StarCraftCZ.com

Na cestě do jeskyně:

Johny a Rex šli dlouho, nepromluvili při tom ani slovo. Cesta byl klidna, zadne nebezpeci nehrozilo, mec by zaplal. Kdyz asi po 20 minutách cesty začal meč hořet, pronesl Rex: "Jsme téměř na místě." "Cesta utekla rychle." pomyslel si Johny. Když po chvíly došli k jeskyni, Johny spatřil vlčí hlavu vytesanou do skály. "Jsme tu. Dál musíš sám." pravil Rex. "Vím, díky za pomoc Rexi." poděkoval Johny. "Hodně štěstí, budeš ho potřebovat." dodal Rex a odešel. Meč hořel tak intenzivně, že si Johny myslel že jeho dvojče je velice blízko. Sesedl z koně, odhrnul si vlasy z obličeje, a vydal se do jeskyně. Chvíly šel, aniž by si uvědomoval kam jde. Po chvíly došel na rozcestí. "Kudy teď?" zeptal se sám sebe. Z jednoho tunelu se rudě zablesklo. "Takže tudy." odpověděl si sám. Šel chodbou která vedla do velké místnosti. Byla tam tma černá jako noc. Johny zdvihl meč aby světlo jeho plamene dosáhlo co nejdál. Zjistil že v místnosti je uzký most na druhou stranu, uzký tak aby tam mohl stát dospělý muž. Když se došel k mostu na stěnách místnosti se rozhořely pochodně. Johny spatřil že most je delší než si původně myslel. Udělal první krok na most když v tom uslyšel hlas: "Věděl jsem že příjdeš, bratříčku." "Měl jsem na vybranou??" optal se Johny. "Hehe, ne, neměl, střetnout se je náš osud." odpověděl hlas. "Tak se mi ukaž, "bratříčku"." zavolal Johny s klidem. "Ale jistě. Pro bratra cokoli." ozval se hlas a na druhé straně mostu se objevila postava v černé zbroji. Neroznatelní, jen jediný rozdíl je odlyšloval, barva vlasů. Johny měl vlasy hnědé, jeho dvojče blonďaté. "Tak když jsme se tu sešli, uděláme to kvůli čemu jsme tady." začal blonďák. "Ještě ně, nejdřív chci vědět jak se jmenuješ. Ať vím na koho mám zapomenout." skočil mu do řeči Johny. "Když to chceš vědět, Ivan. Jsem Ivan." odpověděl blonďák. "A teď dost řečí, do boje." zahulákal Ivan, tasil meč a rozeběhl se proti Johnymu. "Aaaaaa." zaječel Ivan když takřka u Johnyho s napřaženým mečem..........

To be Continued.

Plnnnímm ssslib Kchaine.


