StarCraftCZ.com

Chladný závan nespoustané magie se prodíral davem draků až se konečně dostal ke svému cíli....
Bezmocný tvor padl na zem mrtev.
Draci kteří stáli v cestě se ze svého hrůzného zážitku stále ještě třásli, avšak Paranagan, ten již nikdy nevstane.


Před necelou hodinou...

Náhodné výboje magie se umlčeli, Žár, Chlad, Rychlost a Síla však jeho snažení stihla uniknout.
Mohutný nejvěrnější Stříbrného se uklonil a odešel, mohutné prameny bílých vlasů, začínající od temene a končící v místě, kde začíná jeho ocas vláli v rytmu jeho těžkých kroků. Klidně odkráčel z místnosti, nebylo zapotřebí žádné paniky.
Stříbrný dostal zdroj opět pod svou kontrolu.



"Je mrtvý?"
"Ano"
"To udělali ty proklaté bestie?"
"Nevím, tahle magie byla surová, skoro jakoby vycházela ze samotných základů země. Na něco takového by nestačilo ani sto kouzlících patraků s amulety."
"Pak kdo tedy?"
Lobasti pomalu otevřel své ztžklé víčka, nerozpoznával hlasy, které se slyšel. Nebo hlasy byl ien výplodem jeho zmučené mysli? Přeýšlení se stalo bolestivou záležitostí, nic si nepamatoval, přesto cítil, že zapomněl na cosi důležitého.
"Neznám žádné tvory s takovou silou, mohli to být pouze tvorové, kteří již vyhynuli nebo jejich výtvory..."
"Nesmysl, pokud mluvíš o "nich" tak jejich předměty byli rozkradeny a jejich magické účinky vyčerpány lidmi."
Lobasti se pokusil zaostřit, svět vnímal velmi rozmazaně, před sebou měl pouze jakousi nesourodou změť žluté barvy.
"V tom případě mě již nic nenapadá mů..."
"Pane! Vypadá to, že vstává!"
"Nemožné! Tak rychle? ..... Opravdu, tak mu u všech draků pomozte!"
Lobastiho cosi nadzvedlo ze země, cítil jen vzduch pod sebou, avšak tak jemný...
Začal se ho opět zmocňovat spánek, avšak přesto se snažil být vzhůru.... Alespoň.... chvíli....
Lobasti vyčerpán propadl uspávacímu kouzlu...

Nebylo to vždy stejné. Ne vždy bylo mým údělem létat po celém světě,prchat před svou minulostí. Připadám si jako hlupák,zbabělec. Stejně vím,že tomu nakonec neuniknu. Krutá pravda bude jednou odhalena.
Jedna má část mě táhne daleko,daleko odsud,pátrat po minulosti,kterou nechci znát. Má druhá část mě táhne na sever,za drakem,kterému jsem pomohl uniknout. Dvě možnosti,žádná není ta správná... nebo se snad mýlím? Je jedna z nich opravdu správná a já jsem vůči tomu slepý,jelikož toužím po něčem jiném?
Již jsem dokázal částečně ovládnout svou moc,ale čím více jsem ji chápal,tím více mě děsila. Každým dnem jsem musel bojovat se svou temnou stránkou,aby nezničila již malé zbytky mého starého já. Ovšem teď se zdá,že jsem zvítězil prozatím.

Protřepal jsem si křídla abych je alespoň trochu osušil a změnil se do své lidské podoby,stále zabraný do myšlenek o bezúčelnosti bytí. Člověkem jsem jenom zřídkakdy,raději jsem havranem. Tak se mě alespoň nebojí a neřvou o pomoc,když se k nim přiblížím.
Vytáhnu z pochvy jeden ze svých mečů a začnu jej prozkoumávat. Nikdy nepochopím,jak někdo mohl něco takového vyrobit. Křišťál,použitý k jejich výrobě,je tvrdší než ocel a stokrát lehčí,také se může přeměnit do jiného tvaru. Zřejmě to bude další záhada,na kterou musím přijít.
Bouřku ignoruji,chlad a vlhkost mi ubližuje méně než ostaním,přesto je trochu otravný.
Náhle mým tělem projde výboj. Cítím něčí blízkost... a je to bytost s obrovskou mocí. Nic jiného by mě tak nepoznamenalo.
Vydal jsem se za tím. Pokud to je on... musím ho vidět. Jinak nebudu mít klid.
Konečně jsem zahlédl toho,koho jsem hledal.
Uviděl jsem tam,v obrovském kráteru,dva lidi a Jeho. Obrovského draka,před temnotou jeho kůže se i noc měnila na den. Z úst mi uniklo slůvko.
Ass... Ass Sasin.

