…Děkuji za přivítání. Nebude lehké zapojit se do příběhu, když jsem tak dlouho chyběl, ale pokusím se. Můj minulý příspěvek byl jaksi z minulosti, takže nyní budu psát z přítomnosti kde jste nyní i vy…
Meldredaht se díval za Lobasti jak opět mizí tmou kamsi. Jeho nádherné tajemné tyrkysové šupiny odráželi měsíční světlo daleko do nitra hřebenů, které ochotně toto pohlazení vnímaly celou svou majestátností. Purpurový ještě chvíli pozoroval svého přítele dokud mu takřka nezmizel z dohledu. Nakonec osaměl. „Hodně štěssstí, můj tvrdohlavý příteli.“ , zašeptal do větru, který právě laškovně chytal svit hvězd do své náruče. Za to Měsíc se začal schovávat za mraky. Drak zavřel své perlové oči a vyslal svou energii směrem k bílé paní noční oblohy. Jen několik málo purpurových draků dokázalo takto „komunikovat“ s Měsícem. Byl to neocenitelný zdroj informací o místech, kde právě vládla noc. Purpurový se zamračil. „Ach ti lidé…“ , povzdechl si, „zase si hrají s magií, kterou nedokáží ovládat, natož rozumně použít. Nehledě na to, že tento druh magie se nedá rozumně použít! Pomalu se těm Hnědým přestávám divit.“ Vládce purpurové letky se otočil a přešel k jedné chodbě, která začínala nedaleko od trůnu. “Zartharazsi!“ “Vaše ametystossti!“, poklonil se mladý drak uctivě. “Zotavil se náš sssvěřenec plně?“, zeptal se Meldredaht “Včera měl jeden, ze sssvých záchvatůů, ale je v pořádku. Mám ho zavolat?“ “Buď tak lassskav.“ “Jak si přejete Purpurový.“, uklonil se Zartherazs a vydal se do nitra hory. Do okázalého bludiště a domova všech purpurových draků. Do Amethys’Selerinu…
Kain seděl vprostřed své sluje a pokoušel se meditovat. Jeskyně měla takřka dokonalý kruhový tvar. Naproti vchodu byl ve zdi zasazen anamelský krystal, který své okolí osvětloval světle modravou září. Napravo byl z mechu a několika větví utvořen pelech a nalevo mohutný rovný kámen, který Kain používal jako stůl. Ze stropu vyselo několik krápníků, dokreslujíce tak tajemnou až strašidelnou atmosféru. Stěny byly takřka holé jen pod krystalem vysela zbroj z hnědých dračích šupin, která byla již zčernalá zaschlou krví. Byl to dar od Hnědého za to, že Kain přežil jejich náročný výcvik a znamení úcty k němu. Bělovlasý svěřenec byl na tento dar právem hrdý. Dvacet let. Dvacet let tréninku, trestů, ponižování, neustálého překonávání sebe sama. Kain zahnal tyto myšlenky a soustředil se na uklidnění své mysli. Ano, to je to co teď potřebuje. Klid. Náhle však vycítil sotva znatelnou vlnu emocí a nepatrný závan větru. Vstal a přehodil přes své nahé tělo černou róbu s kapucí, kterou mu dal Purpurový při návratu. V klidu se otočil. „Neumíš se moc schovávat má drahá Athaneris.“, pravil ledovým hlasem. Ze stínů neslyšně vystoupila, pohledná mladá žena a provinile se na Kaina usmála. “A už vůbec ne přijít nenápadně.“, dodal Kain již s úsměvem. “Já vím, já vím. Nemohu si stále zvyknout na tvou citlivost emocionismu.“ “Copak, překvapuje tě to u někoho jako jsem já? A nezapomeň. Já nejsem drak.“ “To mě na tobě přitahuje Kaine.“, řekla takřka šeptem Athaneris a přistoupila blíže ke Kainovi. Kain se pousmál. „Prosím posaď se. Nepřišla jsi za mnou jen, abys mohla se mnou flirtovat nebo ano?“ Athaneris se odtáhla a přijala místo na mechové pokrývce. Byla to purpurová dračice, kterou Kain zachránil během testu Zlatého. Sama se do této role dobrovolně přihlásila. Kain se nemusel ptát proč. Velice rychle pochopil. Milovala ho. Nevěděl proč, ale milovala. Milovala tak, že jí potkával jen v lidské podobě. Obyčejnému člověku by připadala jako sedmnáctiletá dívka. Její kůže byla vždy lehce nafialovělá. Její vlasy, které byly dlouhé až k lopatkám měly většinou karmínovou barvu. Ta se měnila podle nálady nebo zdravotního stavu své majitelky. Když dračici něco trápilo nebo měla zlost, měly tmavou až takřka černou barvu. Naopak při smutku nebo nemoci byly vybledlé. Oči měla zavázané černým