StarCraftCZ.com

jo to je taky zruseny
co ty nemas rad slovni fotbal???

řeknu to takhle, Nekonečný příběh mám radši

Zářivě zlatý a smrtelně nádherný, vládce všech draků se hnal tunelem do hlubin země. Několikrát klopýtl kvůli nedostatečnému prostoru jeskynní chodby, který znemožňoval rychlý běh a také kvůli strachu. Strachu tak silném, jaký v životě necítil.
Nebál se o svůj osud, nýbrž o osud té, na které ji záleží ze všeho nejvíc.
A taky ji dal slib, slib že se jí nic nestane...

Zdálky v tunelu zaslechl ohlušující bolestivý řev, několikrát zesílený ozvěnou. Zlatý drak si vzpomněl na Kyuubi. Tehdy letěl osobně vyslechnout oba obviněné, byl to velmi zvláští případ, kdy jeden z rodičů chladnokrevně zabil své potomky. Nikdo však nevěděl kdo, žádné jasné důkazy nebyly, oba tvrdili, že mláďata byla mrtvá, už když se vrátili do své jeskyně.
"Vydrž!!!" Zařval Zlatý, těsně se vyhnul stalagnátu a jal se znovu zavzpomínat...
Nejdřív letěl vyslechnout Kyuubi, již zvenčí její jeskyně zaslechl podobný bolestivý řev. Tehdy příliš nechápal pojmy jako láska, nechápal utrpení matky jež přišla o své mláďata.
Dal si slib, že se ji osobně omluví za své tehdejší chování...
Zvuky boje se stály zřetelnější, podle všeho ale již pomalu doznívali.
Ať již vyhraje kdokoliv, přijde pozdě...
Již viděl světlo vycházející z lávové říčky, pár kroků.
Uvědomil si, že již nic neslyší.
Měl strach udělat krok a podívat se.
Co když...?
Ale...?
Stále nic, cítil krev, žádné emoce, takže patrakové jsou mrtví, ale krev kterou cítil...
Byla to patracká s nádechem dračí. Pln strachu vešel do královského hnízdiště, pohled jenž se mu naskytl na tu zkázu, již nikdy do konce života nezapomene...


Madrak cítil z dolních pater krev, pach byl znásoben, až nepříjemným způsobem kvůli horku který urychloval výměnu plynů...
Sekundy plynuly jako minuty, minuty jako hodiny. Začínal cítit únavu, jeho staré kosti nejsou nejsou to čím bývali za mlada. Cesta tam a zpátky, souboj s patraky (i když velmi rychlý a odpor slabý) a nakonec trmácení se do nitra hory po svých již bylo na velitele dračích sil moc.
Přesto nepřestával být ostražitý, od patraků se dá čekat jen jediná věc... Nečekané.
Když po několika minutách dospěl ke konci chodby naskytla se mu morbidní podívaná.
Všude okolo ležela na podlaze mrtvá těla patraků, jedno bylo zpola potopena v ohnivém proudu říčky, uprostřed toho všeho stál, či spíše ležel Zlatý na své...
Derwíně, bohužel. Rozdrásané hrdlo, hlava v naprosto nepřirozené poloze, nesčetná poranění na boku dračice dávaly na jevo smutný fakt.
V tom všem, působil majestátný Zlatý naprosto nepatřičně, zpola na ní ležel, hlavu přitisknutou k jejímu břichu, snad se chtěl ujistit jestli uslyší tlouct srdce. Ovšem hrůzná pravda jej zanechala již v této poloze. Zdálo se, že císař ani nezaregistroval Madrakův příchod nebo mu to bylo prostě jedno. Podruhé v životě viděl svého vládce plakat.
Madrak nic neříkal, pokud mu to mohla předběžná prohlídka dovolit, tak se zdálo že císař vyvázl bez fyzické újmy, psychická újma však poznamená Zlatého až do smrti, jelikož již nikdy v životě znovu nepozná lásku.
O tom, co se zde doopravdy stalo se bude muset Madrak zeptat později... Pokud na to někdy v životě bude vhodná chvíle.
"Pane, až." Slova se mu zadrhávala na jazyku a nechtěla jít ven: "tak s váma bych, mluvil."
Nečekal na odpověď, a odešel. Tajně si přál, aby mohl nějak ulevit svému králi od utrpení, které musí prožívat. S tím se však musí smířit sám, ne všechno se dá spravit znameními a zaříkavadly. Některé záležitosti spraví jedině jediná věc, která je věčná. Čas