Muž se napřímil. Bolela ho už záda z toho nekonečného sezení u řeky. Podíval se na svůj úlovek, dneska už jsem stejně nachytal dost ryb, půjdu domů, manželka mi navaří a konečně si lehnu...
Něco nad ním proletělo, zvedl svou hlavu avšak nic nespatřil. Zaposlouchal se, nic neslyšel. Ani zvířata. Rybář se zachvěl. Zase se mu ozval nad hlavou stejný zvuk. A zase nic nespatřil. Rybář uchopil svůj pru oběma rukama, vědouc, že mu to stejně nepomůže.
Otočil se.
Tohle, bylo v přesile.
Tohle, bylo dvakrát větší než on sám.
Tohle, mělo moc rádo maso.
Tohle, mělo tlamu plnou obrovských zubů.
Tohle, byli dva zlatí draci.
Jeden z nich byl o hlavu větší než ten druhý, ovšem přesto měl ten druhý o dost svalnatější postavu. Rybář byl kdysi dávno v královském vojsku a tam se naučil jedno, bojovat, až do hořkého konce nebo sladkého vítězství, kapitulaci draci nepříjímají.
Jenže, naštěstí prožil svou vojenskou službu tehdy bez žádných větších bojů. A také již tehdy byla válka s draky minulostí...
"Ččlověkk," řekl ten vyšší a kulhavým pohybem k němu přistoupil. Nejdřív se mu zdálo že má něco s nohou, ale pak si všiml že v ní jen něco drží, něco bílého.
Menšího draka zaujal proud řeky, pozorně otáčel hlavu po proudu řeky a pak se zase zadíval na začátek toku...
Rybář dostal strach: "Stůj!" zaujal bojové postavení jako by držel meč. Čímž si získal pozornost i druhého draka, ten se pak vzápětí s pohdáním zase otočil k řece.
Větší se na něj zkoumavě zadíval. Natáhl k němu krk: "Jestli chceš žít, odvedeš tuhle řvoucí věc pryč." Jakmile to dořekl odněkud se ozval dětský pláč. Rybář zažil mnoho věcí, ale když si uvědomil, že mu právě dva draci donesli dítě, které on se svou ženou mít nemohl, vkrádal se mu do hlavy pocit, že nic nepravděpodobnějšího se mu stát nemohlo, asi blouzní.
Oba draci se na sebe otráveně podívali, nakonec ten u řeky se poprvé ozval, mluvil opravdu zvláštně: "Ččlověk sse kouuká, mysslí si ssnad žše mááme tady čass, celý denn? Kkvůli mládětti jsme musseli třikrát přisstávat, rámuss to dělá jako sssiréna. Nemluvil jsem o tom co za příšerný pachh před dlouhemm začšalo vydávvat."
Drak vymrštil svou hlavu do zurčíci řeky. Rybář se tak zlekl, že málem dostal infarkt. Hlavu stejně rychle pak drak stáhl zpátky. V tlamě se mu třepetala ryba.
Vyšší položil před muže dítě, muž ucítil zvláštní kombinaci pachu rybiny a pokáleného dítěte. "Zzkoušeli jsssme ho kkrmit, alle nicc nežžere." Skutečně, muž zahlédl dvě mrtvé ryby a kus zajíce v uzlíčku s dítětem. Drak s rybou přišel k dítěti a něco nesrozumitelně zahuhňal. "Ne! Kojenci přece nežerou ryby!" Draci se na sebe nechápavě podívali. Muž začal vyhazovat všechny části ryby a zajíce z uzlíku. "Kyš šo šíká" Drak spolkl rybu.
Muž mezitím otcovsky robalil hadry do kterých bylo dítě zabaleno a očistil jej v řece. Draci při pohledu na hadry málem neudrželi obsah žaludků. "Vaššše mláďďata jsou divvnné." S tímto oba draci odletěli...
Ve vzduchu ovíjeni jemným vánkem, naši dvojici to připomínalo svobodu, nejen pro uši, ale hlavně pro čenich: "Jak to můžou lidé přežít, výchovu svých mláďat?" Menší drak se zamyslel, pak mu odpověděl: "Nyní mě nic nepřekvapí, i když, někdy se divím jak přežili rodiče moji výchovu..."


V místě, kde neexistuje čas ani prostor...
Bytost se zadívala na černobílou šachovnici a po chvíli uchopila figurku, mistrně zhotovenou i s těmi nejmenšími detaily, měla na sobě černý plášť a v rukou svírala bohatě zdobenou kosu. Ztělesnění Osudu posunulu figurku o dvě políčka dopředu. Protihráč okomentoval hru: "Kain jde kupředu, avšak netuší, o skrytém nebezpečí, naštěstí jeho pozici chrání Purpurový, avšak kdo chrání Purpurového?" Ztělesnění Rovnováhy vesmíru
Posunulo o políčko vpřed figurku patraka. Osud nyní prohlásil hlasem plným beznaděje i jistoty: "Chytrý tah," uchopil figurku, která byla spojením dvou, draka a polodémona, ještě než táhl prohlásil: "Shade se nyní rozhodne, nelze zachránit oba. Buď obětuje svého vládce a všechny zlaté draky, aby žili navěky bez císaře nebo Kyuubi svou lásku, tenhle smrtelník je v nezáviděníhodné situaci." Pak táhl, čímž figurku jednoho draka odsoudil, aby druhého zachránil...


