ASS_Sasin píše:
Kain ve svých vizích najednou uslyšel nějaký šepot: "Nes ..í. š se ... ne .chat j.n..k jsi ztr..en sn...ží se ..ě znič.it ... musí si .. vzpo .. enout on.. i js ..u. tví př..át .. lé ...
//ták je to tu! Chvíli to trvalo, napsal jsem to až teď, tak se omlouvám a enjoy.//
Kain tomu šepotu nerozuměl, ale měl pocit, že by měl poslouchat. Šepot sílil a jakoby přicházel z více stran. Nesrozumitelná slova se Kainovi odrážela v mysli.
Líbezná hudba se pozvolna měnila v nelidské pištění, křik a drásavý zvuk jako když drápy přejíždí po kovové zdi. Obrazy se hroutily v černý oheň z něhož vytékala krev, která dostávala tvar zmučených duší, hladově se natahující ke Kainovi a volající jeho jméno.
Kerilen stále stál s rukou nataženou ke Kainovi. Živá tkáň zmizela do nemrtvé slupky a vytvořila tak velice působivý obraz.
„Je čas jít příteli.“ , pravil přátelsky Kerilen.
Kain v rytířském pokleku pomalu vstával. Podával svou ruku Kerilenovi, který na ni dychtivě čekal. Jeho oči ho prozradili.
“Ano. Ano! Jen pojď. Ukážu ti cestu, která tě obdaří neomezenou mocí!“ , zvolal Kerilen.
“Staneš se mým nejsilnějším otrokem!“Kain stále jako zhypnotizovaný pomalu natahoval ruku ke Kerilenovi dlani. Bříška prstů se blížila. Takřka se dotýkala.
Pak se ale stalo něco co Kerilen nečekal. Když byla Kainova ruka takřka na sevření, Kain prudkým pohybem chytl Kerilena za zápěstí, škubnul s ním směrem k sobě a vrazil mu čepel
Lilithiny slzy horizontálně do obličeje. Kerilen začal řvát.
“Víš…starý příteli,“ , odděloval pomalu Kain slova a zatlačil víc čepel do Kerilenova obličeje
„asi Tě zklamu. Já nebudu tvým otrokem. Ne. Naopak! To Ty budeš sloužit matičce Smrti navěky!“, s těmito slovy Kain zabodnutou zbraň jedním škubnutím vysekl Kerilenovi z tváře a druhou ranou oddělil jeho hlavu od těla.
Kerilenovo tělo padlo na kolena a začalo se roztékat. Temná tekutina se sykotem vpíjela do země. Jeho plášť se měnil v prach, který v úhledné spirále mířil k rozbouřené obloze.
Za chvíli bylo po všem. Bolest ve spánku pomalu ochabovala. Kain prohledal místo, kde ještě před chvílí stál jeho nepřítel. Nenašel nic. Jen nějaký kus drahokamu na řetízku. Dole byl zašpičatělí a nahoře byl vyryt pentagram.
Opět zahřmělo. Blesk rozsekl nebe a spustil se mohutný déšť.
Kain si nasadil řetízek na krk a pokračoval směrem k paláci. Přivítaly ho tři mohutné dveře.
Bez váhaní jedny otevřel a vstoupil dovnitř. Podlahu zdobil obří pentagram a stěny byly zdobeny zvláštními runami.
Kain z toho to místa cítil zlo.
Velké zlo.
Dveře se nečekaně zabouchly a runy začaly pulzovat. Kain pevněji stiskl kosu s podobiznou své milované.
Runy přestaly a běle se rozzářily. Každá začala chrlit černá pírka. Ta se nejprve jen tak vznášela ve vzduchu, ale po chvíli mířila ke středu pentagramu. Runy nepřestávaly chrlit a pírek bylo víc a víc.
Před Kainem se zhmotňovala postava. Vypadala jako by byla zabalena do černých křídel. Příval peří ustal. Kain udělal krok směrem k neznámému. Z blízka vypadal jako by měl křídlo jen jedno. Kain se zarazil. Srdce začalo bušit a Kainovi přejel mráz po zádech.
Křídlo se jako by zavlnilo a odkrylo svého nositele. Před Kainem stála bledá postava. Byl to muž oblečený v koženém obleku, na ramenou kovové chrániče. V ruce třímal nepřiměřeně dlouhou katanu. Do obličeje padl pramen býlích vlasů. Přesně takových jaký měl Kain.
Muž pohlédl na Kaina a usmál se.
„Rád tě opět vidím Kaine.“Kain stál jako přimrzlý. Stačil jen zašeptat,
„Otče…“
každopádně 
