StarCraftCZ.com

Johny vzdoroval čtveřici najézdníků dlouho a dobře. Víly byly stále ve stavení kterému chyběla jedna stěna. Jeden z nájezníků Johnyho trefil vybojem a ten odletěl půl metru zpět. "Tohle není tak snadný jak jsem myslel." pronesl jeden z nájezdníků. "Co kdybychom na něj šli jinak?" zeptal se další nájezdník. "Hydra?" začal první nájezdník. "Jo." ozvali se ostatní. Johny sotva zaregistroval co se děje a uviděl záblesk světla. Když světlo pohaslo, místo čtyř nájezdníků stála čtyřhlavá Hydra velká asi jako dvoupatrový dům. "Do háje." zaklel Johny a pevněji sevřel meč. Hydra provedla několik výpadů které Johny až na poslední vykryl. Jedna hlava do něj vrazila tak tvrdě že doletěl až ke stavení ve kterém byly víly. Hydra začala vydávat skřeky které zněly jako smích. Johny vstal a rozeběhl se proti Hydře která tenhle výpad nečekala a odměnou za její nepozornost byla řezná rána, která byla vzhledem velikosti Hydry zanedbatelná. Jedna ze čtyř hlav Johnyho odhodila na na zpět a další ho uchopila do čelistí a mrštila s ním proti střeše stavení. Johny v té rychlosti rozrazil tělem střechu ve dví a doletěl pár metrů za ní, když dopadl na zem zůstal nehybně ležet. "To nemohl přežít." pronesla první víla. "Je s námy konec. Proti Hydře nic nezmůžeme." dodala čtvrtá. Hydra byla u nich a jedna z jejích hlav se skláněla k vílám. Johny hleděl k nebi když na něm opět zahlédl Fénixe který letěl opravdu vysoko. "Fénix." pronesl Johny slabým hlasem. Pak viděl jak ho oklopuje jakási modrá kopule, když se uzavřela viděl jak z nebes vyletěl záblesk světla a trefil přímo kopuli. Hlava Hydry už otvírala svou zubatou tlamu když do Hydry cosi vrazilo a odhodilo ji to o několik metrů zpět. "Co to bylo?" zeptala se vyděšeně druhá víla. "Némam tušení." odpověděla čvrtá. Hydra se s námahou postavila a její hlavy se rozhlížely kdo je napadl. Jenda hlava našla vetřelce a zavřeštěla směrem k němu, ostatní hlavy se otočily stejným směrem a přidaly se ve vzteklem vřeštění. Víly se podívaly stejným směrem a spatřily na obloze ptáka který byl o kousek menší než Hydra a celý hořel. "To není možné." pronesly jednohlasně víly. Pták který ve vzduchu mával křídly z kterých odskakovali plameny. Pták se vrhl střemhlav k Hydře. Ta se ho snažila zastavit ale nepovedlo se jí to pták do ní opět narazil, tentokrát Hydra narazila do země tak silně že do ní vyhloubila jámu. Hydra se snažila z jámy vyhrabat ale nedařilo se jí to. Pták přistal kouek od ní, hlavy Hydry se okamžitě vymrštily směrem k ptákovi který nestačil uhnout a zuby čtyř hlav Hydry se zaryly ptákovi do křídla ale žár je donutil se okamžitě pustit. Pták zaskřehotal zvedl hlavu k nebi a vychrlil proud ohně a opět sklopil hlavu k Hydře a vychrill proti ní vlnu ohně. Hydra se vznítila a bolestí, kterou plameny způsobovaly řvala. Její kůže začala praskat a v prasklinách prosvítalo bílé světlo. Pták se otočil a poskočil směrem k zbytku stavení kde byly víly. Horn kterého Johny nechal před stavením, při útoku nájezdníků uteklo o dobrých 50 metrů od stavby. Hydra hořicí v jámě nebyla vidět kvůli záři která se šířila z prasklin v jejím těle. Pták rotáhl křídla tak aby zakryla stavení zrovna ve chvíly kdy Hydra vybuchla. Plamen ožehl okolí jámy a dorazil až k ptákovi, kterému plameny nijak neublížily, protože byl sám tvořen plameny. Pták upíral oči na víly. Čtvrtá mu pohlédla do očí které nebyl v plamenech takřka vidět. Když plameny z vybuchu vyhasly pták složil křídla. Objevil se záblesk a pták zmizel. Místo něj se na místě kde stál objevil Johny s pravou rukou plně zkrvavenou. Johny hvízdl a za chvíly přiběhl Horn který byl ještě vyplašený. Víly jen něvěřícně sledovaly Johnyho pravou ruku.......

