StarCraftCZ.com

Jako šelma v noci,
"Je v její moci,
Nás všechny Zahubit,
Pak opět padlé Oživit,
Milosrdná jako anděl,
Krutá jako ďábel,
Je naší matkou,
A zároveň zkázou."
Tychefus, druid kultu Paní lesa.


Poklidné snění, najednou narušil vetřelec.
Ebenově černý drak, otevřel oči a líně se protáhl.
Dračice, mu připadala povědomá, odkud že ji jenom zná? Je to vůbec možné?
Po chvíli pohrdavě promluvila, "ty jsi Ssarekai? Co jsi udělal s Kyuubi?" V poslední otázce zazněla směs výsměchu a nenávisti.
Šílené, pomyslil si Ssarekai, "není tu, pokud chceš můžeš na ni počkat, za věčnost se sem možná vrátí."
Tentokrát natáhla svůj dlouhý krk a výsměšně se zeptala: "Ty jsi ji zabil? Nikomu to neřeknu."
Teoreticky ano, prakticky ne, teoreticky kdybych se zde neobjevil tak by stejně zemřela, prakticky tedy za to nemůžu. Uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, proč měla být tehdy popravena.
Nakonec jsem odpověděl: "Nezabil jsem ji. Proč bych to měl dělat?" Nechápal jsem proč se ptá takhle. Vůbec se mi to nelíbilo, ale tušil jsem, že to má určitě něco společného s tím, proč byla v třetím testu.
Jakoby mi četla myšlenky, dračice se zvráceně zasmála: "Ty ani nevíš, proč měla být moje setra popravena, viď?" Při každém slovu byl znát odpor, jakoby vyplivovala zkažené maso.
Ssarekai náhle znehybněl, tohle si měl uvědomit dřív, ta podobnost byla tak do očí bijící. Jak to jen mohl přehlédnout?
Dračice se posadila a začal vyprávět.


Madrak doufal, že tento den se nic moc zvláštního nestane, pokud možno, bude trochu přemýšlet, fylozofovat, ale bohužel, na nic z toho, dnes neměl čas.
Už při první naléhavé záležitosti, si myslel že nic nálehavějšího se stát nemůže, omyl, může a taky že stalo...


Zlatý si ještě chvíli vychutnával let, "starší" draci měli pravdu. Skutečně je to úžasný pocit, jenž se nedá popsat. Dračí císař udělal ve vzduchu otočku, byl štastný jako malé dráče. Mírný vítr mu lehce vál pod křídly, takže se mohl nechal pouze unášet.
Derwína se však zdála lehce nervózní, asi tušil kvůli čemu.
"Poleť, rád bych ti něco ukázal" Promluvil konejšivě a zamířil zpět do své jeskyně. Dračice se lehce posumála a vrhla se k zemi, poté se zase vrátila do vzduchu za svým milým, ale cosi šedého držela v tlamě. Kámen.


Ebenově černý drak se cítil zrazen, jak mohl kdy něco takového zachránit???
Dračice se pousmála, "Buď rád, že zmizela, byl bys další na řadě..."
Bez rozloučení se otočila a vzlétla. Zůstal jsem opět sám, ve své, ne v naší, ale ve své jeskyni.
Ne, přece, to nemůže být pravda... Jediný tvor zde bude vědět co je pravda a co není.
Vyšel jsem ven a letěl k Morphinovy.


Už když Zlatý vešel do své jeskyně, všimli si několika temně rudých kapek krve. Něco se stalo.
Také Derwína byla lehce znepokojená. Stále držíc kámen v tlamě šla se Zlatým dál chodbou, Král draků ji nebyl schopen přemluvit, že hnízdo, nepotřebuje další kameny. Dračice vždy něco nesrozumitelně zahuhlala a šla dál.
Madrak je již očekával, poklekl.
"Povstaň, pověz, co se tady stalo?" Vyhrkl ze sebe, možná až příliš rychle Zlatý.
Madrak už otevřel tlamu aby odpověděl, pak jej však zaujala Derwína, spíš to co držela v tlamě.
Rychle zamaskoval úsměv a otočil se ke svému vládci: "Pane, nevím, jestli, je vhodné, aby to slyšela i vaše dračice."
"Mluv, nechci mít před Derwínou žádné tajemství, doufám, že také ona nebude mít žádné přede mnou." V hlase císaře byl lehce cítit hněv.
"Drak a dračice, porušili zákon, pářili dva dny se před pářícími lety."
"Potrestal jsi je?"
"Ano, na měsíc."
"A jakým trestem..." Zlatý se podíval na Derwínu, ta měla téměř žalostný výraz, "raději to nechceme vědět. Věřím tvému úsudku."
"Je mi ctí," starší drak lehce přivřel oči, "poté se již nic zvláštního nestalo."
"Dobrá, pokud by se něco důležitého stalo, víš kde budu, vlastně budeme." dračí Král se pousmál na svou družku. Ta se na něj také s kamenem pousmála.
Poté oba obešli zástupce a jednou z větších postraních chodeb scházeli hlouběji do nitra hory, postupně se čím dál tím víc oteplovalo.


