Pralev píše:
Tohle je asi hlavně o povaze. Někoho frustruje prohrávat a hraje hlavně kvůli pocitu z výhry (že si dobře zahrál a ta hra byla pěkná, si uvědomí třeba až zpětně po jejím skončení - to se stává mně), proto se snaží zlepšovat, analyzovat svoje hry... nejde to vypnout, brain off, zkrátka je to tomu člověku přirozený, že chce vědět, proč prohrál a tytéž chyby neopakovat. A pak jdou lidi, kterým je to fuk a jsou schopni odehrát stovky her, aniž by se dalo mluvit o jakémkoli zlepšení. Oni si prostě hrají to svoje a je jim fuk, zda to vyjde nebo ne.
Táta měl na výšce na koleji dva spolubydlící, co po večerech pořád hráli šachy, jeden byl výrazně lepší a pokaždý vyhrál. Zvláštní bylo, že toho druhýho to stále bavilo :D Hráli třeba 100x, 100x prohrál a stejně hrál dál :D
Znáš lepší způsob výhry, než se tak tak ubránit nějakému "rychlíku"(musím hru ukončit do 10ti minut a dát další, musím vyhrávat, musím hrát rychle a vyhrávat, wuáááááááá! :)), který ti pak jako bonus napíše, žes měl nemožnou obranu, hrozný build, takhle se to nehraje a který o 20 minut později, po zábavné macro hře(kterou dotyčný nemá navíc rád), prohraje?(a to začne obligátním gl, hf, přitom gl mi očividně nepřál(celou hru byl naštvaný, že jsem se ubránil a jsem hrozný lucker) a hf už vůbec, protože mne baví nejvíc dlouhé macro hry :P). Já ne ;) A proto si hraju to svoje a kašlu na nějaké BO, když to nejde použít pro můj styl hry, je to BO k ničemu :)). On mi bnet dycky předhodí nějakou oběť mému stylu :))