Zpět v realitě
Ležel jsem pod stromem, věděl jsem, že musím vstát, ale dopadala na mně neustále únava. Dvě proměny za den, několik kouzel, půlhodiny sprintování a rozhodně ne nakonec ponižování a útrapy.
Bolestivě jsem se zvedl,
Odpočívat můžeme, až budeme staří.
Zapomněl jsi na maličkost, zatím není jisté, jestli se stáří dožijeme.
S tvým přístupem těžko, každopádně zatím jsou naše duše oddělené, avšak čím déle budeme spolu žít, tím více se budeme spojovat. Nakonec budeme jedna duše, upřímně se těším, z tvého fňukání se mi chce zvracet...
Cože? A proč mi to říkáš až teď?
Proboha, nech mě, tě zase ovládat a přestaň už konečně kňourat...

Po chvíli se k obloze vznesl leskle čekný drak a v závoji noční tmy se stal naprosto neviditelný...

to ASS_Sasin:

...dnes to asi nebude tak dlouhé jako jindy, but still enjoy!...

Písek zavířil kolem a mohutná svalnatá postava se zastavila. Černé havraní vlasy, spleteny do copánků a zdobené miniaturními podoby lidských lebek, se ještě chvíli vlnily a nasávaly do sebe pot svého mohutného majitele.
Tvor ztěžka dýchal. Zakroucení jeho rohaté hlavy způsobilo zvuk křupajících obratlů nesoucích se ozvěnou jeskyní. Dlouhý štíří ocas sebou házel výhružně ze strany na stranu.
Vard’Hatherech vydal ze sebe hrdelní řev a opět vyrazil na svého okřídleného protivníka. Země se lehce otřásala pod sprintem jeho noh. Patrak udělal úhybný manévr doleva. Tauropion tuto akci předpokládal. Rychlím chvatem si přehodil oštěp do druhé ruky a bodl. Jeho rána však byla vykryta. Jeho protivník využil svých křídel a zaútočil střemhlav. Vard’Hatherech švihl svým ocasem. Patrak dostal zásah do svého levého křídla a padl na prašnou zem. Náčelník zvedl své kopí a bodl.
Hnědý okřídlenec se snažil překulit a vyhnout se tak ráně. Vard’Hatherech se pokusil tvora zašlápnout, ale ten opět unikl dalším přemetem.
Znovu bodl. Vedle. Patrak se vymrštil na nohy a hodil svůj oštěp. Ten zasáhl svalovce do pravé ruky. Tauropion zavrčel zlostí. Zlomil konec oštěpu až jen vykukovala pouze čepel. Překulil se a svou zbraní se pokusil o výpad. Patrak uskočil a hbitě se ozbrojil dalším, které bylo spolu asi s dalšími pěti, vyrovnané v držáku na zdi.
Vard’Hatherech byl znechucen svým neúspěchem a tím jako dlouho se jeho oponent bránil.
Zaujal obraný postoj. Patrak taktéž. Vyrazili na vzájem. Kopí se střetla, ale silnější Tauropion měl jasně navrch. Zkroutil své a soupeřovo kopí na stranu. Uvolnil si pravou ruku a praštil protivníka tvrdě do obličeje. Ten zavrávoral. To byla ta chvíle na kterou náčelník čekal a prudce bodl. Ostří oštěpu projelo patrakovým břichem a vychutnávalo si tak jeho teplou krev.
Vard’Hatherech pohlédl na umírající tělo, které před ním leželo. Vytáhl oštěp z těla. Patrak se dal do sípavého smíchu. „Výborně, vaše veličenstvo.“, pravil s úšklebkem a posadil se.
„Zlepšujete se každým bojem a děláte veliké pokroky.“
Tauropion nic neříkal. Sedl si na kamenitou židli. Ztěžka dýchal a čistil kopí. Patrak vyndal z váčku nějaký předmět a přiložil si ho na ránu.
„Nicméně“, pokračoval, „máte se ještě co učit. Technika stále není uspokojující a i vaše, už tak dobré, reflexy se musí zlepšit chcete-li uspět.“. Jeho rána se začala zacelovat a i jeho hlas dostával svou původní podobu.
Vard’Hatherech přikývl. Odložil oštěp na místo kam patří a vyšel z jeskyně.

