StarCraftCZ.com

U mě se ještě nějakou chvíli dějové vyvrcholení konat nebude
i když, pomalu ale jistě se blíží...


Madrak sledoval svého císaře jak se vrhá na nevinného Lobastiho. V duchu se několikrát proklel a omluvil se otci Zlatého. Udělal jednoduché gesto a v jeho pařátu se začala zvětšovat ohnivá masa, nenechal ji příliš povyrůst a vyrhnul jí po svém císaři.
Koule ohně se rotříštila o záda mocného draka bez viditelné újmy. Dospělého člověka by jistě zabila, dospělého draka možná lehce popálila, ale královskému nemohla nijak zvlášť ublížit.
Zlatý se otočil, což byla šance pro Lobastiho. Jenže, ten ji nevyužil.
"On za nic nemůže, já jsem přece porušil pravidla vlastizradou, napadl jsem císaře." Odpověděl Madrak na svůj čin.
Stav císaře se začal vracet opět do normálu, pokud tedy sklíčenost byla normální.
Zlatý slezl z tyrkysového draka, stále si ho měřil nenávistným pohledem. Pak se podíval na svého dávného přítele a ochránce. Ten uhnul pohledem.
Zavládlo ticho, občas přerušené jen Lobastimovým krvavým kašláním.
"Jsem v pořádku, kde je ten posel Černého?" Odpověděl král králů zase o něco klidněji, přesto určitý náznak zuřivosti v něm čněl.
Kdesi vzadu z řady vystoupil nebo spíše vyklopýtal Zhol'ak. V mezích svého zranění se pokusil uklonit, avšak jeho snažení bylo zoufalé.
"Povstaň," řekl otráveně Zlatý, "jaké zprávy nám neseš od bratra Černého?" snad dobré dodal v duchu.
"Je mi líto vládci Zlatý, ale neposílá mne Černý, nýbrž jeho dočasný zástupce Ifainor."
Shromážděnými draky projela krátká diskuze, kterou Zlatý rychle a rázně ukončil.
Zhol'ak poté pokračoval: "Posílá mne s žádostí o pomoc, naše země napadly obrovské armády tauropiónů, je to již přes deset dnů co nám unesli našeho vládce a co k vám neúspěšně posíláme své posly." Chvíli se odmlčel a pak polohlasem dodal: "Nevíme proč jej unesli, ani jestli náš milovaný vládce ještě žije..."

Zlatý zoufale zatoužil vzdát se svých povinností a znovu být se svou láskou. Alespoň na chvíli, aby se rozloučil...
Tolik smutku, tolik bolesti, tolik povinností...
Jakmile černý drak domluvil, vydal se směrem ke své jeskyni, téměř u vchodu se zastavil: "Nyní jsme sami, jak vidíš, neschopni vám pomoct, musíme pomoct nejdřív sami sobě. Avšak pošleme za vámi pomoc jak jen to bude možné."
Jediné co drakům nyní pomůže je tvrdá odplata, bez zajatců. Pak se rozhodně vydal dovnitř, pro svůj...
"Počkat." V polovině dalšího kroku jej najednou přepadl pocit, že na něco zapomněl. Král králů se zmateně porozhlédl po davu.
"Kde je Shade?"