Ležím ve svém pokoji a přemýšlím co teď. "Když odejdu, zůstanu sám. Když zůstanu nikdy nenaleznu toho ze snu." Náhle mě z mého přemýšlení vytrhlo klepání na dveře. "Dále." zavolal jsem a dveře zavrzali. Ve dveřích stál strážný "Promiňte že vás ruším ale někdo s vámi chce mluvit." Do dveří nakoukl postarší muž. "Á Dariane, pojď dál." Darian vešel a zavřel za sebou dveře. "Splnil jsi co jsem ti rozkázal?" zeptal jsem se. Darian padl na kolena "Ano lorde. Nechal jsem přivést vašeho koně a psa. Jsou připraveni na cestu." Posadil jsem se "Výborně, výborně. A máš tu mapu co jsem ti řekl aby jsi jí sehnal? Ano, ale dalo mi to dost práce. Víte není moc zeměpisců co by se odtamtud vrátili živí." řekl a začal šmátrat v brašně, dokud nevytáhl potrhaný svitek. Znovu poklekl a v předpažených rukou my podával mapu. Vzal jsem si jí a rozvinul. Prohlížel jsem si mapu Zlatých hor.

Johny pohladil Horna po hlavě, kůň zařehtal radostí. Víly jen nevěřícně hleděly na Johnyho, jeho pravá paže byla celá zakrvácená. Johny pohlédl na víly. Výraz se mu protáhl v bolestivou grymasu která byla nesnesitelná. Johny se levou rukou chytl pravé, zařval bolestí a omdlel. Čtvrtá přispěchala k němu, pohlédla na pravou ruku. "Ty rány jsou hluboké." zavolala na ostatní. "Můžeš pro něj něco udělat?" zvolala druhá. "Tady ne, musíme ho vzýt k nám." "To se ostatním nebude líbit." ozvala se třetí. "Jestli mu nepomůžeme vykrvácí!" zvýšila hlas čtvrtá. "Ale taky se musíme postarat i o ni." namítla druhá. "Postaráme se o oba." dodala čtvrtá a otočila se směrem k Johnymu. Při pohybu jí vlasy zavlály ve větru. "Co ten kůň?" zeptala se třetí. "Patří k němu, měl by být s ním." odpověděla druhá, čtvrtá přikývla. "Pospěšte si! Nemá moc času." dodala čtvrtá. Třetí přiběhla k Hornovi ale ten se splašil. "Klid, všechno je v pořádku." konejšila ho víla. Horn se po chvíly uklidnil a víla ho chytla za uzdu. "Můžeme?" zeptala se čtvrtá. "Můžeme." odpověděly jednohlasně víly. Zavlnění vzduchu a slabá záře způsobily že víly i s Hornem a Johnym zmizely....