Přivítal ho příjemně chladný vánek, který vál v těchto končinách často. Stíny se prodlužovaly a jeho pevnost Vard’zurg se pomalu potápěla do krvavých barev, které malovaly paprsky zapadajícího slunce. Stráže stály na svých místech. Část jeho mužů dávala pozor na dělníky a kolonu dnešního vytěženého tarenphinu. Ostatní otroci nebo prostí lidé stavěli nové východní opevnění. Příkop byl také rozšiřován.
Byl spokojen. Řád. Disciplína. Věrnost. Nic jiného od svých mužů neočekával.
A nic jiného také netoleroval.

Slunce již zcela zapadlo. Vard’Hatherech čekal. Náhle přilétla světluška. Chvíli poletovala kolem jeho hlavy. Jindy by takovýto obtížný hmyz nemilosrdně rozmázl. Ale ne tento. Každý, kdo žil v těchto místech, věděl, že se zde světlušky ani přinejmenším nevyskytují. Bylo to znamení. Znamení o příchodu jednoho, dalo by se říci spojence.
Světluška zakroužila ještě před Vard’Hatherechovým obličejem, který byl opět zakryt rituální maskou dávající najevo postavení v kmeni. Tauropion se zamračil. Přilétla druhá světluška, pak hned třetí, čtvrtá, desátá. Bylo jich více a více. S každou novou přilétnuvší se jejich let zrychloval. Okolí náhle rapidně ochladlo. Před Vard’Hatherechem se nyní objevil výjev, připomínající pulzující portál. A z něj vystoupila ladným, přesto pevným krokem vysoká postava.
Měla sněhově bílou, vrásčitou pokožku skrz níž z blízka prosvítaly modře zářící kosti. Tvář naproti tomu byla zcela hladká. Obsahovala pouze ústa a dva páry zcela černých lesklých očí. Vrchní část hrudi byla chráněna matně průsvitným diamantovým brněním. Pas zakrývala bederní rouška vyztužená diamantovými pláty.
Příchozí se narovnal do své plné výšky. Držel v podpaží helmu, která byla vytvořena ze stejného materiálu jako jeho zbroj. U pasu se pohupovalo několik bičů s diamantovou rukojetí. Dokonalý obraz majestátnosti dokreslilo rozevření dvou párů mohutných křídel, která vypadala jako by byla stvořena z živých krápníků.
Světlušky se rozplynuly v prach.
Tauropionský náčelník dal ruce za záda a sklonil hlavu jako pozdrav a vyjádření úcty.
Bílá postava mu pozdrav opětovala.
“Vítám tě!“, pravil Vard’Hatherech a pohlédl příchozímu do očí. „ Metherianský anděli, Uluriele! Doufám, že tvůj lov bude úspěšný.“
Uluriel jen přikývl a usmál se…

počkat takže ty seš Satharský anděl nebo jak se to píše a on je Metherianský anděl docela podobný jména a docela podobný vzhled to bude nějakej příbuznej co

to killler: Tak já jsem Sartharský anděl...a příbuzný to opravdu není...tak přinejmenším úhlavní nepřítel .