..kdesi na severu...
Několik kapek krve, jako sestry slz, stékaly z rány. Vard'Hatherech si strhnlu svoji, značně poničenou, rituální masku, ze které už bez tak zbyla jen polovina a odhalil tak skutečnou tvář tauropionů. Nosdry, jenž sídlily na čele nad očima, dychtivě přijímali kyslík avšak každý další nádech byl dosti bolestivý. Hrozivě vyhlížející ostré tesáky, nekryté rty, jen umocňovaly výsledný obraz tváře, která mohla patřit snad jen tvorům z nejhlubších místech pekla.
Ještě několik málo kapke stále stékalo po vrstvě dávno zaschlé krve z míst, kde kdysi sídlilo oko. Náčelník cítil únavu a zlost. nezměrnou zlost, kterou nikdy předtím vůči tomuto nepříteli nepocítil. A nebo...nebo to byl jen pocit triumfu? Neveděl. Chtěl jen zabíjet, párat, trhat, mrzačit! Smýt ze sebe tu pachuť a znechucení, z těch odporných malých létajících potvor, které jim darovali svá kopí, výměnou za tento masakr. Genocidu. Znechucení, z těch černých ještěrovytých tvorů, jenž se stali nyní jen pouhou historyí. A pak znechucení z jeho samého a z tauropionského císaře. Který brzy zemře a uvolní jemu toto postavení. A pak ON! Vard'Hatherech I. bude vládnout celé Tauropionské říši pro Skyrovu slávu!
Ale teď měl ještě jednu povinnost. Už jen formální maličkost. Pohlédl zpět na černého draka, kterého nyní dusil svou obří nohou. Jeho drápy mu už tak potrhali kůži na krku.
Drak mu pohled opětoval.
"Dřív než tě zabiji, věř, že ty a tví lidí jste bojovali statečně a obdivuhodně! A nyní mi řekni..., které jméno nemá být zapomenuto? Které jméno bude známo jako to jenž nesl poslední černý drak?"
"I-Ifainor..." zachraptěla oběť.
"Staniž se!", odpověděl mocný válečník a propíchl kopím dračí hlavu.
Tauropion se otočil a rozhlédl se po bitevním poli. Všude kolem byla zem násáklá krví. Dračí, tauropioní, zvláště té ovešm. Několik málo přeživších dávali dohromady padlé nebo jen to co po nich zbylo. Náčelník přišel k jednomu veliteli. "Pohřběte i toho draka. A pak se vraťte i se zbytkem do chrámu."
"Skyrův chřtán!" zasalutoval velitel.
Vard'Hatherech se zadíval na obří jámu, která se táhlá dobrých padesát metrů před něj. Bylo v ní plno těl tauropionů nebo jejich údu tonoucích se ve své vlastní krvi. Vydechl a se zbytkem své osobní stráže na korwosaurech vyrazil na cestu zpět do pevnosti. Dnešním dnem smlouva s Patraky byla zpečetěna. Kmen černých draků, vyvražděn.
A nová éra dějin tauropionů právě začala...

Johny pokračoval vesnicí, když ho u jednoho domu zastavil jakýsi muž. "Prosím, pomozte nám." zašeptal tak že ho bylo sotva slyšel. "Cože?" zeptal se Johny. Muž mu pokynul aby k nemu pristoupil bliž. Johny tak učinil, došel k němu. "Nemohl byste nám pomoci?" zeptal se opět muž který byl celý vystrašený. "Jak můžu pomoct?" zeptal se Johny. "Vidíte to sousoší?" začal muž. "Ano, vidím. Co s ním je?" chtěl vědět Johny. "Každý měsíc se vracejí, a poslední dobou chtějí čím dál víc." odpověděl muž, jeho hlas se takřka vytrácel strachy. "Kdo se vrací? Čeho chtějí víc?" zeptal se Johny. "Minotaur a had, ti co jsou vyobrazeni na sousoší. Každý měsíc chtějí oběť, jinak zničí naši vesnici. Část obyvatel je uctívá, ale většina z nich má panický strach. Vždy když vstoupí do vesnice tak nikdo není na ulici, jinak by je odvlekly do svého doupěte." odpověděl muž. "Kdy mají přijít znovu?" zeptal se ho Johny. "Zítra." odpověděl zděšeně muž. "A to hned za usvitu." dodal muž. "Čím dál lepší." pomyslel si Johny. "Dobrá, pomůžu vám." řekl po chvíly. "Díky, moc děkuji." rozzářil se muž......