PS:Snad to bude správně

JJ napsal jsi správně mé "bývalé jméno" nyní se jmenuji jako drak Ssarekai a jako humanoid Shade
Každopádně, vítej zpátky

Johny seděl kousek od kusu ledu, jež býval minotaurem a hleděl do země. V hlavě se mu nehonily žádné myšlenky. Vstal a rozhlédl se. Z oken domů vykukovali zvědaví vesničané. Ty nejodvážnější dokonce vyšly ven. Pomalu se přibližovaly ke zmrzlému minotauru. Dokonce zahlédl skupinu vesničanů jak štastně běží od místa kde zlikvidoval hada, když zahlédly minotaura tak vybuchly ve všeobecný jásot. Celá vesnice se radovala. Johny pociťoval je zlomek jejich radosti, cosi ho užíralo. Nevěděl co. Saptřil muže který s ním den před tím mluvil a žádal ho o pomoc, jak k němu radostně běží. "Děkujeme za pomoc. Opravdu si vážíme vaší pomoci." pronesl muž s uměvem když doběhl k Johnymu. "Nemáte zač." odpověděl Johny. "Ale ano máme zač, co říkáte na to že uspořádáme oslavu?" zeptal se muž. "To nemusíte, opravdu." odpověděl Johny skromě. "Hej lidi, co říkate? Uspořádáme oslavu?" zeptal se všech okolo. Vesničané souhlasně vykřikly. "Tak teda uděláme oslavu." zvolal muž znovu. "Nebojte, bude se vám to líbit." pronesl k Johnymu a odešel se radovat s ostatními. Johny tam stál a hleděl na všeobecné veselí. Sám se ale neradoval něco ho stále trápilo. Ale neměl tušení co. Ohlédl se na místo kde byl v zemi zapíchnutý meč. Byl furt tam. Došel k němu, uchopil rukojeť a zatáhl. Meč který vyjel ze země, slabě zaplál. Johny ho zasunul do pouzdra. A došel k sousoší a posadil se na podstavec a ponořil se do myšlenek. Ani nevěděl jak dlouho tam seděl, připadalo mu to že tam sedí chvíly, ale během té chvíle došel ke zdroji svého trápení.....Satyra.

Adriel seděla na hřbetě koně černého jak nejtemnější noc, černého jako nejtěžší hřích. Ona a ještě 3 další upíři uháněli noční krajinou ku sídlu černokněžníka Wigga. Černokněžníkova citadela se nacházela někde v horách mezi „lesy prastarých“ a „smrkovým údolím“.

Wigg, mocný čaroděj a nekromág. Téměř nikdo z lidí a ani většina draků, o jeho existenci netušili. Zato každá temná bytost široko daleko věděla, kdo to je. A tenhle Wigg nyní konal ve své věži veliký sjezd temných sil. Proč??? Co chce??? To nikdo netušil, ale nepřítomnost pro nikoho nepřipadala v úvahu. Budou tam vlkodlaci, skřeti, temní elfové (jenž jsou považováni za vyhynulé už několik století), temní černokněžníci a nekromanti, čeká se dokonce účast démonů a mnoho, mnoho dalšího. A pak samozřejmě upíři. A za jeden klan jede i výprava, jíž Adriel dělá ochranku.