-----Četli jste v minulých dílech-----
Okolí brány zase utichlo do mrtvolného klidu. Ticho. Chlad. Nenávist. Smrt. Po několika minutách se před Kzaxarem zhmotnila další jezdec. Seděl také na pekelném oři, ale tento plál černým plamenem. Jezdec v jeho sedle měl mrtvolně bledou kůži. Holou hlavu, chladně modré oči a černé rty. Byl oděn do lehčí černé zbroje. Na sedle měl přidělané 2 černé kuše. Ve chvíli kdy se zjevil naplnil se okolní vzduch chladem, země se pokryla slabou bílou vrstvou. Kzaxar udělal několik kroků zpátky.
-----A také-----
A ještě něco. Tyrael vyjevil obavu že po světě nyní chodí Mormegil, lovec ledového srdce. Je považován za jednoho z nejsilnějších lovců, i samotní démoni z něho mají strach. Nikdo s ním neobchoduje rád, ale někdy prostě není nikdo jiný kdo by byl schopen

Vysoko v oblacích nad Ank dul Ponthy se z čista jasna zjevil Mormegil na svém černě planoucím koni. Pohlédl na hlavní město říše lidí, jenž se mu teď jevilo tak malinké. Až sem ho navedla stopa po Insolitovi. Jistě tu již byl mnohokrát a byl tu i velmi nedávno. Tak silně zde cítil jeho otisk. Teď tu sice není, ale Mormegil tušil, že bude užitečné, když se chvíli zdrží. Bohužel po ulicích se procházet moc nemůže, chlad jeho aury se nedá skrýt. V ruce se mu náhle zhmotnilo něco co s trochou fantazie připomínalo oko. Mormegil ho skryl kouzlem před zraky ostatních a vypustil do města. Oko letělo městem jako střela a hledalo místa kde byly Insolitovi nejvýraznější astrální otisky.



Když se vzbudila Kráska, Insolitus už několik hodin seděl za stolem a pilně pracoval. Tušil že v hlavním městě potká dalšího démona. Připravil velké množství flakónků s různobarevnými tekutinami, několikery způsoby očaroval rachejtle jenž si vzal od Eldrika, pečlivě opravil a ještě posílil síť svých obranných kouzel. Kráska vstala. Insolitus se otočil a usmál se na ní. „Doufám že ses dobře vyspala. Čeká nás další bitva. Další otravný démon.“ Kráska lekce pokývala hlavou na znamení souhlasu. „Ale neboj, zatím jsme pokaždé vyhráli, vyhrajeme i tentokrát“. Mávnutím ruky ze stolu zmizeli všechny věci, které už Insolitus nepotřeboval, ostatní si sbalil, vyskočil na krásku a v mžiku zmizeli.