Vítej zpátky Kaine


"Kde je Shade?" Zopakoval císař hlasitěji svou otázku.
Draci se na sebe zmateně podívali, kdosi zeazadu se ozval. "Tady není."
Že by další trik těch proklatých patraků?
Rozhodným krokem se císař vrátil k ležícímu Lobastimu, při pouhém pomyšlení na to, že kdyby přiletěl o něco dřív...
Jeden z draků si Tyrkysového zblízka pečlivě prohlížel, přitom kroutil hlavou a cosi si pro sebe mumlal. Jakmile se nad ním Zlatý postavil zvedl hlavu: "Je mi líto, ale jeho mozek nezvládl toto vypětí." Jakmile spatřil nejistý výraz svého císaře rychle dodal: "Je v bezvědomí, ale za pár hodin se z něj probe..."
"Pár hodin?!?" Všichni draci nadskočili, nebezpečná nálada se začala vracet. Dračí lékař raději odcouval zpátky do řady.
"Zatraceně prober se!" zařval Zlatý a lehce udeřil Lobastiho tlapou.
Mohli se samozřejmě za Shadeem vydat když ještě měl pohromadě všechny bojeschopné draky a dračice, ale byla zde možnost, že právě to patrakové čekají. Pokud by Lobasti ucítil více než dva city. Pak by je mohly překvapit. I když, právě tak mohl Morphin vyprávět Shadeovy nesčetné a zvrhlé vtipy o dracích. Jenže to Zlatý nechtěl riskovat, už ztratil to nejdůležitější, neunesl by další zbytečné ztráty.
"Můj králi, dovolte." Madrak otevřel svou tlamu a pak z ní cosi malého vytáhl. Začal s tím nad hlavou spícího draka kroužit, přitom se "to" něco začalo drolit a postupně zasypávat jeho klidnou hlavu. Po chvíli trochu odstoupil, Zlatý raději také odstoupil.
Po minutě už začal být netrpělivý. "Funguje to?"
Madrak se však nadále nehybně díval na tyrkysového draka.
Lobasti zamžoural očima.
Jako by mu někdo spálil ocas, tak střelhbitě vstal a doširoka rozevřenýma očima sledoval dění okolo sebe. Jeho vyděšené oči se zastavili na Madrakovy: "Ohavné, ty jsi na mně použil černou magii, proklínám tě na tvé syny a dcery ty..."
Madrak mu skočil do řeči a vysmátě odpověděl: "Žádné nemám."
Zlatý nechápavě zakroutil hlavou, tohle nebyl ten Lobasti kterého znal, ale na tom teď nezáleželo: "Musíš nám říct, co cítíš na jihu? Je tam Morphin a Shade?"
Lobasti nepřítomně zamrkal, skoro jakoby si Zlatého do té doby než promluvil ani nevšiml: "Zneuctil jsi mou dračí čest a chceš abych ti pomohl?"
"Ano."
Lobasti se nepřítomně zadíval do dáli. "Žádám omluvu a kompenzaci."
Madrak se pousmál, zdá se, že jako vedlejší efekt, ale nějakým způsobem se musela do jeho krve dostat část osobnosi Zlatého neboť toto kouzlo totiž nechá mluvit krev a srdce skrz svého vlastníka. Při souboji se tedy musel někde poranit i Zlatý a jeho krev se dostala do Lobastiho, když jej Zlatý napadl. Zafixoval si do paměti, že se o tom musí zmínit Morphinovy.
"Můj pane, omluvte se mu, jinak se dál nedostaneme. Stejně si nebude nic pamatovat až se vzbudí."
S převelikým sebezapřením a několika vypláznutím svého rozeklaného jazyka se nakonec Zlatý omluvil.
Lobasti vypadal šťastný jako malé dítě. "Omluva přijata, děkuji, ale z jihu nic necítím, není to skvělé?"
Takže ne, takové drastické změny nálad nemohl způsobit ani hektolitr krve jiného tvora. Něco se v Lobastim začalo bouřit.
Nikomu z přítomných však tato zpráva skvělá nepřišla, spíš naopak...
"Skvělé? Co se to s ním sakra děje?" Rudé oči Zlatého se nyní zaměřili na Madraka.
"Kouzlo se chová jinak, snad to nebude mít trvalé následky." Madrak ledabyle mávnul tlapou a Lobasti se sesunul na zem.
"Teď bude minimálně den spát, a nebude si z dneška nic pamatovat. Avšak je tu vážnější problém, Buďto je z Shadea Ssarkai a Morphin se také proměnil do draka nebo jsou oba mrtví..."