Co od své účasti upíři z klanu Krvavé růže, a vlastně i všichni ostatní, očekávají??? Těžko říct. Důležité informace, společenské styky ... a pak také řešení prastarých křivd a zrad. Všichni od tohoto sjezdu čekají mnoho. Jen, ale to snad ne. Kdyby Wiggo zradil, dokázal by zabít důležité představené, kněze a vůdce mnoha skupin. Ne. To by přece Wigg nikdy neudělal. Ale přesto s upíry z klanu Krvavé růže jela Adriel, profesionální zabiják, jako „bezpečnostní doprovod“



PS: ahoj zdendo

"Prosím, snaž se mě pochopit..." Čarodějka ledabyle pohodilo rukou směrem ke Kyuubi...
přesně deset dní byla přikována ke zdi, bez jakéhokoliv pohybu, přesto přese všechno v očích jí stále plál plamen vzdoru, i když už jen slabě.
"Deset dní, tři hodiny, padesát tři... čtyři minut a za tu dobu stále nechápu smysl. Proč mne rovnou nezabiješ???"
Černá čarodějka přišla blíž k lidské skořápce dračice: "To záleží na Shadeovy," ignorantním hlasem dodala: "Pokud se nezaplete do ničeho, čeho by potom mohl litovat, tak tě propustím sdílet..."
"TOHLE JSEM UŽ SLYŠELA!" Její hlas zněl několikanásobně v ozvěnách, nekonečně se vzdalujících a opakujících ozvěnách.
Tamara se pousmála: "Pak nevím nač se mně ptáš... Máš hlad? Žízeň? Týden jsi už nic nejedla..."
Kyuubi ignorovala předešlé otázky: "Do čeho se Shade nemá zaplést?"
"Do dračí a patracké války to dá rozum..." Udělala ve vzduchu nad těsně nad zemí pár jednoduchých gest. "Máš radši vepřové nebo hovězí?"

Oslava kterou vesničané uspořádaly, začala při západu slunce. Sochy hada a minotaura byly strženy před zraky všech obyvatel. Johny stál opodál od davu a hleděl jak je strhávají. Teď při oslavě toho moc nenamluvil. Musel myslet na Satyru. Vybavoval si její oči, vlasy, tvář a dokonce i smích. Myslel i na ostatní, na Killera a Insolita. Když se vytratil aby si šel lehnout, myslel přitom na přátele, na Satyru nejvíc. Usnul vcelku rychle...

Byl v jákesi chodbě, osvětlené spoustou loučí. Na druhém konci spatřil dveře, vydal se k nim. Cesta k nim mu přišla nekonečná. Když k nim došel ohlédl se. Chodba byla temná, jen pár loučí za ním stále ještě plálo. Otočil se ke dveřím a uchopil kliku a otevřel. Místnost za ní byla osvětlená víc než chodba která ještě před chvílý byla osvětléná loučemi. Vešel dovnitř. Spatřil postavu oděnou ve jakési róbě. Ta se otočila a pohlédla na Johnyho. Ten chtěl něco říct ale nemohl. "Vím co chceš říct." pronesla osoba. "Chceš se zeptat co tu děláš? Odpověď je prostá, neřiď se tím co myslíš že chceš. Řiď se srdcem." pokračovala osoba. Johny se zatvářil zmateně. "Co třeba ta dívka která ti leží v hlavě?" řekla postava a ukázala kousek vedle něj. Johny pohlédl tím směrem, to co tam spatřil mu vyrazilo dech. Spatřil tam všechny vzpomínky na Satyru které se teď zjevovaly v jakémsi rámu. "Jestli se chceš vědět co dělat, zeptej se sám sebe." pokračovala postava. Johny se střídavě díval na své vlastní vzpomínky a zároveň na postavu. "Volba je na tobě." dodala ještě postava. Johny cítil že s ním něco není v pořádku. Měl pocit že mizí jako nějáká iluze. Pohlédl na své tělo, vytrácelo se. Náhle se nad ním zjevil paprsek světle který ho obklopoval. Johny se podíval nahoru. Světlo ho oslepilo, když skolnil hlavu neviděl nic jiného než bílé světlo.
Johny sebou trhl a probudil se, už bylo ráno. Do obličeje mu svítil paprsek slunečního světla......