Johny se probudil když zakokrhal kohout na statku, kde přespal. Rozhlédl se, stodola byla větší než se mu večer zdála. Vstal a smetl ze sebe stébla slámy, pak došel k okraji plošiny a skočil dolů. Tam se rozhlédl aby se ujistil že Horn je na svém místě. Kůň stále ještě odpočíval. Rozhodl se že se podívá ven. Otevřel vrtata stodoly. Statek byl již plný života. Nikdo si ho nevšiml. Vrátil se do stodoly došel k Hornovi. Kůň se ohlédl když k němu přicházel, spokojeně zařehtal. Johny ho poplácal po hlavě. Nasadil mu postroj ale pak zahlédl cosi na stehnu koně. Podíval se na to podrobněji, vypadalo to jako cejch, měl tvar podkovy a dýky. "Někdo ocejchoval mýho koně?" rozzuřil se Johny. Chytl uzdu a vyvedl koně ven. Zahlédl onu postarší dámu jak k němu míří. Snažil se skrýt vztek. Když k němu dáma došla zeptal se jí: "Byl někdo v noci ve stodole?" "Ne, nidko krom vás tam nebyl." odpověděla mu. "Tak co potom je tohle?" zvýšil hlas a ukázal na cejch. "To...to je náš cejch!" vykoktala žena. "A co dělá váš cejch na mém koni?" zařval Johny. "To nevím. Já nikomu nepřikázala aby ocejchoval vašeho koně." odpověděla. "Tak kdo to mohl udělat? Musel to být někdo ze statku." řekl Johny, po výbuchu se mu výrazně ulevilo. "Jo, byl to někdo ze statku." ozval se mladík, který včera večer venku. "Kdo?" zeptal se Johny. "Ona." odpověděl mladík a ukázal na jednu dívku která stála kousek od něj. "Co...Co to povídáš?" vykoktala vystrašeně dívka s hnědými vlasy. "Byla jsi to ty, když jsi včera viděla toho koně, tak jsi říkala že se ti ten kůň líbí a že by jsi chtěla taky takového. Tak jsi si řekla že ho ocejchuješ!" odpověděl na její otázku mladík. "To není pravda! Ano říkala jsem že se mi ten kůň líbí a že bych takového chtěla. Ale neudělala jsem to." bránila se dívka, koš který držela v náručí ji spadl na zem. "NELŽI!" vyjel na ní mladík. "Ty tam. Pojď sem." zavolal Johny na dívku. Ta sebou poplašeně škubla ale poslechla, došla až k němu. "Zkus se ho dotknout." řekl jí Johny. Dívka pomalu na tahovala ruku k hlavě koně, když se ho dívka dotkla kůň stál nehybně jen přivřel oči. "Nebyla jsi to ty." odpověděl Johny. "On si to pamatuje." oznámil všem. "Ty!" zavolal na mladíka a rukou mu pokynul aby šel k němu. Ten pomalým krokem došel k Johnymu. "Zkus to ty." řekl mu. Mladík natahoval ruku k hlavě koně, ten se ale splašil. Postavil se na zadní a splašeně řehtal. "V klidu." ukdlidnil ho po chvíly Johny, pak se otočil k mladíkovi. "Proč?" zeptal se ho. Mladík neodpověděl. "Heh, přesně to jsem si myslel." pronesl, nasedl na koně a vydal se na cestu.....

