|
Omlouvám se, ale byl jsem na chatě, naštěstí tam mám starou windows 95 na které se ještě dá alespoň psát. Takže další části jsem napsal alespoň tam… Připravte se, bude to trochu delší, za ty tři dny se mi toho docela dost nahromadilo. A taky doufám že to bude zajímavější.
Přítomnost Lobastiho dračího krále jako obvykle zneklidnila. Co se děje? Že by ti dvounožci chystali útok? Ne, na to jsou příliš zbabělí...
"Zdravím tě, vládče" promluvil tyrkysový drak s důrazem na slovo vládče.
"Povstaň a pověz, co se děje že ses rozhodl nás navštívit?"
Lobasti zvedl svou hlavu: "Původně jsem za vámi přiletěl jen kvůli podivnému nepokoji, který se odehrává na západ od vás. Ale před chvílí, jsem ucítil ještě něco..."
Dračí král vzdychl: "Patrakové..."
"Ano, nevím co se s nimi děje, ale rozhodně se nechovají normálně."
"Dobrá tedy, žádné další zprávy?"
Tyrkysový znehybněl: "Jeden z vašich draků, mě neznal, doprovodil mně sem k vám... To mě také zneklidňuje..."
Zlatý se zamyslel: "Vskutku, problém je, že to není tak úplně drak..."
Lobasti se nervózně rozhlédl: "Jak je to možné? To nebyla iluze. Jak je...."
"Uklidni se příteli. Vše ti vysvětlím, pověz, dáš si jelena nebo kance?"
„Žiješ!“ Vykřikl Morphin a vrhl se ke mně. Potom se zastavil jako by do něj udeřil hrom. Zařval: „Řekni heslo!“ Zmateně jsem si ho prohlížel: „Žádné jsi mi neřekl…“
Teď mi zmatený pohled věnoval on: „Pravda, tak pověz co jsem řekl… Jako poslední věc, než jsi odešel.“
„Tak to si pamatuji velmi do…“ Proměna přestala účinkovat. Za pár sekund jsem mi zformovala ústa tak abych mohl mluvit. „bře.“ Dopověděl jsem: „Přišel jsem za tebou se Zlatým a chtěli jsme mou proměnu, chtěl jsi mě poslat do….“
„Dobrá, dobrá jsi to ty… Jsem rád že žiješ.“
Usmál jsem se: „Já taky, a byl bych radši kdybys mi pověděl něco o Lobastim.“
Zvědavě se na mně podíval jako dítě, které přišlo o své tajemství: „Kdo ti o něm řekl?“
„Lobasti…“
Drakomág mně konečně pozval dovnitř: „Pojď dál, tohle bude na dlouho… Nedáš si čaj?“
Nový Patrak dostal za úkol špehovat Zlatého a hlavně draky kteří mu jsou „nejblíž.“ Nelíbilo se mu to, připadalo mu jako by jejich patriarcha byla posedlá, někým nebo něčím co je však velmi mocné. Nikdy se nechovala tak nedůvěřivě k drakům. Něco chystá, něco co přinese Vorglidům vítězství nebo zkázu (Vorglid je starší název pro Patraky, obě slova označují tutéž bytost). Neuposlechnout se však neodvažoval a tak zamířil směrem k Zlatým horám…
O nějakou dobu později…
Probudil jsem se. Všechno bylo jako vždycky. Morphinův domov, postel, Morphin připravující čaj a dračí hlava zírající na mně.
Cože? Zleknutím jsem spadl z postele. „Omlouvvám sse, nechhtěla jssem váss polekat. Náš král a Lobassti chtějíí ss váámi mluvvit.“ Dračice dala větší důraz na slovo „Lobasti.“
Takže to nebyl sen…
Po čaji a rychlém občerstvení…
Stráže mně poznali a pustili dál. Předtím jsem však spatřil dva až přehnaně chvástající se draky, jak spolu začali kvůli urážce otce bojovat…
(Čím víc se blíží pro draky pářící lety tím jsou agresivnější, vyvolávají mezi sebou potyčky, jako důraz své síly a vytrvalosti, tyto souboje však samice naprosto ignorují, ony si vyhlédnou partnera až při samotném letu. Navíc tyto potyčky zřídkakdy končí fatálně. Je to spíš něco jako klukovská rvačka.)