Před hodinou...
Madraka vyrušily z meditace jakési zvuky doléhající z hlavní chodby. Tohle nebude jen tak obyčejný problém. Zvuky se blížily a byli zřetelnější. A také otřesnější.
Poté uviděl čtveřici královských strážců, velmi silných a agresivních draků, jak kousáním škrábáním a bušením do dvou zdánlivě bezmocných draků, přesněji samce a samici, popohánějí dopředu.
"Dost!" Madrak to řekl dost hlasitě a jasně, aby to uslyšeli všichni. Čtveřice draků se rozestavila okolo nich tak, aby jim znemožnili jakýkoliv útěk.
Dračí pár na tom byl hodně špatně, hlavně samec, byl samá jizva a škrábanec. Avšak žádnou tepnu poškozenou neměl.
Dali si s ním záležet, pomyslel si hořce Madrak. Všechny čtyři draky Madrak dokonale znal, byli to všichni královské stráže od narození.
Jeden z nich, Trefelgar se jal slova: "Veliteli, tihle dva," oči mu přímo žhnuly nenávistí, "se provinily vůči našemu zákonu, pářili se sedm a třicet hodin před dneškem přesně. Navrhuji trest smrti, který si sami vyberou."
Dračí čaroděj se zklamaně podíval na vystrašenou dvojici před ním: "Je to pravda? Opravdu jste vědomě porušili zákon, i když jste věděli co vás čeká?"
Oba nepatrně přikývli. Dračice měla nepatřičný výraz, drak jakoby chtěl něco říct, ale nedokázal najít slova.
Madrak pokračoval: "Nutil někdo z vás někoho? Vyhrožoval?" O čemž pochyboval, tyhle věci se stávají zřídkakdy. Navíc, oba byli přibližně stejně urostlí a silní, spíš chtěl vidět jejich reakce.
Ty se dostavili ihned.
"Za to můžu já," drak se odkašlal a vyplivl přiom krev.
Zástupce Zlatého si bude muset později promluvit o přílišném násilí se všemi čtyřmi strážemi. Trpělivě vyčkal, než bude moct zase mluvit. Když v tom se nečekaně ozvala dračice: "On za to nemůže!" chtěla se ke svému druhoy rozběhnout, ale jeden ze strážců ji v tom zabránil. "Já, já, jsem ho svedla, myslela jsem, že se to nikdo nedozví."
Drak se vzpamatoval ze svého záchvatu a promluvil: "Derni, proč? Měla jsi zůstat zticha."
Dračice Derni se otočila k Madrakovy. "Zabijte mně, on za to nemůže. Nechť je má smrt..."
"Dost!" Madrakovy se z toho všeho dělalo špatně, "stráže, běžte ven, tohle vyřídím sám."
"Ale, pane..." Trefelgar se podíval na oba před sebou.
Všichni ztichli a dívali se na něj. Podíval se pozorně na sebe a zjistil že je v, čemsi, co by se dalo nejlépe popsat jako bublina. Pokoušel se ji rotrhat ale nešlo to, bublina se tvarovala při každém doteku ale nikdy nepraskla a nikdy nepřekročila určitou hranici.
Bezmocně se podíval na svého velitele, ten se zamračil: "Stejně jako tebe, dokážu uvěznit oba dva, kdyby se pokoušeli cokoliv udělat. Musím pořád všechno svým podřízeným drakům vždy dokazovat???"
Madrak uvolnil kouzlo, bublina praskla jako skutečná. "Jděte..."
Čtveřice královských odešla, jen tak aby to to ještě nebyl útěk, ale zároveň nejrychleji jak dokázali.

Jakmile si byl Madrak naprosto jist, že nikdo není v doslechu, promluvil: "Jistě víte, že se zodpovídám Zlatému a kdybych ho zklamal nebo snad lhal, ztratil bych své postavení a možná dokonce svobodu..." Pořádně si oba přeměřil pohledem.
"Je vám tedy nejspíš jasné, že kdybych vás nepotrestal, tak bych byl považován za slabocha, a někdo jiný by mou "chybu" napravil..." Neustále je přeměřoval svým magickým pohledem.
"Jděte do své jeskyně, po dobu jednoho měsíce za vámi budu posílat jednoho draka, bude s vámi hodinu, pak odletí a i vy pak smíte odletět, bude se to opakovat co dva dny, vymyslete si něco v tom smyslu, že vás mučí, ve skutečnosti to bude jen divadlo pro ostatní draky..."
Oběma drakům chvíli trvalo než si uvědomili, že se právě nad nimi slitoval. Poté se s nekonečnými díky sehnuli až k podlaze.
Madrak, začal svého rozhodnutí litovat.
"Nezapomeňte, máte být smutní, právě jsem vám udělil strašlivý trest..."
Dračí pár se zvedl a snažil se tvářit co nejsmutněji, drakovy to šlo přes šrámy na jeho těle mnohem lépe...