Zatímco Madrak ohlašoval špatné zprávy o svém králi, cosi se davem zklamaných draků prodíralo dopředu.
Všichni se za ním otáčely, také Madrak jej zpozoroval.
"Jdu pozdě, že?" vyhrkl ze sebe uštvaný tyrkysový drak.
"Ano," Madrak zavrtěl hlavou, "obávám se, že náš císař si teď nepřeje být rušen, Lobasti." Opáčil chladným hlasem. "Vlastně by bylo nejlepší, kdybys odletěl než..."
Všichni přihlížející draci naráz poklekli. "Pozdě" zamulal si pro sebe Madrak.
Z císaře nyní běhal mráz po zádech, byl částečně potřísněn krví, krví obou znesvářených prastarých ras. Jeho tělo tak spíš připomínalo chodící mrtvolu, také jeho šupiny nebyly tak lesklé jako dřív. Bledý král králů si prohlížel zúčastněné. Jeho pohled se zastavil na jediném drakovy.
Lobasti nechápal proč se na něj dívá tak krvežíznivě, ale ať se zde stalo cokoliv, podle vzhledu Zlatého to nebylo nic dobrého.
"TY? Proč jsi nepřiletěl dřív??? Jak se opovažuješ?!?" Zlatý vzlétl a naletěl přímo na Lobastiho, ten ani rychlostí útoku ani překvapením nesačil uhnout.
Chvíli se točili v obrovské kouli zubů a drápů, nakonec se zastavili. Lobasti byl povalený na zádech, a na hlavě měl několik menších zranění.
Zlatý na něm triumfálně stál, mohl kdykoliv stisknot zuby kolem krku toho, jenž zavinil smrt její milované.
Lobasti vykšlal krev a trochu jí potřísnil čumák vládce těchto zemí. "Zabij mně, ale chci abys věděl, že ji mi jí líto..."
"Líto?" Zuřivost Zlatého dosáhla maxima.
Nikdo z vyděšených draků nezasahoval. Nechtěli přijít ani o život Lobastiho, ale ani o svůj.
Zběsilý vládce vycenil zuby a už se chystal prokousnout životodárnou tepnu tyrkysového.
Cosi žhavého ho však zasáhlo do zad, všichni se překvapivě podívali na Madraka, který před chvíli seslal na svého vládce ohnivou střelu...

Jako ohnivá střela letěla Kráska se svým jezdcem v sedle. Pocity a myšlenky, jenž se honily Insolitovi v hlavě, nevěstili nic dobrého. Insolitus věděl že se blíží katastrofa, věděl že letí vstříc něčemu strašnému. Pospíchal, takže se tentokrát neobtěžoval se zastavováním někde v lese u města. Prolétli kolem severní brány, propletli se mezi věžemi královského paláce a poté slétli dolů do podhradí, přímo do Eldrikova příbytku. Kráska dovede letět na hranicích mezi dimenzemi, takže dokáže dosáhnout ohromnou rychlost, aniž by hrozilo že jezdce srazí odpor větru dolů. Mimo toho na hranici mezi dimenzemi se okolí jeví jako poloprůhledné a nehmotné, stejně tak se jeví pekelný oř svému okolí. Takže když byly Kráska a Insolitus nad Eldrikovým obchodem, zamířila kobyla přímo do země a vynořila se uprostřed Eldrikovi pracovny. V tu chvíli se Kráska navrátila plně do této dimenze.

Eldrikova pracovna vypadala jak po útoku. Všechny zkumavky rozházené a rozbité po zemi, ale hlavně všechno bylo omrzlé, ze stolu vysely rampouchy a podlaha byla nepříjemně namrzlá. Insolitus si vzpomněl na Tyraelova slova o jakémsi lovci ledového srdce a na chvíli zapochyboval, zda-li neměl spíše pokračovat za gryfy. Rychle ale myšlenku zapudil a uvědomil si že vlastně nějakého démona čekal, jen né tak blízko u hlavního města. Zde žije mnoho mocných, mágů, válečníků i úkladných vrahů. Takové síle nemůže odolat ani Mormegil.

Náhle Insolitus spatřil jak se po schodišti přihnalo malé neviditelné oko a upřeně se na něj podívalo. Insolitovi přeběhl mráz po zádech. „Je tady!!!“ problesklo mu hlavou. Slabý výboj energie stačil k tomu se oko rozložilo z5 na základní magickou materii. „Teď už ví že tu sem, nesmím opustit město dokud nenajdu Eldrika“. Jen co to dořekl, začalo Insolitovi pískat v uších. Cítil přítomnost prastaré a nesmírně mocné magie. Padl na kolena držíce se za hlavu. Poprvé od doby co se stal nemrtvím opět ucítil co je to bolest! Insolitus cítil jak se kolem něj ohýbá čas, jak se narušuje jeho plynulé proudění, jak pomalu zastavuje .... A pak to náhle ustalo. Vše bylo stejné jako dřív. A nebo že by ne???