Shadeovy oči slabě zazářili: "Za tohle. Zaplatíš."
Ponořil svůj ukazováček do kaluže Morphinovy krve a pak se na něj se zájmem podíval. Temně rudá tekutina pomalu stékala po jeho ruce.
"Je mi jasné, že za tím stojíš ty, černá čarodějko... Přísahám, že tě i všechny tyhle dotěrné létavce zničím!"
Shadeovy oči se začali prohlubovat, zorničky se zúžily, kůže po jeho těle se svraštila, jakoby mávnutím proutku zestárnul o několik desítek let. Avšak místo zešedivění se jeho kůže přes sebe pověsila, nejdřív nepatrně, poté se již temně černá barva začala drát na povrch. Rostoucí nohy především do šířky a změna kostry donutily měnícího se tvora spadnout na ruce, které nyní zakončovaly ohromné drápy.
Z páteře mu skrz záda vystoupily ostny a v oblasti pánve ucítil zvláštní volnost.
Jeho krk se několikanásobně protáhnul přitom však jeho čelo se lehce zploštělo a uši se mu lehce prodloužili.
Ssarekai se podíval na mláďata schovaná v jeskyni a na mrtvé tělo Morphina. Zvážil všechny možnosti a šel si lehnout ke vchodu do jeskyně, přitom neustále myslel na svou pomstu. V hlavě si přehrával postupné fáze mučení čarodějky až do její konečné smrti, která by neměla nastat moc brzy, přece se nechce připravit o ten slastný požitek z emocionismu...

ahoj Kaine, taky pridam k nadseni z tveho navratu

Hluboko v útrobách Lesu Prastarých (viz mapa ať ji trošku použijeme, když už ji máme) se tyčí k černým nebesům zapomenutá citadela. Místo jenž neviděl žádný smrtelník, přesněji řečeno, žádný, který by potom mohl vyprávět. Místo, které nezná ani většina nesmrtelných. Pevnost obepíná hustý, temný a dravý les. Nežije zde jediné zvíře, les je již před stoletími všechny sežral. Po zemi se líně válí zlověstná mlha. Obloha je zakryta hustými, těžkými mraky. Ani za nejjasnějšího dne sem neprosvitne ani paprsek. A scenérii hrůzy dokresluje vysoko nad lesy tyčící se věž. Mrtvolné ticho jen občas rozruší bolestný výkřik. Toto místo je sídlem upírů z klanu „Krvavé růže“, toto místo je domovem Adriel....

Upíří kráska seděla ve svém pokoji a prohlížela si své smrtonosné zbraně. Stírala zaschlou krev z dlouhého úzkého rapíru. Ještě v ústech cítila tu opojně slastnou chuť čerstvé krve, ještě v uších slyšela bolestný i vyděšení řev dětí a jejich matek, ještě živě cítila jak jim všem strachy bila srdce jako o závod až do úplného konce. Lidští kněží by ji označili za krvelačnou bestii, za zvíře jenž si nezaslouží slitování. Ale vždyť lidé jsou vlastně stejní. I oni zabíjejí nižší druhy pro svou obživu. Zvíře jdoucí na porážku se také nemůže bránit. Rozdíl je jen jeden: Adriel (a upíři obecně) dávají svým obětem šanci bojovat, když nemohou zvítězit....