Tam odkud pochozí mí rodiče existuje 5 andělských rodů, kteří mezi sebou vedou válku. V jejich dějinách je tento konflikt znám jako Druhá válka svatozáří. A jak jsem již jmenoval sartharští andělé mají největší zášť vůči metherianským a naopak. Jinak Uluriel je členem "oddílu", který pátra v jiných realitách po nenarozených budoucích sartharských andělech. Takové tajné oddíly má každý rod. Samozřejmě i ten, ze kterého pocházím. Naštěstí pro mě. Uluriel "jen" vycítil přítomnost sartharského v této realitě. Takže doufám, že mě najde až za hodně dlouho. Nejlépe až se stanu opravdovým sartharským andělem. Jinak mě zabije skoro bez nejmenších potíží. KA

Dnes je toho míň, ale možná ještě dneska něco dopíšu, don´t loose your fate boys.

Dračí císař již čekal venku. Postupně k němu začali přilétávat ti nejlepší válečníci a každý mu vzdal poklonu. Nakonec sedělo před ním v půlkruhu půl tuctu dračic, patnáct draků a u jednoho si nebyl jistý pohlavím...
Všichni netrpělivě čekali co jim chce vládce sdělit. Zlatý, si při pohledu na jednu z dračic, vzpomněl na Derwínu. Bohužel, tohle se musí vyřešit dřív, než se Shadeovy něco stane. Je příliš cenný. "Draci, dračice, jeden z našinců, je držen v lidském městě, v Ankarlantu." draci si mezi sebou začali šeptat a ti kteří to uměli, spolu tajně komunikovali telepatií. Vládce těchto zemí zvýšil hlas: "Vyrazíme okamžitě, musíme zjistit o co tady běží, neútočte na nikoho, dokud tak neřeknu nebo oni nezaútočí první, nějaké otázky?" Zlatý si na něco vzpomněl a rychle dodal: "Krah´gale, Ryz o vaše mláďata bude postaráno, než se vrátíme." Dračí pár rozpačitě přikývl.
Zavolal k sobě pár sluhů a svého zástupce, rozdal zběžné rozkazy a než odletěl, požádal je, aby nevzbudili Derwínu a pokud možno se o ní co nejlépe postarali...

O pár hodin později...

Nový patrak přiletěl nad jeskyni Zlatého, ale jeho přítomnost neucítil. "Zvláštní..." Byla poslední věc na kterou pomyslel, než jej ještěrkovitá bytost stáhla k sobě do doupěte...

Pokračování:

Johny vykryl Ivanův uder tak rychle ze mece zajiskřily. Po krátkem "pretahovani" Johny odhodil Ivana zpět o metr. Napřáhl se k uderu, mec prosvistel vzduchem, jeskyni zaznel kov. Johnyho mec se zastavil o stit ktery Ivan nejspis vycaroval. "Jsi necekal ze ne?" zasmal se Ivan a odhodil stit. "Aby to bylo fer." dodal vzapeti. Johny se rozbehl proti nemu a svihl mecem tak prudce ze prorazil cast zbroje na Ivanove levacce. "Hezky, ted ja." pronesl pobavene. Ivan provedl nekolik velice rychlych vypadu ktere Johny vykryl, pak Johnyho preskocil a svihl mecem driv nez se Johny stacil otocit. Hrot mece prejel pres zada tak rychle a prudce ze Johny zajecel bolesti a padl k zemi, mec stale pevne sevreny. Rana na zadech silne krvacela. Ivan se pobavene dival jak jeho bratr kleci na zemi a snazi se vzchopit. Johny s námahou vstal otočil se k Ivanovi a zahleděl se mu do očí. V jeho očích bylo vidět jak nárame se bavi. Johny sevřel meč oběma rukama a pustil se do bratra s takovou vervou, že to Ivana zaskočilo. Ivan využil jednoho z posledních výpadu a sekl Johnyho do leve nohy a nesledne jeste do prave ruky. Pak Johnyho ktery lezel na zemi, protoze se na nohou neudrzel, chtel shodit z mostu, jenze necekal ze se nezranenou rukou chytl mostu, zranenou rukou jakz takz drzel mec. "Neboj se, nebudes sam. Ted, kdyz sem te uz prakticky zabil, zabiju i tve pratele. A nikdo mi v tom nezabrani." rekl Ivan ktery si priklekl k Johnymu. Johny si vzpomel na sve pratele Insolita, Killera a Satyru. Mel jich mnoho, ale poslednich dobou mu tito tři byly nebližší. "Přece je nenechám zemřít. To nesmím dopustit." pomylsel kdyz Ivan odchazel. S vypetim vsech sil se vydrapal na most, uchopil mec ktery uz nemel zadnou cepel, tu ted tvorily ciste, modre plameny. "JEN SE JICH DOTKNI!" zařval na Ivana který byl už u vychodu z mistnosti. "A jak mi v tom chceš zabranit?" odpověděl pobaveně Ivan a ohledl se. To co spatřil mu vyrazilo dech. "Jak.....?" začal. "To je jedno, dorazim tě tedy klasikým způsobem." dokončil podrážděně. Rozeběhl se a napřáhl meč. Johny si vzpoměl že přesně tohle se mu zdálo. Když byl Ivan takřka u něj tak s mečem provedl tak rychly vypad že ho nezaregistroval ani jeden z nich. V ten okamžik se jejich oči setkaly, překvapení bylo oboustrané. Když Johny pohlédl co se stalo, zjistil že jeho meč prorazil Ivanovu zbroj přesně v místě kde je srdce. Ivan upustil meč, který spadl do jámy která je pod mostem, a chytl se místa kde meč prorazil zbroj. Johny vytahl meč. Ivan beze slova zavřel oči a mrtvý padal z mostu. Johny hleděl jak jeho dvojče padá do hluboké propasti.......

//P.S.- Tuto cast jsem psal pri poslechu SoundTracku Kill Bill -The Lonely Shepherd.

Ačkoliv byla celá družina draků na cestě přes hodinu, nikomu nebylo do řeči. Bylo pozdě večer, všichni byli otrávení, všude byla tma a příjemné počasí nahradily bouřkové mraky. Zlatý uslyšel o něčem se bavit Krah´gala a Ryz. Zaposlouchal se, ale tématem byla pouze starost o mláďata, možná byla chyba je s sebou brát, neodpustí si když oba zemřou, z jejich potomků se pak stanou sirotci...
Jeden z draků zařval. Zlatý se vrátil duchem zpět do reality. Mezitím všichni zastavili, tohle bylo domluvené znamení, kadý věděl dobře co znamená...


Ernest se zastavil, aby nabral dech. V srdci ho píchalo, "proč... Já... Musím... Zachraňovat... Draka a vesnici?" Odpověďí mu bylo jen zahoukání sovy. Byl již daleko od města, k mýtině to byl kousíček. Hrůzou ho svíral pocit, jestli drak myslel jinou mýtinu. Sebral poslední kousíček sebevědomí a sil aby se po pár krocích zastavil.
Tenhle zvuk znal až příliš dobře. Rozběhl se seč mohl k mýtině, adrenalin mu proudil žilami a on se nemohl zastavit... Věděl že tam musí doběhnout. Jediná jeho naděje je tam dojít. Vzhlédl k noční obloze, nikde nic, možná měl halucinaci.
Otočil se a... Před sebou uviděl uschlé stromy a zvláštní mýtinu. Pověsti praví, že zde ta mýtina byla ještě před Patraky a ačkoliv se stromy snažili sebevíc, nikdy zde ze semínka nevzešel ani jeden strom. Úplně zapomněl na opatrnost a vyšel na volnou plochu. Což byla chyba...
Cosi velkého mu zatlačilo na záda a on spadl tvrdě na zem, stačil natáhnout před sebe ruce aby zmírnili pád, ale to mu nepomohlo. Něco mu tlačilo na záda ohromnou silou.
Uslyšel jazyk, který by byl raději nikdy neznal. "Nechte ho, je sám."
Tlak na zádech ustoupil, Ernest zjistil, že kupodivu nemá nic zlomeného, jen ho bolela hlava, snažil se postavit, ale bál se spatřit to co bylo všude okolo něj.
Draci
Zlatí draci, houf zlatých draků.
V životě neměl takový strach jako teď. Ani drakobijci mu nenahnali takový strach. Jejich ohromná křídla, šlachovitá obrovská těla, tlamy pln ostrých zubů, drápy připravené rozsápat cokoliv se dostane do jejich blízkosti. Tohle všechno, působilo daleko působivějším dojmem, protože byla noc, přes tohle všechno a ještě jejich zářivé žhnoucí oči. Nemohl jinak, než znova spadnout na zem. Přímo naproti němu stál samotný vládce těchto zemí...