Při procházení okolo bočních chodeb jsem měl nepříjemný pocit, že něco má strašnou chuť utrhnout mi hlavu. Naštěstí to nebo ty věci zůstali ve stínech. Došel jsem do obrovské místnosti ve které bylo tolik světla až mě to na chvíli oslepilo. Poté co si moje oči zvykli na světlo jsem poklekl. Na rozdíl od mé první návštěvy zde proběhlo několik úprav. Brzy jsem si uvědomil proč (A kdo na to přijde proč, má u mě malé, ale bezvýznamné plus)… Místo několika málo loučí zde po stěnách byly zapáleny všechny, žádné tmavé kouty, čímž jsem si mohl podrobněji prohlédnout děsivé a zároveň úžasné sochy dávno vyhynulých ras. Překvapivě ani v okolí nebyl příliš velký nepořádek. Až na pár ohlodaných kostí před oběma draky, které moje přítomnost upoutala.
„Zdrravím tě Shadee,“promluvil Lobasti a poté se otočil ke Zlatému: „Vssskutku, neníí to človvěk, ale pomalu sse ssstává drakem.“
Král draků se zazubil: „Anoo, alee Morphin ho proměěnil ve vvelmi pomallého drraka nebo sssnad jen to lletíš tak pomalu?“
Oba draci se dali do burácejícího smíchu. V jeskyni se několikanásobně odrážel ode stěn. Měl jsem pocit jakobych odněkud z postraní chodby uslyšel zasyčení… Každopádně stále jsem klečel, už mě z toho začali bolet záda a možná také zčásti kvůli včerejšímu létání.
„Povsstaň.“ řekl jen tak mimochodem Zlatý.
„Čeho si ode mě žádáte výsosti?“ Cítil jsem úlevu, ale pozdě jsem si uvědomil, že draci ji ucítili také. Násilně jsem v sobě potlačil všechny pocity.
Rozjařený Zlatý prohlásil: „Jen násss tak napaddlo… Nechhccešš sse k nám přřidat? Zza chvííli nnám kupci donesou dalšší várku vvína. Heh, něco lidem musím uznat, víno byl vážně ještě lepší vynález než oheň.“
Další záchvat smíchu.
Pochopil jsem, Drakomág se mi o tom, že na draky působí alkohol rychleji zmínil, ale jen tak okrajově.
„Děkuji výsosti, ale musím vás odmítnout. Zítra mě čeká náročný den a potřebuji se vyspat.“
Tentokrát se ozval dosud mlčící Lobasti: „Ber to jako dalšší tessst, jesstli odejddešš, nnenauččíme ttě proměnit se v drraka.“
Zlatý smíchy spadl na bok.
Tohle bude hoodně dlouhý den…
…Ale víno
…Je skvělé
…Dám si ještě
Na druhý den mě tak bolela hlava, že jsem zničehonic neustále čaroval Nárazové vlny. Morphin mě „přenesl“ ke Kyuubi a já jsem si uvědomil že jsem ji už dlouho neviděl. Jenže ani teď nebyla v jeskyni.
Což bylo jediné štěstí pro ni…
K odpoledni jsem vystřízlivěl úplně. K Morphinovi se nahrnula po dlouhé době dračí mláďata a já alespoň konečně měl čas na odpočinek. Ale usnout se mi nepodařilo, venku se draci neustále ucházeli o pozornost svými souboji…
Ve městě Hightalon na území Zlatého…
Město se tyčilo v horách a bylo blízko hranic se Zeleným, podobných lidských měst zde bylo spoustu, její hradby byly obrovské a na ní hlídkovali zkušení kušníci. Město žilo poklidně díky obchodu a silné obraně, také se odsud dobrodruhové vydávali lovit Gryfy kteří žili na východě. Samozřejmě i zde žije několik málo dračích kovářů a kupců jež prodávají své zboží Zelenému na jihu a Zlatému na severu. Drakobijectví je zde zakázáno.