Ozvalo se zaklepání. Do pokoje vešel jeden z nižších upírů. „Náš pán by si s tebou přál mluvit Adriel. Máš přijít ihned.“ řekl a zase odešel. Upírka vstala. Přesně věděla co teď bude následovat. Nejdřív ji pochválí za precizně odvedenou práci a pak vynadá za ten masakr co nastal potom. Když rozsápá a roztrhá na kusy 150 ubohých lidí láká na sebe, a vlastně i ostatní upíry, zbytečnou pozornost.

Deset dnů.
Po deseti dnech se v okolí Hightalonu nic nestalo a ani zvědové nedonesli žádné zprávy o nadcházející hrozbě, přestože tehdy zahlédli Lobastiho přilétat i odlétat ze Zlatých hor.
Generál Tyr si sundal svou helmu a přidržoval ji v podpaží.
Zatraceně dlouhá doba, opravdu jsi tam letěl jen tak?
Stále zamyšlený se obrátil za vojákem stojícím vedle něj na stráži: "Přiveďte mi důstojníka Cyruse, potřeboval bych s ním mluvit."
Voják v těžkém brnění poslušně zasalutoval a otočil se k odchodu.
"To nebude potřeba, zprávy od poslů dorazili."
Oba se překvapeně otočili, Cyrus stál na posledním stupínku kammených schodů vytesaných do hradeb. Měl smrtelně bledou tvář.
Oba se na sebe nějakou dobu dívali, strážný se vrátil k okraji hradeb, předstíraje že jej zaujala krajina před ním, přesto však tajně naslouchal jejich rozhovor.
Důstojník předal svému nadřízenému obálku s pomačkaným papírem uvnitř, výraz v jeho tváři byl směsicí strachu a nedočkavosti.
Kapitán přejel letmo hlášení jiných zvědů a zaměřil se pouze na to, které bylo vyznačeno a nejrozsáhlejší. Rukopis byl značně roztřepaný, přesto čitelný. Avšak s posledními větami kapitán chápal, jak důležitá tato zpráva je.
Tyr se zadíval na mladíka svýma sokolíma očima. Poté chladně pronesl: "Jeden spící drak je někdy horší, než deset probuzených. Znáš pravý význam tohoto rčení?"
Cyrus znejistěl: "No, myslím, že ano."
"Zanes ten dopis králi," Tyrova tvář se změnila téměř k nepoznání. Vypadal teď téměř jako jestřáb číhající na kořist. "Připrav se, Teď my budeme ten spící drak."

Krása noci mě vždycky uchvátí. Ticho, svět osvětlen slabým světlem měsíců a milióny hvězd lemují oblohu. Přihodím do ohně jednu větev a pohlédnu na stan ve kterém spí Satyra. Už jsme asi týden cesty od Ankarlandu. Malé obchodní stanice ve které jak jsme se dozvěděli, lovci věznili draka, který jim samozřejmě utekl. Začínám cítit první známky únavy, ale nevšímám si jich. Chudák Satyra, Johny jí zlomil srdce, a já jí vytáhnu na nějakou nesmyslnou výpravu na kterou mě navedl sen. Vlastně ani nevím jestli Ssarekai, Shade nebo jak se vlastně jmenuje, existuje. Co když tahle cesta vlastně nemá smysl a já pochoduju na smrt v náručích draků… a ještě ke všemu ohrožuji i Satyru. Znovu jsem zívnul a jako na povel ze stanu vykoukla Satyra ze stanu. Usmála se na mě: „Pojď si lehnout já budu hlídat. Stejně by jsi toho moc neuhlídal kdybys usnul.“ Neodporoval jsem jí a šel si lehnout. Konec konců měla pravdu.

۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩

Vzbudul mě zpěv nějakého opeřence. „To už je ráno?“ vykřiknu a vyskočím z postele. „Sakra, nechal sem Satyru hlídat celou noc!“ Rychle se obléknu a vyběhnu ze stanu ven. „Satyro promiň že jsem tě…“ Ani jsem to nedořekl protože mým tělem náhle prolétl strašný mráz. Mráz který mrazí až do morku kostí, a nezůstal jenom u těla, mraz začal pohlcovat i duší. Měl jsem pocit že už na světě není nic dobrého a není pro co žít. Chtěl jsem zemřít. Kupodivu však mráz zmizel stejně rychle jako se objevil, avšak zvonkohra bolesti v mé duši odeznívala pomalu. S hrůzou vyrytou v obličeji jsem se rozhlédl abych našel Satyru. Ležela na zádech u vyhaslého ohniště a byla pokrytá slabou závějí. „Sakra Satyro!“ vykřikl jsem a doběhl jsem k ní. Nadzvedl jsem jí hlavu a druhou ruku jsem jí dal na břicho. Začal jsem se soustředit a ruka my začala modře zářit. Cítil jsem jak ze mě vystupuje síla a jak vstupuje do Satyřina těla. „No tak! Vstávej!“ Zvýšil jsem proud chakry kterou jsem jí předával. Pocítil jsem bodnutí v břiše a ve stejnou dobu Satyra otevřela oči. „Adriene!“ vykřikla a pohlédla na mě a rychle dýchala nervozitou. (Adrien je moje pravé jméno ale řekl jsem ho jenom Satyře) Po chvíli se uklidnila a dovolila mi abych jí pomohl si sednout. Když seděla strhl jsem si ze sebe plášť a zabalil do něj Satyru. Ještě se klepala zimou. Sebral jsem větve které jsme nasbíraly na noc. Hodil jsem je do ohniště a udělal několik znamení . Z pusy mi vyrazil slabý proud plamenů. Dřevo hned chytlo a konečně začínalo být trochu teplo. „Budeme muset o trochu odložit pokračování naší cesty.“ Usmál jsem se na Satyru a odešel do stanu pro krabičku s výživnými pilulkami.

۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩۞۩۩

O pár hodin později

„Tak všechno máme zabaleno a můžeme vyrazit.“ Řekl jsem a otočil se k Satyře „Ještě jednou ti říkám že jestli nechceš tak se mnou dál nemusíš. Nerad bych aby se ti kvůli mně něco stalo.“ Satyra se mi podívala do očí a zamračila se „Jsem si jistá, chci s tebou.“ Nasedla na koně a otočila se směrem kam jsme měli namířeno. Přikývl jsem a taktéž nasedl na koně. Rozhlédl jsem se a vyrazili jsme. Cesta ubíhala celkem rychle a na nic jsme nenarazili. Když jsme byli na cestě asi 2 hodiny všiml jsem si hrozného zápachu všude kolem. Zápach ohořelých těl se rozléhal všude po okolí. Pohlédl jsem na Satyru a uviděl jsem že si toho taky všimla. Podíval jsem se po okolí a asi 20 metrů od nás jsem uviděl ležet tělo. „Pojeď za mnou asi něco mám.“ Řekl jsem a rozjel se k místu kde ležela mrtvola… nebo spíš to co z ní zbylo. Všude po okolí se těchto těl válelo plno. Satyra ukázala na místo které bylo zřejmě epicentrum výbuchu, protože tam byla země spálená nejvíc. Kousek od nás byla skála. Něco mě na ní přitahovalo ale nevím co. Koukl jsem se pozorněji a uviděl jeskyni.

Druhý den po rozhovoru s mužem Johny vstal před usvitem. Vyšel z budovy kde přespal a rozhlédl se, nikde nikdo, jen byl slyšet vítr jak si pohrává s korunami stromů. Došel k podstavy soch hada a minotaura a posadil se na něj. "Za úsvitu, za úsvitu přijdou a budou se dožadovat svých obětí." přemýtal Johny v duchu, myšlenky zabloudily o několik dní zpět. V hlavě si jasně vybavoval Insolita, Killera a Satyru. Při pomyšlení na ni Johny vztekle praštil pěstí do podstavce. Vzpoměl si jak chtěla jet s ním ale on ji omráčil. "Udělal jsem to kvůli tomu aby byla v bezpečí." pomyslel Johny. Pak ale pocítil jak ho tíží vina. "Proč si to udělal? Proč si ji nevzal sebou?" měl pocit jako by slyšel jak na něj vztekle řvou Killer a Insolitus. "Mám se vratit?" pomyslel Johny. "Na to je už nejspíš pozdě." prohnalo se mu hlavou. Seděl tam a přemýšlel nad tím co udělal, nevšiml si že už začíná svítat.