Lobasti dělal to, co v takové situaci draci dělají nejraději a nejlépe.
Předstíral spánek.
Pocity tvorů, jenž se k němu blížily, mohli být obyčejná zvířata. Po chvíly zjistil, že tyto pocity zvíře vydávat nemůže. Něco daleko nebezpečnějšího a chytřejšího se však vytrvale a nyní i potichu plížilo k němu.
Původní záměr, byl čistě nepřátelský, což tyrkysového draka nepřekvapilo, spíš naopak, až příliš se to podobalo Basqovy.
Stíny údivu se seřadily okolo něj, jeden z nich zašeptal: "On spí, todlecto bude lehký šéfe."
Všichni, až na jednoho byli nyní úlevou. Jen ten, jehož Lobasti znal pod jménem Basqo byl stále napjatý: "Lezu tomu ještěrovy po krku už rok, je chytrej, ani neví, že zemře pro dobrou věc."
Dobrou věc? pomyslil si předstírající drak, chtějí mně vykuchat a zjistit, proč jsem tak vnímavý, tak odlišný...
Málem zapomněl předstírat a odfrkl si, málem, jenže neudělal to. Lidé si evidentně ničeho nevšimli.
"Mám z toho blbý pocit, takhle chcpínout bych ani já nechtěl." Ozval se potichu první hlas.
"Chceš ho snad vzbudit a utkat se s ním v rovném souboji?" Zasyčel druhý, ačkoliv banditi šeptali, drak jim rozumněl bezchybně, nevěděl nad čím vlastně ještě váhá.
"Tak kdo se chce se mnou utkat jako první?"
Silný náraz odhodil prvního žoldáka v cestě dobrých pět metrů. Žoldáci stáli zděšení, všem vyrazil dech ten hlas, a rychlost s jakou se drak zvedl.
Nejrychleji ze všech se vzpamatoval Basqo, vytáhl meč a pokusil se probodnout drakovy hruď.
Síla s jakou bodl, se mu vrátila, jako by se snažil propíchnout kámen. Bolestivě upustil meč.
"Až příliš jednoduché, starý příteli." Ocasem udeřil do "strachu", jenž se mu snažil dostat za záda. "strach" vydal heknutí, jakmile se jeho hlava srazila s kmenem urostlého stromu.
Zbytek lupičů se dal na útěk. Lobasti neměl v úmyslu je pozabíjet, nevyžíval se ve vraždění. Přesto si víc vážil svého zdraví.
"Tak snadno neutečeš příteli." Zařval výsměšně a roztáhnutými křídly mu zabránil v ústupu. Basqo couval a neustále si mnul zápěstí, snažil se nedat najevo ani strach, ani bolest, avšak drak pravdu o jeho pocitech cítil tak silně, jako žralok cítí krev.
"Teď mi pověz, co se povídá ve městech, víš, jaké jsou pravidla..."
Basqo se posadil do vlhké trávy, "jo, přísahám, že tě dostanu, jednou určitě. měl bys mě radši zabít."
Lobasti nepatrně zahrabal svými drápy o zem, "to bych měl, ale dokud se ti to nedaří, tak jsi vcelku užitečný. Ale jestli na tom trváš, rád ti pomůžu."
"Dobrá, dobrá, vyhráls řeknu ti všechno..."

Johny se probudil z bezvědomí, pravou ruku ovázanou. Rozhlédl se zjistil že je v nějákém stavení kdesi u vody, hučení vodopádu nešlo neslyšet. Vzal meč který ležel vedle něj a vydal se směrem k východu. Čím víc se k němu blížil, vyděl že všude okolo je spousta domků, všiml si taky že vesničkou teče řeka. Došel k východu, rozhlédl se a spatřil vodopád který nepatříl k těm velkým. Schoval meč do pouzdra které měl na zádech. Vydal se k řece, při cestě k ní mu přišlo že je vesnice liduprázdná. Nikde ani noha. Zastavil se aby se po vesnici rozhlédl, spatřil jakousi sochu kousek od domku ze kterého vyšel. Vydal se k ní. Došel až k ní, cestou mu došlo že ve vesnici je zřejmě sám. Když k ní dorazil, zjistil že je to žena. Nádherná mladá dívka s po pas dlouhými vlasy. Stál tam a hleděl na ni jako kdyby ho socha uhranula. Pak obešel sochu kolem dokola a zjistil že má motýlí křidla. Vrátil se zpět před ní. Stál tam a hleděl na sochu která ho fascinovala jak přesně zachycovala křivky tváře i těla. Náhle ucítil že ho někdo chytil za ruku, byla to ona hedvábná ručka kterou minulou noc cítil na tváři. Ohlédl se. Spatřil vílu s dlouhými zlatými vlasy, její oči byly nebesky modré, na sobě měla dlouhé modré šaty. Víla se na něj usmála, její krása byla uplně stejná jako krása sochy...

"Niea D'naya!" <Nžije Dí najea!> naštvaný drak si přestal dávat pozor na jazyk, urážka královského jedince nepatří mezi příliš moudré věci, existuje i efektivnější způsob pro sebevraždu.
Ebenový drak přimhouřil oči, už potkal větší a silnější draky, tenhle nebude problém...
"Isnne elb kedenne?" <Isne elb kedene?>
Drak své odhodlání konečně vzdal, Ssarekaiův pohled ho propaloval a se slovy: "D'na" <dí na> Odletěl...
Královský, který byl na stráži se mnou, uznale přikývl: "Nemám tě rád, ale tohle nebylo špatné..." Uvědomil jsem si, že to bylo poprvé za ty tři hodiny, kdy na mně promluvil sám od sebe.
"Škoda," černý drak dal hlavu na bok.
"Proč?"
Ssarekai se na svého společníka zklamaně otočil: "Já to myslel vážně."