Jakmile byli pryč, zvažoval co řekne Zlatému...
Zlatý, našel to, čemu se říká láska. Kdysi dávno byli pářící lety stanoveny, aby se jediný den, mohli draci vrátit a založit další generaci, poté samice zůstávaly a starali se o mláďata. Draci pak bojovali a umírali dál.
Nyní, bez války. Draci mají k samicím přístup kdekoliv, kdykoliv. Zda je to změna k lepšímu nebo horšímu, kdo ví...
Možná Červený není takový hlupák když zrušil Pářící lety, jejich kmeny se smí pářit kdykoliv a za jakéhokoliv věku. Červený je známý svou nechutí k tradicím, avšak jeho kmenům to nyní v nejmenším nevadí. Kdysi se strhla kvůli zrušní tohoto zákonu na jeho území vlna odporu, tu však potlačil a nyní... Řekněme, že nemají téměř žádné odsouzené draky ani dračice...

"Nehraj si se mnou Morphine, chci vědět pravdu!"
Oči Shadeovi doslova plály čirým hněvem, proměnil se před chvílí a bez varování vtrhl do čarodějova obydlí.
Drakomág si pohladil vousy, "ať ti už kdokoliv řekl cokoliv, věřím že Kyuubi je nevinná. Avšak řeknu ti pouze, co vím já..."
"Kdybys byl tak laskav..." V Shadeově hlase byla nepříjemně cítit arogance.
Vzduch okolo prořídl, udělalo se nepříjemně dusno. Kdo ví, jestli to bylo vinou magie nebo jen pocitem...


"...Jako vždy Desele, nechápu, co ti vadí na stavění hnízda?" Pronesla pobaveně Kyuubi, při pohledu na svého chotě, jak s odporem hází další větvičky do hnízda.
Desel, se zatvářil velmi podrážděně, až Kyuubi zamrazilo. Raději už nic neříkala...
...Snad se to spraví a kdyby ne, nějak si poradím. Dračice si oddychla, snad se druhá možnost neuskuteční. Ovšem Deselovy změny nálad napovídali o opaku.
Přistála vedle svého chotě, ten měl podivně zamyšlený výraz. "Děje se něco?"
Křupnutí skořápky mluvilo za vše...
...Jako vždy, když se Kyuubi vracela z lovu, přemýšlela. Narodilo se mu pět zdravých mláďat, a on stále ve své podivné náladě, ani špetku radosti neprojevil. Bude ho muset vyhnat, než udělá něco sám sobě nebo hůř, svým potomům. Při tom pomyšlení zrychlila.
..."Vůbec ji nezajímám, jsem pro ni jen vzduch." Desel rozzuřeně praštil pravou tlapou do skály, vztek mu zůstal, teď se však přidala i bolest.
Vzhlédl od své nohy a zadíval se na vystrašené dráčky: "Tyhle věcy, kvůli tomuhle???"
Odpověď na jeho řev byla pouze rozrušená volání malých dráčků. Zvráceně se usmál...
Poslední, co mláďata uviděla, byly obrovské zuby jejich vlastního otce.


(Pokračování Kyuubina příběhu příště...)