Kapitán Tyr vyhlížel ze svého pokoje zapadající slunce jež pomalu zacházelo za Zlaté hory.
„Pane!“ Otočil se, uviděl udýchaného panoše, kterému nemohlo být víc než dvacet. Měl kroužkovou zbroj schovanou pod pláštěm s vyšívaným zlatým gryfem na hrudi, stejně jako ostatní vojáci. Panoš zasalutoval.
„Ano?“
„Nesu zprávu od našich zvědů na východě…“ Panoš podal pravou ruku se svitkem a pečetí.
Tyr svýma sokolýma očima přelétl zprávu. Po dočtení se s znepokojeným výrazem zadíval na mladíka: „Přesuňte špehy blíž k území se Zlatým, ale nechci aby jej překračovali, alespoň zatím. A ať je vojsko v nejbližších dnech připraveno na cokoliv.“
„Pane, ano pane.“ Mladík zasalutoval a odběhl.
Když kapitán opět přešel k oknu, slunce již zapadlo. Povzdechl si…
Do večera zbývala spousta času a tak jsem vytáhl svůj dosud nepužívaný meč abych si ho prohlédl. Měl bohatě zbobenou rukojeť, která vypadala jako dva okolo sebe obtočení draci, kterým na začátku oceli vycházeli hlavy do stran. Jeho lehkost byla udivující. Ovšem byl na něm zvláštnější jeho odlesk. Byl černý a lehce žlutý, skoro jako bych v něm viděl draka…
Do zbytku večera jsem trénoval Ohnivý dech, jenže toto kouzlo je náročné, takže s častými přestávkami, během nichž jsem zkoumal svůj meč.
Po západu slunce
Zastrčil jsem meč s zpátky do pochvy a vyrazil. Kupodivu ani teď se Kyuubi nevrátila, měl bych se po ní podívat… Zašel jsem ale nejdřív za Morphinem. Tvářil se naprosto neutrálně.
Posadili jsme se naproti sobě. Chvíli nikdo nic neříkal. Ticho přerušil drakomág:
„Chováš se pořád víc jako drak.“
Nevěděl jsem jestli to mám brát poklonu nebo urážku tak jsem mlčel.
„Příště, až se zase napiješ, buď tak hodný a nechoď za mnou, dáváš dráčatům špatný příklad.“
Pochopil jsem: „Omlouvám se. Ale rád bych se vás na něco zeptal.“
Morphin uznale přikývl
„Už čtyři dny jsem neviděl Kyuubi. Nevíte co s ní je?“
Morphin se pousmál. Konečně, pomyslel jsem si.
„Začínáš se zajímat o dračice, opravdu se z tebe začíná stávat drak.“
Převrátil se mi žaludek: „Né, né tak jsem to nemyslel, jen, mě zajímá jestli je v pořádku.“
Morphinův úsměv se ještě více prohloubil: „Tak počkej tady. Pamatuji si každého draka který se narodil před třemi sty lety.“
Morphin odešel do vedlejší místnosti. Proboha, jak ho vůbec mohlo něco takového napadnout? A myslel to vážně? Určitě ne… Drakomág přinesl na stůl podivný nazlátlý lektvar v ampulce.
„Tohle bude tvůj závěrečný test, spíš tě naučí přežít jako drak, než by něco testoval.“ Podíval se mi do očí a vyčetl z mého podezíravého pohledu otázku. „Tenhle lektvar, tě promění do draka na 48 hodin. Tvým úkolem je tu dobu přežít, jak, záleží na tobě. Podívám se po Kyuubi, ale po tu dobu bys to mohl udělat taky ty.“
Podezíravě jsem se podíval na Morphina, kterému z tváře nezmizel úsměv.