Ještě před nedávnem to byla pustá a prázdná jeskyně, kam jen výjimečně zavítali větší živočichové pustin, skrýt se před písečnými bouřemi. Hlavní část jeskyně byla tvořena velikým prostorem do něž ústila jedna chodba ven a několik dalších menších tunelů, jenž klesali hlouběji do země, někam k podzemní řece. Žily tu jacísi netopýři a další podobná, hladu a tmy-milná zvěř. Ještě do nedávna to bylo takové tiché místo. Jediným zvukem bylo šumění podzemní řeky a tu a tm nějaké písknutí.

Dnes je ale vše jinak. Celý hlavní prostor jeskyně vyplňuje jasné světlo z jakých si magických pochodní. Jsou zde provizorně vytvořeny postele ke spaní a stoly, na nichž se válí spousty roztodivných věcí, určených nejspíše k nějaké magické či theurgické práci, rozkreslených map okolí i úplných zbytečností, co si podivní muži přivezly s sebou.

Do místnosti vejde jeden z mužů a předstoupí před velitele (ne že by se dalo poznat kdo je kdo, jelikož všichni vypadají skoro stejně, píšu to tak, aby se dalo alespoň trochu orientovat kdo je kdo), postaví do něčeho co by mohlo připomínat pozor (tím zřejmě dává najevo úctu k velícímu) a spustí: „Pane! Black se hlásí! Mým dnešním úkolem bylo prohlédnout severozápadní čtverec. Území jsem zmapoval dle rozkazů. Myslím ale že by vás mohlo zajímat že sem narazil na cosi co vypadá jako vesnice inteligentních tvorů. Tedy mám-li být přený vypadají dosti primitivně. Žádné opevnění, oblečení v jakýchsi hadrech, používající jednoduché nástroje.“ „Výborně Blacku, výborně“ po chvíli odpověděl velitel „Zítra půjdeme navštívit naše sousedy. Řekněte to i ostatním, až se vrátí“

Johny seděl na posteli ve které přespával. Hlavou se mu honily myšlenky na sen, který se mu právě zdál. Satyra...Killer...Insolitus, tohle se mu honilo hlavou. Vstal a vydal se ke stajím. Když vyšel ven spatřil vesničany jak se válí všude kam se vešly, na stolech, lavicích, na zemi. Dokocne spatřil jak někdo leží v převráceném sudu a koukají jen nohy. Několik vesničanů bylo ještě při vědomí. Došel do stájí, Horn vypadal odpočatě. Když ho spatřil, cítíl jakousi úlevu. S Hornem byli dobří přátelé, prožily toho tolik co si jen málokdo dokáže představit. Došel k němu poplácal ho po hlavě. Kůň zařehtal. Johny mu nasadil postroj, nasedl a vyjel ven. Venku se zastavil a vzpomněl si na osobu ze svého snu. "Řiď se srdcem a ne tím co si myslíš že chceš." zopakoval po ní. Johny se rozhodl. Nevydal se směrem na sever, za Gryfy. Vydal se zpět, k Andělské Tvrzi, Věděl že je nemožné aby tam našel své přátele. Ale někdo tam musí určitě vědět kam se vydali. Poslechl osobu a řídil se srdcem. A věřil že se rozhodl správně.

Opravdu, ale opravdu mi došla trpělivost. Killere, očekávám, že když se chce někdo s mojí hlavní postavou sejít, tak k tomu má dost dobrý důvod, a taky má dost dobře proyšlené co napsat... Tvůj poslední příspěvek byl z 18. března, což je už přes dva týdny... Já opravdu potřebuji posunout příběh kupředu, a dalších čtrnáct dní čekání nebo kolik, než si promyslíš "co napsat" opravdu neunesu...
Píšu tedy dál, když tě nic nenapadá, ale mrzí mě ten promrhaný čas, kdy jsem již dávno mohl s příběhem pohnout ke konci.
Všem ostatním přeju příjemné čtení...



Bez ohlédnutí na Killera zvolal: "To je v pořřádku..." Ssarekaie znovu přepadl chlad a také protestující žaludek, který již dlouho neměl nic na práci... Něco se děje... A ta žena, je svým způsobem. Zvláštní.

Ty oči... Plné zármutku... Zklamání, odhodlání a ještě něčeho, co nedokázala Satyra slovy popsat. Někde jsem ty oči už určitě viděla, ve svém zorném poli uviděla zvedat se Killera ze země, avšak celou svou pozornost nadále věnovala okřídlenému ještěrovy.