Morphin si šel lehnout, vypil už víc vína, než dovoluje norma. A Nacházel se ve stavu, dosti opilém. Neměl Shadea nechat jít, ale co měl dělat??? Ani mně nestačil pojmenovat. Zatraceně, drak Shade, nikdy neslyšel nic nemožnějšího... Lehl si na postel a usilovně přemýšlel jaké jméno mi dát, až se vrátím. Což ho uklidnilo a taky uspalo...

Ve snu potkával draky, znal je všechny jménem. Avšak posledního neznal, zeptal se ho na jméno: Drak zahřměl: "Ssarekai!"


Zlatému vyšel z úst obláček dýmu. "Ccco taddy dělášš? Člověčče, tohhle je našše úzzemí, mášš šancci nám to vyssvětlit."
Snad ze zvyku, že až doposud mluvil s draky, dračím jazykem, řekl: "Jjá jsem E-ernest, posslal mě sem drak, který, který..." Uvědomil si, že řekl až příliš mnoho. Možná právě odsoudil svoje městečko k zániku. Všichni draci se na něj nechápavě podívali. Nečekali, že umí mluvit jejich jazykem. Za ním se ozval hlas, tentokrát v dračím jazyce: "Jak to, že umíš mluvit naším jazykem a který drak tě poslal." Mladík se otočil a přímo na záda mu dýchal dvoumetrový drak. Zorničky měl zúžené zlostí. Tlumočník se zakoktal.

"To, já!" Všechna stvoření na mýtině se ohlédla na nového příchozího. Na temně černého draka se žlutým břichem.

"Posaď se." Pronesla postava a stále se koukala na druhou stranu místnosti. Ohlédl jsem se a spatřil židli. Přísahal bych že tam před tím nebyla, ale posadil jsem se. "Hmm..." pronesla zamyšleně osoba v plášti "Killer, to mi něco říká." Jenom to dořekl otočil se směrem na mě. Byl celí zahalen v černém plášti na kterém zářili nějaké značky, dokonce ani na obličej nebylo vidět. Jediné co jsem viděl byli oči. Rudé oči od kterých jsem nemohl odtrhnout pohled. "To je klidně možné." odpověděl jsem "Jsem poslední následovník dříve velmi slavného rodu." Co to sakra řikám? Vždyť to sem ještě nikomu neřekl. Řrkl jsem si. "Á jistě, už si vzpomínám." pokračoval neznámý "Pamatuji že jsem někoho z tvého rodu také vyslíchal. No pokud si dobře pamatuji, dokonce se uvolnil z kouzla, kterým sem ho spoutal k židly, na které sedíš a pokusil se mě zabít. Skoro se mu to povedlo." Pouze jsem se pousmál. "A ty se divýš? Nezapomeň že náš rod vládl ohromnou silou." Jenom sem to dořekl už jsem toho lytoval. "Výš ty vůbec s kým mluvíš!? Já jsem zabyl víc démonů, než ty dokážeš zpočítat." Začal řvát neznámý a já cítil, jako by se mě nějaké neviditelné ruce snažili škrtit. Než jsem stačil cokoli udělat ztratil jsem vědomí.