„To zní až příliš jednoduše. Určitě je v tom nějaké ale.“ Drakomágovy se zaleskly oči: „Ne, vážně, proč myslíš?“
Jeho klid mě rozčiloval: „Protože jsem bojoval proti královskému drakovi, zabíjel čaroděje, ničil sochy tupým mečem, zachraňoval dračici a nakonec přežil jsem dva opilé draky a teď mám jen dva dny nic nedělat???“
„Ještě jsi zapomněl na zombie v kryptě.“ Jakmile však uviděl můj výraz tak radši pokračoval: „Ujišťuji tě, že klidně můžeš oba dny přespat, jestli chceš, ale pokud vím tak jsi ještě jako drak nespal. A jelikož je večer, můžeš se to naučit.“
Vzal jsem lahvičku, šel ven a vypil ji.
Na druhý den
Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Jelikož v normální podobě jsem zvyklý spát na boku nebo na zádech. Draci spí stočeni a na břiše. Po několika hodinách se ovšem i mi podařilo usnout a teď, jelikož je venku podivný rámus jsem vyšel z Kyuubiiny jeskyně. Cítil jsem se dotčeně, dva samci se právě rvali. Vždyť jsem silnější než oba dva dohromady copak to nevidí??? Mysl se mi vyjasnila. Na co to sakra myslím? Morphin nelhal, ale zároveň mi neřekl o tom že začnu myslet jako drak. I když, proč se rozčiluju? Být drak a myslet jako drak je přece úžasné… Dostal jsem hlad. A chuť na maso, čerstvé, krvavé… Syrové. Vzlétl jsem, obletěl jsem oba slabochy, teda draky.
Při prolétání Pinetallem jsem ucítil jídlo, hmm jelen. Instinkty dravce se ozvaly. Letěl jsem dostatečně daleko aby mě nespatřil a čekal až se dostane někam kde je méně stromů abych mohl sletět. Zvíře se páslo pomalu, pocítil jsem radost z lovu. Lovec musí být trpělivý, kořist neopatrná… Konečně byla na dostatečně nezalesněném místě. Vyletěl jsem vysoko nad ní, poté jsem se otočil k zemi. Rychle a neslyšně jsem se blížil. Jelena pokryl stín. Otočil se a… Víc toho nestihl…
Zjistil jsem že nejchutnějsí jsou svaly a šlachy, ale vnitřnosti taky nebyli špatné… Dosyta najezen se zas probudila moje lidštější část. Měl bych se podívat po Kyuubi. Olízl jsem si zuby od krve a vyrazil jsem…
„Co se to tady u všech draků děje?“ Kapitán Tyr se otočil a poklekl: „Můj králi.“
„Celý Hightalon je na nohou jako by nás někdo napadl. Povstaň.“
Krále doprovázely jen dva nejvěrnější rytíři. Měl na sobě narychlo oblečené slavnostní šaty, což znamenalo že král nedávno spal. „Naši zvědi nahlásili toto,“ Tyr podal králi zmuchlanou zprávu. Král přeskočil všechny zprávy o ničem a přečetl si konec hlášení.
Král se zaraženě podíval na kapitána. „Opravdu to byl on?“
Kapitán souhlasně přikývl.
Král se uklidnil a prohlásil: „Dobrá, nemusí to nic znamenat, třeba tam letěl jen tak. Ale každopádně pokračujte v přípravách. Pokud skutečně letěl sdělit Zlatému nějakou špatnou zprávu, pak se to může týkat i nás…“
Král i Tyr pochobovali o tom, že Lobasti někdy někam letí „jen tak.“
Létal jsem okolo Pinetallu, tak nějak už jsem se začal smiřovat s tím, že odletěla, když tu jsem pocítil koncentraci magie u blízké mýtiny. Přistál jsem a začal se rozhlížet. Mýtina to nemohla být vytvořena člověkem, kdysi se zde muselo stát něco velkého…
„Zdravím tě Ass Sasine nebo raději Shadee?“ Zuřivě jsem se otočil za posměšným ženským hlasem. Stáli tam dvě ženy. Ta, která promluvila byla částečně skryta za tou první. Byla skryta za Kyuubi, v lidské podobě, ale byla naprosto netečná. Nedívala se na mně, ale spíš jakoby skrze mně. Druhá byla určitě čarodějka, kolem ní se vzduch přímo tetelil magií. Ovšem toho by si ti co s magií nemají zkušenosti nevšimli. Byla oděna v naprosto černém oblečení, dokonce i její oči byli černé, celkový dojem kazila bíla pleť a kaštanově hnědé vlasy.