... V její jeskyni bylo až podezřelé ticho, Kyuubi se uklidňovala, že nejspíš spí. Jenže...
její synové i dcery se již nikdy neprobudí.
Vrhla se k nejbližšímu tělíčku. Byl to hrozný pohled. Tak malí a bezmocní, neschopni se bránit. S rostoucí beznadějí a žalem se naposledy podívala jestli to není jen zlý sen. Nebyl, zvedla hlavu, se vztekem a zuřivostí se vydala hledat vraha, svého chotě. Nedokázala najít dostatečnou kletbu ani v dračím ani v lidském jazyce.
... "Madraku! Přece nevěříte tomu odpornému přerostlému wyvernovy!" Kyuubi se ani nepodívala na svého bývalého draka, věděla však, že ji pozoruje.
"Jak jsem řekl, podívejte jak se chová, chtěla mně zabít, zabila mi dokonce mláďata. Musela zešílet."
Kyuubi se vztekle otočila. Desel se na okamžik tajně pousmál.
"Pokud mi nevěříte, zkontrolujte moji jeskyni, ucítíte ten jeho odporný pach."
Madrak se neodvážil podívat ani jednomu do očí. "Vskutku, to jsme již učinily, uvnitř byli jen dva pachy a to vaše. Nedokážeme s určitostí říct, kdo z vás se provinil. Oba budete pod dohledem, než se vše důkladně vyšetří..."
Kyuubi nemohla uvěřit svým uším: "Ale..."
"Domluvil jsem," zvedl hlavu a konečně se zadíval do tváří oběma drakům: "Soucítím s jedním z vás a pohrdám tím druhým, avšak zatím nevím, kdo je kdo. Budete pod dohledem a mít oba domácí vězení. Lovit za vás bude vaše stráž. Pokud se přiznáte teď, budete si smět vybrat svou smrt."
Oba se na sebe podívali, tajně si přáli jeden druhému to nejhorší.
... "Uběhli už dva měsíce a ty ses mi zalíbil, věříš mi přece, že bych ničeho tak odporného nebyla schopna, ne?
Mladý královský drak, který byl zrovna na stráži se pousmál: "Věřím ti, ale víš, že lovit tě ještě nemůžu pustit."
Kyuubi se pousmála, tohle bude hračka. "Jenom nachvíli, nikdo se to nedozví, slibuju." Dračice k němu natáhla svůj krk, "jestli mě pustíš, za měsíc si tě najde jedna hodně vděčná samice."
Drak se narovnal a uhnul z cesty, "Myslím že, jeden jelen nikoho nezabije. Ale vrať se za chvíli."
Chudák, pomyslela si Kyuubi, příliš mladý a důvěřivý.
... "Fyrniby, nechci se s tebou o tom bavit, tvá sestra prostě zešílela." Desel se zamračil, avšak dračice pokračovala: "Stejně mi přijde zvláštní, že jen tak zabila své mláďata. I když, stejně jsem ji nikdy neměla ráda. Neproletíme se?"
Fyrniby, sestra Kyuubi se otočila směrem ven a Desel si při pohledu na značky na jejích zádech vzpomněl na to, že nikam vlastně letět nesmí. Při tom pomyšlení se pousmál. Jakoby na tom záleželo...
Z přemýšlení ho však vytrhl stín na podlaze, byl zde někdo třetí. Než se však stačil otočit, mohutné čelisti ho sevřeli okolu krku. Nestačil vydat ani hlásku, Kyuubi mu prokousla krční tepnu.
Fyrniby se otočila. Na zemi s sebou ještě cukal mohutný drak, kterého měla hlídat, kterého měla ráda, kterého zabila jeho sestra.
Kyuubi se otočila, z tlamy ji kapala na zem teplá krev, zběsilost v jejích očích se vytrácela, "udělala jsem to, kvůli tobě. Udělal by ti, to co mně."
Rozepjala křídla a s pomyšlením, že nejspíš je tohle její poslední let, se odrazila.
Zemřel stejně jako jeho potomci, neschopen se bránit, nevědět kým.



"Takže ty mi chceš říct, že Desel zabil Kyuubi její potomky a Kyuubi se jen pomstila? Proč však tak dlouho čekala, toho draka mohla obelstít už dřív..." Zeptal se zamyšleně Shade.
"To ano, ale zapomněls na Fyrniby, ta se totiž s Deselem spřátelila. Tuším, že chtěla pouze ochránit sestru." Odpověděl zarmouceně Morphin.
"A co se stalo dál?"
"Dále to už znáš, Zlatý měl rozhodnout o trestu, avšak také si nebyl jist, proto si nechal den na rozmyšlení a zčistajasna ses před jeho jeskyní objevil ty." Na starcově tváři se projevila veselá nálada. "Řekl si, že nechá rozhodnout osud. Nikdo netušil, že by takový malý tvoreček dokázal tupým mečem rozsekat sochu, přelstít draka a odtáhnout několikrát těžšího tvora, než jsi ty sám."
"Skoro šťastný konec, kdyby ji nakonec neunesli..." Vyděšeně jsem si uvědomil, že to jsem říkat vlastně neměl.
Morphin natáhl ruku a položil mi ji na rameno: "Myslím, že již nežije, pochybuji, že by ji někde drželi v jeskyni přikovanou v řetězech, ale na druhou stranu, dopřál jsi ji několik dnů navíc. Díky tobě si ještě mohla zalovit v lesích a letět v oblacích.
Jsi opravdový hrdina."


Víra tě neochrání před šípem, víra ti nedodá peníze, vírou se nenasytíš. Totiž víra ti ukáže cestu, sejít ji však musíš sám. A nesmíš přitom přestat věřit. Po cestě je mnoho černých stínů, lákajících tě, aby ses přidal k nim, aby jsi přestal věřit. Sejít z cesty je snadné, vrátit se, je avšak velmi těžké...
Ondřej V. - 16 let - drakolog, spisovatel.