"Čím déle zde otálíš, tím spíš už tak zůstaneš." řekl sám k sobě Insolitus. Nahromadil k sobě energii aby tak posílil tenké vlákno, které jej nadále ještě poutalo k jeho vlastnímu tělu.
"Tohle nedopadne dobře" řekl a začal pronikat do svého těla.
Jako vždy, zrak se mu stonásobně zamlžil a téměř nemohl dýchat, on již na toto byl zvyklý, podnikal tuto výpravu téměř každou noc.
Po snad nekonečné době, čaroděj konečně začínal cítit funkce svých orgánů. Zhluboka se nadechl.
Cítil se svěží a odpočatý, ačkoliv překvapilo ho, že doposud na něj nikdo nezaútočil ani se o nic nepokusil. Čehož by velmi litoval, připravil si totiž kouzlo, které bývá na většině míst v Grafí říši zakázané. Zde by jej použít mohl, totiž, Insolitus pochyboval že by někdo z dokázal vycítit toto kouzlo na tomto "odlehlém" místě.
Stále nic, pozorně se rozhlédl okolo sebe, pak, zničehonic spatřil ze tmy vystupovat jakési světlo, spíš oheň, ale čím víc se blížil, tím víc mu to něco připomínalo.
Vždyť to je
Kráska



Breqolersitan jako každé ráno letěl na lov, na rozdíl od svých bratří, však zamířil místo na východ na západ.
Což byl v tento den, jak si až příliš pozdě s patrackým oštěpem v hrudi uvědomil, osudový omyl.



v minulosti...
Kain se odklopýtal směrem ke svému císaři, v síni zavládlo naprosté ticho. Šouravé kroky zraněného Kaina se nesly ozvěnou.
Dýchal zhluboka, ta past, jej stála všechny síly. Zakopl a upadl na kolena, jeho bílé vlasy mu zahalily pohled na okolní svět. Přesto všechno, se usmíval, věděl, že uspěl.
"Bratře Zlatý, dovol mi poskytnout mu pomoc." Zazněl naléhavě hlas Purpurového.
Kain stočil svůj pohled na své zraněné stehno, stále z něj odkapávala tmavě rudá tekutina. Sebral všechny své síly, nakonec se mu však podařilo znovu se postavit.
Zamlklý Zlatý vypadal, jakoby o něčem usilovně přemýšlel, ačkoliv nešlo poznat o čem nevypadal nijak šťastně. Když už se chystal Purpurový zopakovat svou prosbu, prudce zvedl hlavu: "Splnil MÉ testy, to se povedlo jen jedinému člověku..."
Pomalu se otočil k Purpurovému: "On nemůže být člověkem... Jdi mu pomoct, přece ho tady nenecháš vykrvácet?" Obořil se na něj vzápětí.
"Samozřejmě." Prudkou změnu nálad svého císaře ignoroval, záleželo mu na jediném, došel ke Kainovy a téměř otcovsky jej objal svými křídly.
Ostatní svolaní dračí králové si vyměnili zmatené pohledy. Zlatý tomu nevěnoval pozornost, nadále hledal odpovědi ve své mysli...



