žal a Purpurového objala opět náruč noci, kterou se nechal hýčkat a zpíval ji:

“Až ponurost se probudí
To Sartharský Měsíc vyjde
A žal se s větrem navrátí
To Anděl krve přijde

Krev šarlatu potemní
Barvou, ne však úmyslem
Však jazyk mrazu usmrtí
Lásku srostlou ebenem..."

Neustálé přívaly vody,
zkrápějí všechny, jak lidi, tak vévody.
Chladivé objetí živé smrtky,
ochraňují všechny, jak draky, tak brouky.

Při psaní jsem poslouchal...
http://www.youtube.com/watch?v=oSNnHSedXAI
http://www.youtube.com/watch?v=00n1pG2eI1M
http://www.youtube.com/watch?v=sXkzQuDNdcE


"Můj králi?"
Zlatý neodpovděl, nadále mrznul v nekonečných přívalech deště a sledoval rychle ubíhající bouřkové mraky plující po obloze.
Mladý drak na chvíli vzhlédl k černé obloze, chvíli zaváhal, zvedl nohu.
Hlas Zlatého jej však zarazil: "Jsem špatný císař. Jsem špatný drak. Jsem... sám. Měl jsem se narodit jako hlemýžď nebo člověk..."
Po jeho slovech odhodlaně vykročil ke svému císaři. Prvotní pocit když na něj nemilosrdně zaútočila salva deště byl návrat, avšak ihned se vzpamatoval a šel dál.
"Nejhorší císaři o sobě prohlašují že jsou nejlepší a ti co o sobě říkají že jsou nejhorší jsou ve skutečnosti nejlepší."
"Kéž by to byla pravda, všichni co jsou mi nejblíž umírají, můj otec, Morphin se Shadeem a..." Zlatý sklopil hlavu.
Drak vedle něj slyšel jen jakési nesrozumitelné zamumlání, avšak tušil o kom mluví.
"Za nic z toho nemůžete, nikdo za to nemůže. Jste náš císař, narodil jste se tak, bylo vám to souzeno, jednáte jak uznáte za vhodné. Pojďte se schovat před tím strašným deštěm."
Poprvé se na něj Zlatý podíval zpříma, zpříma do očí. Nikdo neuhnul pohledem. "Když jsem byl malý, jeden sluha mi omylem šlápnul na nohu, i přes jeho nekonečné omluvy jsem byl velmi naštvaný a dal ho potrestat..." Zlatý se odmlčel a pousmál se. "...Když se to dozvěděl můj otec, že jsem kvůli takové banalitě nechal sluhu ztlouct. Rozhodl se mě obdarovat stejnou mincí..." chvilka ticha "...Vždy když jsem udělal něco nesprávně tak mě potrestal, sobecké rozhodnutí, hloupost, drzost a tak dále... Avšak, měl mně rád.
Ale teď, všechno co dělám je špatně, nade mnou již není nikdo, kdo by mně mohl potrestat. Proto by jsi měl jít k ostatním do jeskyně, tohle je můj trest, tebe se netýká..."
"Králi, i kdyby jste mi to přikázal, zůstanu s vámi. Váš otec by na vás byl hrdý, tresty jsou od toho, abychom si uvědomili své chyby. Vy nepotřebujete trest, vy zasloužíte pochvalu."
Drak se uklonil tak hluboko, jako by na tom závisel jeho život...