V hlavním doupěti Worglidů...
Patriarcha se zamyslela nebo to jen podle její znechucené grymasy tak vypadalo. Patrak který měl na starosti doupě Zlatého zmizel, měl se dnes hlásit. Nezbývá než ho pokládat za mrtvého. Nemohla si být jistá, jestli je Derwína skutečně jeho družkou.
Zavolala k sobě jednoho ze svých "lidí". Ten poslušně poklekl, v rukou třímal zářivý oštěp, posetý patrackým písmem, volně by se ty nápisy dali přeložit jako: "Tento hrot poslední co vidíš jest."
Do každého z těchto písmen byla vložena patracká magie, ta je dosti zrádná a neurčitá. Nevycvičený a mocný jedinec by s ní dokázal nezamýšleně dosti nehezké věci. Tyto oštěpy, jí však byly plné, takže sami od sebe částečně vyhledávali cíl, ale povětšinou jen aby okamžitě usmrtili svůj cíl, což dokázali splnit i pětkrát, šestkrát než se znovu potřebovali nabít.
Pohrdavě si ho prohlédla a vydala rozkazy. Zítra ráno, Patraci půjdou do války...

Utíkám s dalšími dvěma lidmi chodbou. Celá chodba je taková chladná, celá je z ocele. Mám na sobě obrovské modré brnění. Na to jak je mohutné se mi běží neobyčejně lehce. Prohlédnu si dva co běží se mnou. Jeden je takový nezřetelný, jediné co je vidět jasně je nějaký přístroj co drží v ruce. "Johny" problesklo my hlavou. Ten druhý měl na hlavě nějaké výstupky.. Rohy, došlo mi. "Je to démon? Ne na to je až moc "lidský". Polodémon? No, možné to je ale nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. "Sasin...ASS_Sasin" znovu my problesklo hlavou. Všude kolem se ozýval nějaký umělý hlas, který něco odpočítával. Zastavili jsme se... Já a Johny jsme objali ASS_Sasina. Po tom následuje obrovský záblesk světla. A pak tma. Jenom tma. Ze tmy se vynořil muž. Vypadal úplně stejně jako Sasin, až na to že byl oděn v potrhaném oblečení. "Sasin už není, teď je Shade" Ozval se znovu onen hlas v mé hlavě. Pak postava zase zmizela v závoji tmy. Náhle se ze tmy předemnou objevil obrovský ebenově černý drak. Vystřelil proti mě hlavou a scvaknul zuby přímo před mým obličejem. "To je Shade, ale v této podobě se jmenuje se Ssarekai" ozvalo se mi znovu hlavě. Pak stejně jak se rychle objevil tak stejně tak rychle zmizel. Tma se začala rozplývat a já začal slyšet hlasy. "Tak bude v pořádku nebo ne!?" zeptala se někoho trochu podrážděně Satyra. "A co se vlastně stalo?" slyšel jsem Insolita. Otevřel jsem pomalu oči. "Zdravim" pronesl jsem. Moc jsem nechápal co se to stalo ale vím jediné... Musím najít Shadea.

"Shadea? Pokud vim tak cíl týhle výpravy je najít Gryfy a ne nejakyho Shadea." vyštěkl Johny jaksi podrážděně, protože už měl dost životu v Tvrzi. "Musíme najít Shadea!" trval na svém Killer. "A kdo to vůbec je?" zeptal se Insolitus. "Nevím, měl jsem sen kde jsem někoho viděl." odpověděl Killer. Johny se snažil ovládat aby nevybuchnul. "A kde ho vůbec najdeme?" zeptala se Satyra. To už Johny nevydržel "JA UZ TOHO MAM DOST!! POKUD VIM DOSTALY JSME SE SEM PROTOZE JSME NA CESTE ZA GRYFY, NE ABYCHOM HLEDALI NEKOHO KOHO NEZNAME A ANI NEVIME KDE JE!!!" Vsichni na nej hledely vyjevene. Johny je sprazil pohledem, otocil se a vysel ze mistnosti. "Co to do nej vjelo?" zeptal se Killer. "Nejspis mu nesedí zivot v tvrzi." odpovedel Insolitus. Johny dorazil do pokoje, kopl do dveri ktere vypadly z pantu. Sbalil si veci a vydal se ke stájím. Do cesty se mu postavily jeste jedny dvere ktere skoncily uplne stejne, na zemi vykopnute z pantu. Dorazil k Hornovi a povida: "Taky ti to tu leze krkem kamarade?" Kun zarehtal na znameni souhlasu. "Fajn vypadnem odsud, jinak uz to tu fakt nevydrzim." dodal Johny a zacal pripravovat Horna na cestu....