Z myšlenek ho vytrhl řev, nelidský řev. Zvedl hlavu a spatřil jak na se na kraji vesnice cosi hýbe. Postavil se a zahleděl se k místu kde zahlédl pohyb. Když nic neviděl měl pocit že se mu něco jen zdálo. Pak se mu o nohy cosi otřelo, podíval se a zjistil že se kolem něj plazí obrovský had. Pak zdvihl hlavu aby spatřil že několik metrů od něj stojí minotaur, v ruce třímal velkou dvojitou sekerou. Minotaur vypadal jako by týdny nic nesežral. Johny pak slyšel jak had zasyčel, bylo to dlouhé táhle zasyčení. Had zamířil směrem k minotaurovi, ale v půli cesty se zastavil, otočil se a zvedl hlavu. Byla to obrovská kobra, vzpřímila se a zasyčela. "A sakra. Z tohohle se asi už vážně nedostanu."

Johny hleděl na pár monster stojících před ním. Minotaur přelšlapoval na místě a had ho pozoroval uzkýma očima. Chvíly tam na sebe hleděly. Johny si na okamžik pomyslel že se mu to jen zdá. Ale jakmile se had vymrštil tak rychle že ho trefil do hrudi a odhodil na sochy, došlo mu že se mu to nezdá, bolest byla opravdová. S námahou se postavil a připravil se na další výpad. Had se opět vymrštil jako pružina ale tentokrát narazil do sochy minotaura. Had zůstal v bezvědomí ležet pod sochou. Johny pomyslel že teď má šanci se zbavit hada, šáhl po meči, vytáhl ho a chtěl hadovi useknout hlavu ale něco mu v tom zabránilo. Meč se těsně před hlavou hada zastavil a po chvíly vyletěl Johnymu z ruky a zapíchl se deset metrů od něj. "Co to sakra je?" pomyslel Johny. Rozeběhl se k meči ale v půli cesty ho k zemi srazil minotaur který se k meči vydal taky. "Ty jedna potvoro, nezabráníš mi abych si vzal ho vzal." řekl Johny když jen tak tak uhnul před čepelí sekery, kopnul minotaura do břicha, ten vydal jakýsi vzteklý ryk a opět se napřáhl. "Ani nápad!" pronesl Johny a kopl ho oběma nohama do hrudi. Minotaur upustil sekeru za sebe a zapotácel se. Johny vstal a napadl minotaura. Tvor se bránil velice obratně. Při jednom z výpadů se minotaurovi podařilo chytnout Johnyho ruku a odhodit ho na protější barák. Johny se po nárazazu sesul k zemi a zůstal tam dokud trochu nenabral síly. Mezitím had opět nabil vědomí, a vydal se k bojující dvojci. Minotaur cosi zavrčel a had se zastavil. "Minotaura hrubou silou nedostanu. Musím vymyslet něco jiného." pomyslel Johny, vstal a hleděl na minotaura, spatřil i hada jak čeká opodál. Vynaložil veškeré usylí na to aby zkoncentroval dostatečně silný výboj ledu. V ruce se mu tvořila ledová koule, naposled když ji použil tak utočník zůstal přimražený ke skále v podobě ledové sochy. Když měl pocit že je výboj dost silný mrštil ho proti minotaurovi, ten neuhnul, výboj kousek od něj změnil směr a dopadl na zem kde udělal ledový pruh. "Cože? To není možný!" pomyslel Johny....