"Krásko," zašeptal Insolitus "co tady děláš?"
Kráska, jelikož neuměla mluvit, promluvila: "Já zde žiji, hmmm už ani nevím, důležitější je, proč jsi zde ty."
Čaroděj zamhouřil oči, tajně použil odhalovací kouzlo, selhalo. Ani napotřetí se nedostavil výsledek.
Ohnivý kůň se uraženě postavil na zadní. "Tvé kouzla zde nefungují. Tento svět byl slepým výtvorem mých tvůrců. Vyslechni mne."
"Dobrá, kdo jsi a proč se vydáváš za "mého" ohnivého oře?"
Dvě malé štěrbiny ze kterých plál jasný oheň se rozšířily: "Já nemám jméno, říkej mi, třeba Krásko, jestli se ti tato podoba nelíbí, mohu ji změnit.
A abych zodpověděl tvou druhou otázku, myslel jsem, že smrtelníci raději vidí někoho při konverzaci, alespoň to mi minulá návštěva řekla."
Insolitus zavrtěl hlavou, "mně je to jedno, takže "Krásko" proč jsi unesla mé tělo?"
Falešný pekelný kůň se rozzářil, nejspíš byl potěšen tématem: "Váš svět, je v nebezpečí. Takzvaný Stříbrný si nebezpečně zahrává se silami řádu, chaosu, světla a temnoty. Touží po moci, díky předmětu, Zdroji může dosáhnout neomezenou mocí, nad těmito čtyřmi živly, ale pravděpodobnější jsou sopečné erupce, vlny větší než si dokážeš představit, strašlivá zemtřesení ničící města a tornáda, zanecházající za sebou jen trosky... Jestli nebude Zdroj zničen, vaše planeta a zároveň jeden z nejlepších výtvorů mých stvořitelů bude zničen taktéž."
"Co myslíš tím nejlepším výtvorem?"
Falešná kráska zaržála: "Člověk."

Johny hleděl na vílu která ho držela za ruku, jejímu usměvu se sotva dalo vzdorovat, doslova ho hypontizoval. Nejen její usměv, ale celá její krása. Víla byla o půl hlavy menší než Johny. Volnou rukou mu přejela po tváři. "Kdo jsi?" vypravil ze sebe Johny. Víla se jen usmývala. Zlaté vlasy, dlouhé až po pas zavlávy ve slabém vánku. Přejela mu rukou po čele a odhrnula pramínek vlasů co mu spadl do obličeje, když zafoukal vánek. Položila ruce na jeho tváře, dívla se do jeho zelených očí. Stalo se to co Johny nečekal, víla ho políbyla. Johny cítil jak ztrácí kontrolu nad tělem, před očima se mu zatemnilo a Johny upadl do bezvědomí.

Johny se probudil zavřený v kleci, v jakésy místnosti. Jediné světlo které k němu doléhalo, bylo to které přicházelo otvorem ve stropu, v okolí klece byla tma. Johny zjistil že má jen kalhoty. Meč u sebe taky neměl. Ve tmě se něco hnulo, ze tmy vystoupila víla kterou vyděl ve vesnici. "Ty?" zeptal se Johny který cítil jak v něm vztek začíná vřít a přistoupil k okraji klece. Víla v okamžiku kdy přistoupil k okraji klece poplašeně ustoupila, jakoby cítila že má vztek. Slyšel jak někdo luskl prsty. V místnosti se rozžehly louče. Johny se rozhlédl, zjistil že klec stojí v oválném prostoru, a okolo byly schody, vypadalo to jako aréna. Na schodech seděly víly. Johny přeletěl pohledem po celé místnosti. Víla u klece se otočila a připojila se k ostatním. Johny si všiml že jeho meč je zabodnutý do země kousek od něj. Klec se rozpadla. Johny ještě chvíly stál na místě. A pak se vydal k meči. Když ho uchopil a trhem vytáhl ze země, zejvila se předním postava muže v kápy. "Za tvou troufalost budeš potrestán." pronesl muž. "Co?" vykřikl Johny. "Troufalost?" "Ano, do té stavby v krajině si neměl chodit. Teď za to zaplať." opověděla postava. "Jak?" zeptal se Johny. "Tam." odpověděl muž a ukázal na druhou stranu místnosti kde se ze tmy vynořil tvor s tělem lva, ocasem škorpiona, čumákem medvěda a křídly která tvarem připomínala křídla draka ale velikostí byla uměrná tělu. Johny zaslechl jak několik vil strachy vyjeklo. "Mantrikora." pronesl muž v kápy a zmizel. "Kdybych do tý boudy nelez, nemusel bych tady stát a hledět na Mantrikoru." pomyslel si Johny. Mantrikora došla do půlky ovalného prostoru a sedla si. Její oči byly černé jako smrt. Mantrikora po tom co zaslechla jakési slovo, kterému Johny nerozuměl, vystartovala......

//P.S.- Killere, nezapomeň na Satyru.