Johny pokynul Hornovi aby zastavil. Dojeli až k vesnici. Johny nevěděl co je zač, tady nikdy nebyl. Seskočil ze sedla a začal se přehrabovat v brašně která byla součást jezdeckého postroje. Po chvíly přehrabování vytáhl jakousi lahvičku s čirou tekutinou, odzátkoval a kápnul pár kapek na cejch co měl Horn na stehně. Cejch pomalu ale jistě mizel. Po chvíly po cejchu nebyla ani stopa. Pak chytl uzdu a vydali se k vesnici. Když se blížily, pocítil Johny že vzduch nad vesnicí je nasycený smrtí, strachem, nenávistí. Nevěděl co se tu stalo ale tušil že ho tu neuvítají s otevřenou náručí. Když míjel první domy, všiml si že okna jsou zabedněná. Pak spatřil hlouček místních jak si cosi šeptají a dívají se přitom na něj. Johny se rozhodl že vesnicí jen projde. Skupiny obyvatel na něj hleděly se směsicí strachu a nenávisti. "Nejspíš nemají cizince rádi." pomyslel si Johny. Když došel na náměstí spatřil sousoší kde byl vyobrazen tvor připomínající hada a minotaura. "Zajímavá kombinace." pomyslel Johny a pokračoval dál....

Tak dnes to bude takove jakesi dejove vyvrcholeni, doufam ze se vam to bude libit