Proklínala den, kdy ho potkala.
Proklínala sebe, že se s ním spářila.
Proklínala Shadea, za to že ji zachránil.
Proklínala Tamaru, protože ji zde přikovanou řetězy, držela už skoro týden. I když jí to připadalo jako věčnost.
Hrdost a pýcha ji zakazovali jakkoliv s ní promluvit. Nakonec jí to bylo jedno, nemohla přijít na jediný důvod, proč ji nechávala žít. Už se chystala otevřít pusu, když v tom okolo proplula spousta obrazů. Snažila se některý pochytit, avšak bylo to stejně nemožné, jako uchopit tekoucí vodu holou rukou.
Po chvíli, kdy už se přestala soustředit jeden z nich spatřila naprosto zřetelně.
Radost. Bitva? Boj? Ne, válka. Válka draků a patraků. Kyuubi to poznala rychle podle těl mrtvých draků...
"Co chcete po mně? Proč mně nezabiješ, lidská špíno!" Vyhrkla ze sebe a zacloumala řetězy, nic než další sedřenou kůži jí to však nepřineslo. Začala čím dál víc nenávidět svou lidskou podobu... Tajně si slíbila, že ji už nikdy nebude používat, pokud přežije.
Černě oděná čarodějnice se však ani nepohnula, byla v jakémsi nepřirozeném transu. Nadále stála zády ke své zajatkyni, černý samet byl skoro průhledný.
Nikdy nepochopím, proč lidé nosí takové oblečení. Pomyslela si pro sebe. Kdysi slyšela od jednoho staršího draka, že lidé nosí oblečení, aby zakrývali určité části těla a někdy aby se zahřáli. Ušklíbla se, tento "oděv" nesplňuje ani jednu podmínku.
Prudký pohyb věznitelky upoutal její pozornost. Tamara se zvráceně pousmála a podívala se Kyuubi do nenávistných očí, "jestli tvůj polodrak dostojí svému slibu, pustím tě, aby jsi mohla zemřít ve stejnou dobu, jako celý tvůj odporný druh. Jestli ne, váš druh zemře stejně, jenom ty o něco dřív..."



Strach, hlad, beznaděj, odvaha, zuřivost, zběsilost.
Lobasti tyhle emoce znal až příliš dobře...
"Děje se něco můj synu?" Zelený se na něj znepokojeně podíval, poznal co se s ním děje.
"Je mi líto otče, dnes, se letů ani tvé výpravy nezúčastním. Musím varovat Zlatého."
Vládce Fangornských lesů, sklopil zrak. "Varovat před čím? Pošlu jednoho ze svých nejrychlejších poslů..."
"Sám víš, že cestovat přes území lidí a Zlatého bez komplikací mohu pouze já. Tvůj posel by se k němu nemohl dostat čas, možná ani já to nestihnu." Otočil se, nechtěl čelit dalším slovům svého otce. "Sbohem, snad příští rok."
Lobasti se zvedl do vzduchu, někteří draci na zemi si vyměnili zmatené pohledy, Zelený si přetřel oči aby, tak zakryl slzu zklamání...

Johny pripravoval Horna na cestu za Gryfy. V hlave se mu honily ruzne myslenky. Kdyz pripevnil Hornovi sedlo prisla za nim Satyra. "Johny?" začala pomalu, protože se bála že na ni Johny začne znovu křičet. "Jo?" opačil Johny a pokračoval v připravách. "Vážně chceš odjet za Gryfy?" pokračovala Satyra. "Jo, pokud vám to nedošlo, to je to proč jsme tady. V týhle Tvrzi, která mi už leze krkem." odpověděl Johny a otočil se k ní. V její tváři spatřil smutek, zmateni a zlost najednou. "Celou cestu myslím na Gryfy. A najednou Killer vyrukuje s nekym koho videl ve snu. Pojedu tu sam nebo s tim kdo je ochotnej jet se mnou." řekl Johny. "Ale co když je to Gryf?" zeptala se Satyra. "Pochybuju." odpověděl Johny. "Odjiždím za 2 hodiny. Jestli někdo chcete jet se mnou tak se sejdeme tady." dodal po chvily a vyšel ze stájí a nechal tam Satyru, která se za ním ohlédla a špitla "Johny.".....

Johny asi ti obětuju mojí Satyru. Ale rve mi to srdce. Ale jelikož ona má za úkol najít jednoho gryfa tak jít musí ale já asi pudu za Sasinem sám.

"Johny." špitla Satyra. "Co je!" řekl naštvaně Johny a otočil se na ní. Satyra se začervenala a řekla "Já s tebou půjdu." Když si všimla, jak na se na ní Johny dívá, rychle dodala. "Mám přece úkol." Podívala se Johnymu do očí a ihned odvrátila pohled. "No, já... No ale... Ale kdo bude trénovat Killera." "Toho už nic nenaučím. Sice to moc nechápu, ale to co sem se já učila celej život se on naučil během pár dní." Johny se otočil zpátky k Hornovi a přikývl na souhlas.