"Jsem rád, že jsi živý, " pronesl po chvíli Purpurový, "sundej ze sebe ty šaty, tohle léčivé kouzlo jsem ještě nezkoušel na nikoho oblečeného, nerad bych, aby ti srostly ty hadry na kůži."
Kain nebyl v nejlepším stavu,sotva rozuměl polovině z toho co mu drak právě sdělil, ohledně cudnosti si starost nedělal, draci přece taky nechodí oblečení.
Jakmile ze sebe dostal poslední zbytky svého oblečení, což mu díky jeho zranění trvalo skoro dvě minuty, Purpurový začal s léčením.
"Ať již to je člověk nebo není, stále jsem v právu." Zahřměl Hnědý zničehonic.
"Jistě, já vím. On je výjimečný." Zlatý se otočil k vládci Pustin, "jsi v právu, ale chceš ho uplatnit nyní?"
Hnědý se zákeřně usmál, "potřebuje tvrdý výcvik, dokáže toho víc, u něj..." pohodil hlavou směrem k Purpurovému, který stále opakoval zaříkavadlo, "by se z něj stala jen slabá troska. Jednou mi za to ještě poděkuje."
"Pořád lepšší," při výslovnosti "š" nebo "ž" z Červeného vždy vyšla pára, "být slabý, než mrtvý."
Ledově modré oči jeho vodního bratra se zúžily: "Nesouchlasím, ten tvor potchřebuje výcvik."
Vzduch okolo rudého draka se začal tetelit, "Šštve mně, že vždycky myslíšš na sebe, výcvik potřebuje, ale ne sebevraždu!"
Hnědý a Modrý výhružně zasyčeli, vlny mrazu a horka mezi Červeným a Modrým do sebe neustále útočily a výsledkem byla pára, která se mezi dvojicí tvořila.
"Ty, drž tlamu, horkokrevný bratře. Nebo si to chceš rozdat "Isnne elb kedenne" ?" Hnědý se podíval zpříma do žhnoucích očí Červeného. "I když, bez "Lert niet" <Lert Nžit> budeš mít strach co?"

(Isnne elb kedenne by se dalo volně přeložit jako kousání a škrábání, v praxi to však znamená výzvu k souboji, kde se smí používat právě pouze zuby a drápy. Lert niet zase znamená chrlení ohně )

"Dost!" Zahřměl Zlatý, "jestli se chcete prát jako nějací puberťáci tak mimo mé území. Je vám to jasné?"
"Pane?"
Všichni se otočily směrem ke Kainovy, který byl nyní zase oblečený a zdravý.
"Půjdu."



Insolitus přikývl, během okamžiku se mu okolí ztratilo a vystřídala jej jeho postel v jeho pokoji v Andělské tvrzi. Stále se mu honilo hlavou poslední slova "strážce."

"Jestli půjdeš, možná se již nevrátíš, jestli selžete, tak se určitě nevrátíš, jestli nepůjdeš, čeká vše živé něco daleko horšího než smrt."
"Půjdu"
"Dobrá, připrav se v nejbližší době, že tě povolám, musím najít víc takových, jako jsi ty...