šátkem, takže mohl jen hádat jak asi vypadají. Šaty byly rovněž černé a však zvláštního střihu. Celou levou část trupu zakrýval jednolitý kus, ovšem pravou část již jen pruhy této látky. Dolní část byla stylově navržena ve fialovém odstínu. Kain musel přiznat, ač nerad, že sem tam se na ni díval s jistým zalíbením. Viděl již spoustu jiných vnadnějších vtělení, ale přeci jen toto ho něčím přitahovalo. Ano. Miloval ji. A ona jeho. Už mnohokrát se jí chtěl na to zeptat čím to je, ale nikdy nenašel odvahu. Vždy si akorát vzpomněl, že jako malý ji často vídával v její pravé podobě a věčně byla sama. Žádný dračí samec o ni nikdy neprojevil zájem… “Haló! Pane tajemný! Nějak jste se nám zasnil.“, pravila s chichotem Athaneris. “Ehm… promiň, pokračuj prosím.“ Vykouzlila na své tváři další úsměv. „Potkala jsem Zartharazse. Purpurový chce s tebou mluvit. Proč, to nevím, ale asi to nebude jen tak, když si žádá tebe .“ “Chápu. Vezmu si jen svou zbroj.“, zakončil Kain rozhovor a však ucítil u své purpurové společnice jisté zachvění a vzrůst studu a odhodlání. Vstala. “Víš“, začala, „ Chtěla jsem vždy udělat jednu věc. Vím, že nejsi člověk, ale viděla jsem to u lidí…“ Kain se na ni nechápavě podíval, ale než stačil něco podotknout. Chytla ho za tváře a položila sví rty na jeho. Bylo to jakoby ho chtěla kousnout, jen její ostré zuby nedokončili co by měly. Bylo to zvláštní. A nešlo tomu odolat. Náhle však Athaneris přestala a opět tak stejně neslyšně, jako když prach padá do peří, odešla. V jednom však měla pravdu. Kain nebyl člověk. Nikdy je neviděl, ale dost o nich slýchával z úst Hnědých.
Purpurový si prohlížel to temné stvoření co nyní před ním klečelo ve zbroji. Měl z něj strach. Meldredaht se nadechl a vstal ze svého trůnu. „Můžeš vstáát Kchaine.“ “Vaše ametystosti.“, pravil Kain a pomalu vstal. “Jak je ti jissstě známo. Purpuroví dracci majíí za úkol dbát na magickou rovnováááhu v tomto ssvětě, když je u moci noc. A tato křechkááá rovnovhá byla citelně narušena. Jedná sse o velmi temné a ničivé kouzlo, které můžeššš porazit jedině ty!“ “Jak poroučíš Purpurový.“, uklonil se Kain. “Prošel si tessstem Zlatého. Máš výcvik Hnědých, kteří ani mnohdy ssssami ho nezzzvládnou. Jsi neobyčejné ssstvoření Kchaine.“, pravil až prorocky Purpurový. „Před tím než odejdeš rád bych ti dal toto.“, pokračoval dračí vládce a z truhly vedle trůnu vyndal zbraň, kterou Kain nikdy před tím nespatřil. Vypadala jako menší kopí, ale čepel byl protáhlá a horizontálně spojená s bohatě zdobenou rukojetí plné lidských lebek a překrásnou soškou ženy, která měla zavřené oči jak když spí. Konec zaujímal smrtící bodec. Meldredaht ji pomalu podal Kainovi a ten ji opatrně přijal. Jak mile si jí dotkl, dívka náhle otevřela oči a odhalila tak dva dokonale vybroušené rubíny, které pulzovaly vnitřním světlem jak Kainovi bušilo srdce. Čepel se zbarvila dočerna a začal z ní vycházet tmavofialový dým. Purpurový vydechl. „Ano, jsi ji hoden. Lilithina slza , je tvá!“ Kain jen těžce díky údivu ze sebe vypravil „Jsem poctěn, ametystový!“ “Ne, mě neděkuj. Byla ti předurčena. Ovššem teď není časss na vysssvětlování. Ať velká Sehderisa bdí nad tebou, dítě noci!“ Kain se ještě jednou uklonil. Připevnil si zbraň s popruhem na záda a rozeběhl se k východu ven. A tam skočil. Chvíli padal, ale pak ho náhle přepadl onen již známý pocit chladu a nenávisti. Filová zář tančící jak oheň zachvátila celé jeho tělo. Stíny zhoustly, sama tma se zhmotnila a on letěl. Purpurový na něj ještě chvíli zamyšleně hleděl. „Jsi opravdu neobyčejné stvoření. Sartharský anděli.“, pravil pak pro sebe než se uvolnil a svou podstatou se dotkl Sehderisinina oka, bílé paní noční oblohy, Měsíce.
…já myslím, že zde by mé vyprávění mohlo prozatím skončit, chtěl jsem se ještě utkat s „mrakem“, ale o čem bych pak psal příště, že?…
_________________ " Better to reign in hell than serve in heaven " (J.Milton)
|