Společné dílo, Mé a Kainovo

Mocný velitel královských vojsk se utěšoval, myslel, že nic horšího se stát nemůže a opět, velice se mýlil.
Mysl mu začala vibrovat, nemohl se na nic soustředit. Uvolnil kouzlo rušící spojení a otevřel své podvědomí. Brzo uslyšel ze všech stran, postupně vzdálený, ale neustále se přibližující Hlas.
"Pane?!"
"Ss ll yšíte?"
Tajemný hlas utichl stejně rychle jako se objevil, čekajíc na odpověď.
Madrak navázal spojení a odpověděl
"Co se děje?" Jeho slova mu v hlavě odeznívala jako ozvěna v prázdné místnosti.
Po krátké odmlce, nejspíš něco sděloval nebo poslouchal, se mu drak znova ozval.
"Vetřelci, dva. Purpurová dračice a... zvláštní tvor, říkají, že přicházejí v míru. Prý mají nějaké poslání, víc nechtějí říct. Mám je vykázat?"
Dračí čaroděj nevěděl co si o tom má myslet, ovšem, purpurová dračice s neznámým tvorem, to ještě neviděl. A to už Madrak zažil hodně zvláštní věci.
"Doprovoďte je ke mně, vyslechnu je osobně..."

Athaneris se ohlédla za sebe. Kain šel stále za ní se svým typickým sklopeným pohledem. Jeho tajemné neodolatelné bílé vlasy se mu pohupovaly v rytmu chůze.Vzdychla a podíval se zpět. Nervózně kráčela dál spletitým systémem chodeb.
Byli uvnitř. Oba a živí. Vnitřkem Zlaté hory v doprovodu šesti strážných mířili do oné bájné síně Krále králů. Mísil se v ní strach, vzrušení a nervozita.
Přemluvit stráže, aby je odvedli za svým cílem nebylo jednoduché, ale s trochou dračího půvabu to přeci jen nebylo nemožné.
Pousmála se. Jejich doprovod se zastavil. Jeden zlatý drak, který stál před Athaneris se na ni přísně podíval a kývl hlavou, aby vstoupili. Kain jí předešel a ve své zbroji z šupin hnědých, vstoupil jako první. Stačila si ještě všimnout jak si s jedním strážným vyměnil nenávistný pohled. Nebylo to proto, že by zlaté draky neměl rád. Spíše jen dával najevo, aby se nikdo neopovažoval ublížit jeho dračí paní.
Athaneris se spěšně vydala za svým milým. Vstoupily do obrovské síně. Dračí slečnu plně uchvátila, ale hned upoutala svůj zrak na toho kdo stál uprostřed.
Zatajila dech. Tak toto je Zlatý? Na malou chvilinku na ní padl pocit lehkého zklamání. Myslela si, že je mladší. Ano podstatně mladší, jenže onen pocit bleskurychle zahnal pohled do jeho očí. Tyto oči už něco viděly. Čišela z nich moudrost a v jistém smyslu slova i laskavost. Drak se napřímil a se zájmem si je prohlížel.

Velitel královských vojsk, neobyčejný drak s neobyčejnými kouzly se zadíval na tváře dvou neobyčejných stvoření. když je uviděl přicházet, myslel si, že to je obyčejný člověk s dračicí v lidské podobě. Poté však ucítil tu moc, vycházející z bělovlasého tvora, skoro jako by se snažila vše okolo do sebe vtáhnout a roztrhat. Neobyčejná moc, dar nebo prokletí? To se bez bedlivého zkoumání netroufal odhadovat.
Dračice vypadala o něco více přátelsky, avšak téměř zklamaně. Jakoby všechny její naděje pomalu jako svíčky v chladném vánku pozhasínaly...
Madrak pocítil lítost, ne za ni, ale za to, co k ní cítil Bělovlasý...