Zatraceně, Killer se zvedl z bahnité země. To budu muset zase celé brnění vyleštit, až tohle šílenství skončí. Pokud skončím naživu... pomyslel si trpce.
Zabodl svůj meč do země a použil jej jako opěradlo, poté zvedl hlavu. Drak se díval zpříma Satyře do očí, gigantické monstrum udělalo několik pomalých kroků ke stále jako svíčka stojící Satyře.
Killer se snažil vytáhnout meč ze země, marný zápas s mečem zabředlým v bahně však upoutal drakovu pozornost. "To je v pořřádku..." Zvolal drak aniž by se ohlédnul a pokračoval dál k Satyře.
Killer zaoufale zatáhl vší silou obouruč za rukojeť, zatraceně, Satyro vydrž. Meč nakonec povolil. Rozběhl se, aniž by myslel dopředu vstříc ebenově černému drakovy.

Ssarekai ucítil vítězoslavný pocit naděje napravo. Pomalu se přikrčil a prudce se odrazil. Právě včas, Killer máchl naprázdno, navíc klopýtl v bahně a ztratil rovnováhu.

"Dost!" Satyra zakřičela hlasem, navíc zesíleným neustáleným proudem chakry. Ssarekai částečně spadnul, částečně přistál v bahně. Killer si všiml protivníkovi nepozornosti a udělal ve vzduchu sled několika rychlých gest.

Ssarekai se přiblížil téměř na dosah ruky. "Nesskutečné, jak sstraššlivě sse jí podobášš."
Cosi pekelně žhavého mu spálilo pravou nohou. Rozzuřený drak se bez rozmyslu ohnal po Killerovi. Ten však podobný útok čekal a uskočil dozadu.

"Jdi od ní dál! To já jsem tě vyhledal!" Zakřičel Killer a pevně sevřel svůj meč.
Počáteční romance mezi oběma rasami se vytratila a Ssarekai si pravou přední tlapou setřel bláto z čenichu. "Chhccešš mně zabít?" Zeptal se téměř otráveně, jako by musel čelit podobným výhružkám každý den, což vlastně nebylo daleko od pravdy...
"Ne, ale já... Zjevil ses mi ve snu..."
Drak se pousmál. "Nebýt ttvé ssamice, Ssatyry, dávno bych tě szabil... Většší nessmysl jsem ješště nesslyšel."
Satyra se přidala do rozhovoru, než se zase stočí do něčeho vážnějšího, než pouhého souboje argumentů. "Draku... Chci říct, Ssarekaii, tohle je Killer, on... občas se chová dětinsky, ale nemyslí to špatně, jenom se mně snaží, až příliš chránit."
Já, že se chovám dětinsky?!? Killer vrhnul zlostným pohledem po Satyře.
"Přizznám sse, ne všše jssem pochhopil ssprávně," drak vypadal velmi zamyšleně. "Nechhápu, co po mně..." Drak se zarazil a zamrkal párkrát na Satyru. "Nesskutečné, v lidsské podobě jsste ssi tak podobné."
Killer měl sto chutí vyříznout té drzé ještěrce její rozeklaný jazyk, drak a člověk, jaká podobnost, o čem to mluví???

"Ty tvé oči, ty jsi nebyl vždy drakem, že ne?"

Vypadá to, že uhodila na nesprávnou strunu, Ssarekai sklopil svou ohromnou šíji a předstíral zájem o svou pravou nohu. "Okamžšitě odjeďte, nevracejte sse. Czanedlouho jssou tady."
"Kdo?" Oba se rozhlíželi okolo.
Ssarekai se smutně usmál, "věřřte mi, toho koho mám na myssli by jsste určšitě nechhtěli potkat v tuto dobu na tomto mísstě."
"Má pravdu, pojď" Killer jemně, ale pevně sevřel Satyře ruku a odtáhl ji od temně černého draka...

Ssarekai povzdechl, měl promrzlé křídla a nohy, ale víc ho trápilo srdce. Srdce, které mu připomínalo Kyuubi, hlavně její lidskou podobu, která byla velmi podobná Satyře...