„Okamžitě ji pusť!“ čarodějka se zasmála takovým tím pohrdavým smíchem a sňala své ruce kterýma držela Kyuubi za ramena. Ta se ani nepohnula.
„Cos to s ní provedla? Pusť ji nebo…“ čarodějka mně přerušila: „Ach, ano vy draci se neustále chvástáte jak jste silní, jenže síla není všechno, názorně předvedu. Čarodějka bleskuychle ve vzduchu načmárala jakýsi symbol. Chvíli se nic nedělo. A já uvažoval jestli ji nemám sežrat hned nebo pokračovat v konverzaci. Poté kolem mně začali tančit malé plamínky, spousta malých plamínků.
„Co to má znamenat???“
„Ohnivý štít, nejčastěji se používá při kontaktním boji proti přesile. Ovšem mně přišlo vynálezavější ho využít takhle. No, neboj nijak ti to neublíží a po deseti minutách kouzlo přestane účinkovat, je to jen pojistka kdyby ses chtěl k nám přiblížit. Hořce se usmála."
„Ty mrcho!“ Věděl jsem, že má pravdu, kdybych jen natáhl krk usmažil bych jak čarodějnici tak Kyuubi: „Co po mně chceš?“
„Konečně jsme se pohnuli dál, no řeknu to takhle, pokud ještě chceš svou lásku vidět živou, do ničeho se nepleť a nikomu nic neříkej. Jestli ano, dozvím se to. A teď mě omluv, mám důležitější věci na práci…" Obě ženy zmizeli. I když první ženou nebyla a o „ženství“ té druhé jsem silně zapochyboval.
Každopádně Morphin měl pravdu, mám Kyuubi rád.
Patrak špehoval již tři dny, ale nikoho „důležitého“ neviděl vcházet. Jen nějaký tyrkysový drak a měnič podob. Je zde kvůli někomu jinému…
V „dračí škole“ se Morphin i jeho kopie při každé příležitosti ptali jestli někdo neviděl Kyuubi, sem tam dostal kladné odpovědi. Nejpozději všal byla spatřena před třemi dny když odlétala na lov. Nyní si i on začal dělat starosti, bohužel na světě je mnoho drakobijců a také mágů lačnících po „magických přísadách“…
Odlétl jsem do Kyuubiiny jeskyně. Promyslet si co dál. V mysli se mi neustále rvali má vlastní mysl a dračí mysl o vedení, ale v tomto byli kupodivu za jedno. Nemohl jsem dělat absolutně nic. Zavřel jsem oči. Zítra se tam vrátím…
Zdálo se mi o Kyuubi, byla živá, v jakési jeskyni a byla připoutaná řetězy ke stěně. Byl to velmi krátký a zvláštní sen, při probuzení jsem si pomyslel: „Kde jsou ty časy, kdy jsem měl normální sny?“
Ztracená láska
Zlatá záře,
Rychlý let,
Chybíš mně,
Kéž bys byla zpět.
Zachránil jsem tě,
Avšak temná magie,
Její spletité sítě,
Celou tě pokryje.
Ne, to nedopustím.
Kyuubi udělám cokoli,
Temné přání splním,
Zemřu pro tebe chceš-li.