Athaneris udělala krok vpřed a uklonila.
“Králi králů, vládce této země i vzduchu nad ním, Zlatý! Dovol vyslechnout dračici z rodu purpurových a pomoci tak v jejím poslání.“
Všichni draci se na ni pobaveně podívali, tohle nebyl dobrý začátek konverzace. "Ačkoliv jsem byl určen, zástupcem. Nejsem Zlatý. Říkejte mi Madrak, co zde pohledáváš dcero Purpurového?" Tón jakým mluvil, měl do přívětivosti daleko, asi jako Modrý drak do chrlení ohně.
Athaneris pobledly vlasy. I když tvář zůstala nehybná, konečky se začaly barvit černou barvou vzteku. Vzteku ze sebe sama. „Wyverno jedna voškubaná hloupá!“, křičela na sebe v duchu dračí slečna. Tohle rozhodně nebyl dobrý začátek. Athaneris horečně přemýšlela jak dále postupovat v rozhovoru. Bylo ticho a všichni napjatě čekali.
Ticho trvalo jen několik sekund, ale Kain cítil, že pro jeho milovanou to musela být věčnost Cítil a viděl jak se trápí. Spíše ochranitelský pud, než rozum přiměl Kaina předstoupit. Udělal krok a předešel dračici. „Vznešený Madraku, zástupce Zlatého!“, začal Kain. Madrak posunul svou hlavu na bok. „Omluv prosím toto nedorozumění. Dcera Purpurového tě nechtěla nijak urazit. Jak jistě víš, cestujeme již dlouho do těchto končin, abychom zde nalezli čaroděje, který je znám jako Morphin.“, dokončil muž v dračí zbroji, důvod proč jsme přišli. Kain cítil jistou Athanerisininu úlevu.
"Vskutku, tvá milá, mne neurazila. Avšak..." Madrakovy oči upřeně cestovali mezi Athaneris a Kainem. "Neznám důvod, proč bych vás měl pustit, k někomu pro nás tak váženému jako je Morphin." Poté zvedl svou pravou přední tlapu a načrtl ve vzduchu několik obrazců, v síni se příjemně oteplilo... Spokojen, se otočil zpět k nezvaným hostům...
Kain se malinko poklonil a pak zpět vzhlédl Madrakovy do očí. Část jeho nepřirozeně bílých vlasů mu zakrývalo pravé oko. Ale Kain viděl. Viděl perfektně svůj cíl a věděl, že onen cíl vidí i jeho. Zazubil se. „Tak ty nevíš proč jsme zde, Madraku?“, pomyslel si. Kain cítil jak se pro něj nepříjemně, oteplilo. Z něho však šel chlad, větší chlad než před ním. „Ne! Ty víš moc dobře proč jsme zde!“, honilo se mu hlavou. Sartharský anděl cítil jak ho zaplavuje nenávist. Jeho vyzařování chladu zesílilo. Stíny zhoustly a začali se nepozorovaně zvětšovat a pohlcovat sál do svých zvrácených náručí.
Athaneris se polekala. Tento stav již párkrát viděla a byla si jista, že jestli ihned něco neudělá, Kain vše zničí. Vše pro co se dostali až sem.

Madrakovo kouzlo snad selhalo, to mu však přišlo nepravděpodobné, studoval stěny jeskyně, a i když jejich kouzla nikdy nepochopil, věděl, že kouzla vyčarována s dobrým úmyslem by měla fungovat, naopak ty, jenž by měli někomu ublížit se vytrácejí, či dokonce se obrací proti sesílatelovi. Proč zatím nezjistil, a pochyboval, že by na to přišel, i kdyby žil dalších sedm set let.
Přeběhl mu mráz po zádech, nepříjemný chlad, který se dostával i do nitra duše, nespokojil se pouze s tělesným ochlazením, mu nedělal dobře. Skoro jakoby síň, proti něčemu bojovala, se najednou okolní stěny začali plnit pradávnou magií. Neskutečné gejzíry a víry toku many, utvářely neskutečné obrazce... Obrazce okolo Kaina.
Okolní draci strachem zasyčeli, nejspíš ten chlad a moc ucítili také, Madrak nevěděl co dělat, proti moci Pradávných nemohl dělat nic, než se jen dívat...
Athaneris si všimla zmateného a možná i lehce Madrakova odevzdaného pohledu. Několik dračích stráží se potichu vykradlo ze síně.
“Lásko!“ vykřikla na Kaina. Hbitě si stoupla před něj a vášnivě ho políbila. Kain tak ztratil koncentraci. Hněv vyprchával a on objal svou milovanou.
Pevně.
A přeci tak jemně.
Dračice se odtáhla. „Ty můj hlupáčku. Co to provádíš?“ šeptala svému chladnému princi a hladila ho po jeho bledých tváří. Teplo se opět vracelo do místnosti. Stíny se zpět vpíjely do koutů odkud vzešly.
“Můj pane!“, otočila se Athaneris k Madrakovi. Nyní se nebála ničeho. „Díváš se na dva prokleté tvory. A ať si již nyní viděl, či cítil cokoliv, to nejsou ona. Ono prokletí je mnohem větší. Sladší. A přesto nás více drásá. Je to láska! Ano Madraku. Může se ti to zdát nesmyslné, ba i zvrácené, ale je to tak.“, purpurová slečna se opět otočila k svému ochránci. „Milujeme se. A chtěli bychom mít potomka. Jenže bez Morphinovy pomoci budeme do konce našeho bytí jen dvě ztrápené duše.“ Kainovy stříbrné oči se opět zahleděli do míst, kde tušil Athanerisininy. Látka, která je chránila byla vlhká.
Madrak zhluboka vydechl.
“Tak, láska zastihuje každého, bez rozdílu, jen mně se stále vyhýbá.“ Madrak poněkud klesl na duchu, na děsivý incident před chvíli si už ani nevzpomněl. „Žel, rád bych vám svolil, ovšem můj vládce se o tom musí dozvědět.“ Athaneris nepřestala laskat Kainovy bílé vlasy. Měli naději...