Insolitus čekal nejhorší. Rychle naskočil na Krásku a ta vylétla svisle vzhůru, skrz Eldrikův dům ven. Když se venku rozhlédl spatřil něco neuvěřitelného. Všechen pohyb, všechen život kolem ustal. Všichni, lidé, domácí zvířata, koně i ptáci, nehnutě stály jako by zkameněly. Insolitus nemohl pochopit kdo může ovládat tak mocné kouzlo. A jak to že on není postižený, jako ostatní??? Proud otázek přerušil ledově modrý blesk, jenž sjel z nebes. Střela neomylně zasáhla svůj cíl. Krásku! Ta jen hlasitě zaržála a společně s Insolitem se zřítila k zemi. Kouzelník těsně před dopadem stihl začarovat levitaci a lehce dosedl na zem, náraz po pádu z 30m by nebylo nic příjemného. Otočil se směrem kam dopadla Kráska a zhrozil se!!! Celá byla zmražená do jednoho ledového bloku!!! „Tak to by bylo“ ozval se nad Insolitem chladný, odměřený a arogantní hlas. Z nebes pomalu sestupovala postava v sedle černě planoucího pekelného oře. „Ta tvoje kobyla mi už neuteče.“ Jak se Mormegil přibližoval, začalo se nepříjemně ochlazovat a namrzat. „Ty už jsi taky mrtev, ale aby sis závěr svého života užil, připravil sem pro nás tuhle „arénu“. Braň se ubožáku!!!“ zahřměl a vystřelil další ledový výboj. Blesk neomylně zasáhl. Modře se zablesklo, to Insolitův štít pohltil střelu. Výboj byl, ale i tak silný, že odhodil našeho mága na zeď nejbližšího domu. Tohle nebylo dobré, další takový zásah už nemusí vydržet. „Výborně“ zasmál se Mormegil „vypadáš, že s Tebou bude zábava“ a vyslal další kouzlo. Blesk prolétl místem, kde ještě před okamžikem stál Insolitus a rozmetal stěnu za ním. Z oblak prachu ledu vylétla ohnivá čára, směrujíce je jednu z hradních věží. Mormegil se pousmál a pomalu vyrazil k věži. Insolitus, zatím zhmotnivší se na věži, na nic nečekal. Vytáhl připravené rachejtle položil je na parapet. Jediným pohybem ruky je všechny odpálil a pak už se jen soustředil, aby je navedl na cíl. Démon zastavil, pobaveně sledujíce čarodějovo snažení. Ozvala se série ohlušujících výbuchu. Když zmizel nejčernější dým, uviděl Insolitus Mormegila, jak padá dolů k zemi a jeho ošklivě krvácející kůň taktéž. Čaroděj si oddechl, tohle by roztrhalo i draka na kusy. V tom si ale všiml že se o němu řítí jakási ohnivá koule. Přeskočil zábradlí a padal k zemi. Ohnivá koule po nárazu do věže explodovala a celou její horní část roztrhala na drobné kamínky. Dopad byl i přes použité kouzlo tvrdý. Kolem hlavy mu prolétla další střela, tentokrát, ale o poznání slabší, z věže vytrhla jen několik kamenů. „Tak vstávej ty červe a bojuj!“ zakřičel lovec a vyslal další střelu, která Insolita zasáhla a odhodila několik metrů zpět. Nemrtví se těžce sbíral ze země. Další rána! „Přece teď neumřu.“ Další uder! „To ti nemohu udělat Krásko“ prolétlo Insolitovi hlavou. Sebral všechny síly a nečekaně na démona vyslal spršku duhově barevných střel. Mormegil jich sice většinu odklonil, ale některé přeci jen zasáhly. Toho mág využil a rychle zmizel. Démon vstal ze země s bolestivou grimasou v obličeji. Insolitus se mezi tím přesunul do Eldrikova obchodu. Za několik okamžiků se tam zjevil i Mormegil, takhle čerstvá teleportační stopa se nedá ztratit. Magik stál nehnutě uprostřed muničního skladu. „Je konec!“ řekl démon hledíce na svou oběť. „Taky si myslím“ přitakal mu skutečný Insolitus stojící na střeše protějšího domu. Rychle, než lovec zjistí že před ním stojí pouhá iluze, vyslal do obchodu ohnivý blesk. Blesk rychle prolétl dveřmi a zasáhl bednu s nějakými výbušninami. Eldrik měl v obchodě očividně hodně třaskavin. Detonace byl tak mohutná že celý dům se proměnil jen v hromadu suti a všechny okolní stavení byla částečně pobořena. Insolitus těžce vydechl „Tohle by snad mohlo stačit“ řekl si, když že to klidně stačit nemuselo. Čaroděj seskočil ze střechy domu a šel se podívat na ruinu, jenž byla ještě velmi nedávno pěkným alchymistickým obchodem. „Kampak???“ Ozvalo se z druhé strany ulice. Insolitus se vyděšeně otočil. Stála tak postava, celá zkrvavená, po těle měla mnoho trhlin a šrámu a chyběla jí levá ruka. Lovec už nevypadal, že si chce ještě hrát. Teď chtěl ulovit. Následovala kratší výměna magických střel, která pokračovala ve zkáze, jenž tenhle souboj způsobil hlavnímu město. Všechno bylo teď již regulérně zamrzlé několika centimetrovou vrstvou ledu. Poslednímu ledovému blesku unikl Insolitus jen tak tak. Místo něj to odnesla radniční věž, která se následně zřítila. Skočil do jednoho menšího domku. Ležel na podlaze a snažil se posbírat poslední síly co ještě měl. Byl vyčerpán, všechny rachejtle i lektvary už dávno použil. Jeho soupeř, už ale byl také unaven. „Musím ho vyřídit o nejrychleji, nebo padnu“ řekl a vstal. V tom se před ním zhmotnil Mormegil. „Je konec. Byl jsi dobrý soupeř, ale teď přišel čas zemřít“ Insolitus začal ve své pravačce zhmotňovat rudě planoucí kouli. V tom ale ucítil prudkou bolest v břichu!!! ... Mormegil pomalu začal otáčet mečem, jímž Insolita probodl. Mág zařval bolestí a podlomila se mu kolena. Svět se pomalu začal zatemňovat. Cítil jak mu pot mrzne na tváři. Cítil, jako by opouštěl sám sebe. Bolest pomalu ustávala. Pak už bylo jen ticho a klid .......