Zbývá osm dní do pářících letů…
Vrátil jsem se na místo kde byla čarodějka. Chvíli mi to trvalo, než jsem se zorientoval, ale nakonec se mi to podařilo. Nikdo tam nebyl. A jen stopa po magii. Vzpomněl jsem si na svůj sen a oblétával jsem všechny možné opuštěné jeskyně. Kromě nových obyvatel jsem kupodivu narazil i na překvapené zloděje, v mžiku se však rozprchli. Bylo to jako hledat jehlu v hromadě sena. Jakmile se začalo stmívat, vrátil jsem se k Morphinovy. Nemá to cenu. Nesmím se do ničeho pouštět. Strašně mě zajímalo co tím myslela, ale bál jsem se, že odpověď by se mi vůbec nelíbila…
Morphin mě již čekal: „Doufám, že jsi v nejbližší době nic nejedl.“ Při zmínce na jídlo jsem dostal hlad. A znovu se mi oživili vzpomínky: „Jen jelena, včera.“ Viděl moji sklíčenou náladu a poplácal mě po křídle: „Bohužel, Kyuubi byla spatřena naposledy před čtyřmi dny. Je mi to líto.“ Morphin nic nevěděl. Nestál jsem o jeho soucit: „Budeš mě učit nebo ne?“
„No, ano jen jsem ti chtěl říct, že bys neměl jíst před proměnami. Žaludek se ti sice mění, ale jeho obsah ne. To samé s alkoholem a lektvary…“ Zahleděn na měsíc jsem přikývl. „Tento test jsi splnil, bylo to proto, že při proměně do draka se musíš naprosto vžít do draka, a poslechnout ho i uvnitř sebe.“ Slyšíš? Máš mě poslouchat… Moje druhé, poněkud otrávenější já s ním chtě, nechtě, souhlasilo.
„Budeme muset počkat, než lektvar vyprší.“
Generál Tyr stál na hradbách a díval se směrem k Zlatým horám. Tři dny uplynuli od té doby co zahlédli Lobastiho a stále se nic nedělo, začínal si myslet, že měli špehové přeludy nebo že skutečně letěl „Jen tak.“
„Pane?“ ozval se důstojník a zasalutoval. „Pohov. Podejte hlášení.“ Důstojník se uvolnil: „Lobasti včera opustil Zlaté hory. Nic zvláštního draci neudělali. Teda kromě menších šarvátek, ale to je u nich v tuto dobu běžné. Mám odvolat špehy?“
Tyr nevěděl jestli má být rád nebo ne. „Ano, odvolejte je. Ještě by scházelo kdyby se jim v tuto dobu někdo dostal do pařátů.“ Důstojník však neodešel: „Pane, upřímně, vůbec se mi to nelíbí. Něco se děje.“
Generál se mu podíval zpříma do očí: „Jaké je vaše jméno?“
„Cyrus, pane“
„Cyrusi, ani mně se to nelíbí. Důvod proč nás Tyrkysový nenavštívil je jasný, zlatým něco hrozí. Nám však v tuto dobu ne. Pokud ovšem zlatí podlehnou, jsme jako druzí na řadě. To je můj názor. Záhadou mi zůstává proč jsou zlatí tak nečinní. Každopádně, zrušte pohotovost. Ale ať jsou stráže obezřetnější.“
Cyrus už byl na odchodu, když tu se otočil: „Třeba… Lobasti ucítil nějakou jinou, větší hrozbu a rozhodl se, že nás nechá osudu a půjde varovat ostatní…“
Generál se pousmál: „Doufejme, že se mýlíte.“
Matriarcha k sobě zavovlala dalšího špeha. V jeho mysli se zjevili obrazy: Postava, podobná démonu, pak se mění na draka, Patrak jak ho sleduje, skryt. Patrak který je mrtvý jakmile se vzdálil od špehování. Osm západů slunce. Patrak poslechl a vydal se na cestu.
_________________
"Zabít nebo být zabit není nic nepřirozeného... Narozdíl od života beze smyslu."
"Dlouhý styk se zlem, stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení..." -Lucius Annaeus Seneca
Můj YouTube blog
Rytíři!
|