Johny jen tak uhnul běžící Mantrikoře, která zabrzdila tak prudce, že zvířila prach který byl na zemi. Mantrikora vzteky zařvala. A opět se rozběhla k Johnymu. Ten však švihl mečem a zasáhl ji do tlapy, Mantrikora zaskočená výpadem proběhla kolem a tlapa se jí podlomila a tvor spadl na zem. Johny sledoval jak se tvor snaží postavit. Po chvilce se mu to povedlo, Mantrikora si vzpoměla že má křídla a prudkým švihnutím se odrazila proti Johnymu, ten se stačil svalit, drápy Mantrikory ho minuly jen o pár centrimetrů. Několik následujících minut se boj ve kterém neměl ani jeden navrch, odehrával za naprostého ticha. Oba utrpěly četná zranění. Johny měl od Mantrikory poškrábaná záda, nohy a břicho. Mantrikora přišla o pravé křídlo a několik sečných ran na její těle naznačovalo že se Johny nedává jen tak lehce. Stály proti sobě, oba bojující z posledních sil. Mantrikora provedla výpad který se jí zrovna nepovedl, protože švihla po Johnym tlapou ale minula a jako následek přišla o druhé křídlo, které teď jen bezvládně vyselo podél těla. Mantrikora vzteky zavrčela a mrštila škorpioním ocasem směrem před sebe. Poslední co Johny zahlédl byla tmavě hnědá šmouha letící směrem k němu. Cítil bolest, nesnesitelnou bolest, nic tak bolestivého v životě nezažil. Pohlédl směrem ke zdroji bolesti. Spatřil že ocas Mantrikory má zapíchlý v noze. Tvor, cenil ostré zuby, jako by se usmíval že má konečně na vrch. Johny padl na kolena, takže vyděl Mantrikoře do očí. Šílený pohled který v černých očích spatřil se nedal srovnat s bolestí kterou působil jed z jejího ocasu. Johny periferně zahlédl jak nim spěcha víla která stála předtím u jeho klece. Jakmila se dostala do dosahu, Mantrikora po ní švihla tlapou, víla nestačila zastavit uder tlapy ji ohodil o kousek nazpět. Ostatní víly se okamžitě zvedly, několik jich seběhlo dolu k víle kterou šílená Mantrikora odhodila. Johny pevněji sevřel meč..... "NEE!!!" zaslechl čísy hlas. Pak jen spatřil svou ruku jak švihem vrazil Mantrikoře meč do spodní čelisti. Meč projel lebkou tvora a hrot trčel ven. Johny vytáhl meč a omdlel. Mantrikora v posmrtné křeči škubla ocasem, vypadl z rány a padl na zem vedle těla Mantrikory.......

Jako hadí jed, patrakové pronikali stále hlouběji a hlouběji do území Zlatého. Jednomu ze stráží se konečně povedlo dorazit až ke králi...

Zlatý vycenil své dlouhé a ostré zuby: "Svolejte všechny draky a dračice schopné boje!" Derwína se ustaraně podívala na svého partnera. Znala docela dobře nálady svého chotě a tahle nepatřila k těm, kdy uvažuje s chladnou hlavou. Každopádně, neměla právo jakkoliv zasahovat do rozhodnutí krále, to nesměl nikdo...
"...Nechť se připraví, rozdrtíme ty jejich křehké kosti napadrť. Nikdo, nikdy si nepodrobí naše domovy!"
Drak přikývl, ale stále stál na místě.
"Můj králi, je jich poměrně málo. Sice jsou dobře vyzbrojeni, ale myslím, že nás nechtějí vyhnat. Oni dokonce ignorovali naše hnízdiště podél jejich trasy, mám podezření, že někam spěchají, možná... chtějí vás..."
Zlatého přepadl nával vzteku, přední se mu třásli, nikoliv strachem, ale zuřivostí.
Drak ačkoliv tím riskoval svůj život nadále pokračoval: "Pokud budou pokračovat, budou zde zhruba za hodinu."
Dračí císař se postavil na zadní a mohutně zařval: "Chceš abych se zde schoval jako zbabělec???"
Bylo obdivuhodné, jak statečně drak nesl tento rozhovor, pak hrdě prohlásil: "Pane, já a... my všichni, chceme bojovat za svého krále a královnu. Chceme mít živého krále, jejich plánem je udeřit v místě kde jsme slabí. Vy... "Drak se podíval soucitně na Derwínu, "ještě nemáte potomky, kdyby se něco stalo..."
Zuřivost zmizela, Zlatý se zamyslel a pochopil. "Jak se jmenuješ, draku?"
Drak se ještě víc napřímil a hrdě prohlásil: "Kohasti"
"Tak tedy, Kohasti, jestli to je pravda, tak nechť se všichni schopní draci shromáždí na pomezí Větrné a Gernubu, odtamtud se postaráme aby se nedostali dále, já zůstanu zde a nedopustím aby žádná z těch odporných bestií nemohla ohrozit naši královnu."
"Ihned vyrazím, času je málo." Prohlásil Kohasti a otočil se k odchodu.
"Počkej, nechť se všechna mláďata neschopná letět z té oblasti přesunou k Morphinovy a nechť tam jde také Shade, oni se postarají o jejich bezpečí..." Zlatý zavřel při posledních slovech své oči a sklonil hlavu. "...Nezaslouží si takový osud..."